Slova, zvuky, pohyby – Tanec Praha experimentuje

Mezinárodní festival Tanec Praha 2014 se pomalu blíží ke svému vrcholu. Budou vlastně dva: v neděli 22. června vystoupení umělců pod vedením choreografa Alaina Platela, který přiváží čerstvou premiéru Coup Fatal spojující barokní zpěv, současný tanec a afroamerické interprety, a nakonec soubor Marie Chouinard, která letos přijela do Prahy osobně a předvede také dvě performance ve Veletržním paláci. Uplynulý týden ale také přinesl několik neotřelých představení a Tanec Praha znovu využil možnosti spolupořadatelství, kterým se dnes kulturní subjekty mohou výhodně podpořit. A je to trend, který se zřejmě bude objevovat častěji, ku prospěchu všech zúčastněných včetně diváků. Je také tak trochu odrazem vlastního vývoje tanečního umění – propojují se pořadatelské platformy, propojují se také žánry a styly. Na Tanci Praha to vidíme u celé řady projektů.

Evropská taneční laboratoř podruhé
Ve druhé várce choreografií uvedených v rámci Evropské taneční laboratoře, tedy programového celku, který zahrnuje mladé taneční produkce ze sítě Aerowaves, jsme se seznámili s několika tvůrci zastupujících celou plejádu evropských zemí. Taneční a choreografické portugalské duo Sofia Dias a Vítor Roriz představilo inscenaci A Gesture That Is Nothing But a Threat, která byla primárně postavena na slovním projevu. Základní složkou skutečně byla hra se slovy, jakýsi slovní minimalismus – tanečníci výstup zahájili jednou jednoduchou větou zamířenou do publika, kterou pak začali opakovat, až se poslední slova modifikovala do nového spojení, a tak pokračovala spíš lingvistická hra: opakování slova, změna hlásky, přeměna na jiné slovo, opět změna hlásky na jiné a jiné a jiné… Se slovy se měnil i důraz, intonace, výraz, jako kdyby se jednalo o první fázi výzkumu účinku zvuku na hmotu lidského těla: nejprve na tvář, posléze na celé tělo.Inscenace byla rozdělena v zásadě do tří celků, v prvním následovala pohybová variace volně v prostoru, tanečníci pracovali s určitým rytmickým nábojem vyřčených slov, protože ta zde současně zastupovala hudbu, hudbu jako směs hodnot, které určují charakter pohybu. Pohybový slovník sestával především z gest, jednoduchých pohybů, kterým na zajímavosti dodávala jejich vzájemná izolovanost v pohybujících se tělech. Tím také tanečníci dávali nahlédnout svou profesionalitu, protože zde skutečně nešlo o rozsáhlejší variace. Druhá část začala u stolu dalším slovním dvoj-monologem, slova a věty totiž oba protagonisté pronášeli už od začátku unisono, jen s individuálními odstíny. Sofia chvílemi přecházela do zpěvu, Vítorův hlas působil mužnou hloubkou. Během celého večera občas diváci na některé slovní přeměny reagovali tichým smíchem, ale málokdo z českého obecenstva stačí zachytit každou změnu jako slovní hříčku. Tanečníci sedící na židlích proti sobě po chvíli ztichli a pokračovala pohybová studie, založená nejprve jen na opakování gesta, jímž hladili desku stolu, posléze stále delší a delší pohybové vzorce, spíš civilního charakteru, vstávání, chůze, a navrácení pohybu zpět jako proti proudu času.

Ve třetí části následoval po nové slovní hře duet se stolem a židlemi. To vyvolávalo zvláštní dojem, jakýsi neuvědomělý paralelismus. Není pochyb o tom, že tito dva umělci vytvořili svůj duet zcela individuálně, ale přesto tu byly okamžiky, které jako kdyby byly vystřiženy z choreografií Petra Zusky nebo Matse Eka. Zdá se, že zacházení s rekvizitou má nepsaná vnitřní pravidla, která tanečníci a choreografové sdílí na jiné než vědomé úrovni. A není to banalita, ačkoli na první pohled by se chtělo říci – co také asi dělat s kusem nábytku na jevišti, že? Je možné, ba jisté, že na druhém konci světa v kontextu jiné kultury by se se stejným stolem a židlí odehrálo něco zcela jiného a že jsme tady svědky projevování hluboko zakořeněných kulturních vzorců. A tak tento duet nabízí mnohem více námětů k zamyšlení, než se na první pohled zdá.Druhá část programu patřila kratšímu Out Of The Grey z dílny francouzského tanečníka a choreografa Antonina Comestaze. V tomto dílku zastihli diváci na scéně tři tanečníky v roli muzikantů, kteří právě dokončili album elektronické hudby a za zvuků svého díla spolu prožívají mikropříběh, který je věnován spíše vztahům než múzám. Žena oblečená do negližé a dva tanečníci, kteří jsou si pravým opakem: statný Němec a malý mrštný Japonec, bojující o její přízeň, to byl základní motiv, kolem kterého choreograf vystavěl dvacetiminutový sled duetů a trií. Nešetřil pohybovou nadsázkou, překvapivými momenty, které z tance přecházejí do civilního gesta. Choreografie vpravdě rozpohybovaná v celém prostoru, plná života, v sobě zahrnovala inspiraci klasickou i moderními technikami až akrobacií, budila smích i obdiv, protože se chvílemi odvíjela v náročných obměnách a tempech. Vztahy mezi koketující dámou a dvěma muži byly čitelné, divák si mohl jaksi vydechnout a odpočinout od existenciálních témat. Některé situace dobře připomínaly drobnosti každodenního života, například tanečníkův souboj se změtí prodlužovacích kabelů.Na závěrečné diskusi se Antonin Comestaz přiznal, že si touto inscenací vlastně splnil sen o tom být úspěšným hudebníkem. A že podivnou směs elektra, na niž se tanečníci na začátku a na konci svíjejí v roli hudebníků, předkládá jako vážně míněnou skladbu. Publikum však i tuto část vystoupení považovalo za ironii a nadsázku, asi tak jako výkony skupiny gangsterů v roli hotelové kapely ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku… A já pevně věřím, že choreograf je pouze mystifikátor nadaný velkou dávkou černého humoru, kterým se nebojí počastovat sám sebe.

Hodnocení autorky recenze: 80 %
***

Izraelský tanec
Od 18. do 21. června probíhal festival Dny Jeruzaléma v Praze, který přibližoval mladou izraelskou kulturu v mnoha podobách. Většina programu se odehrála na Lodi Tajemství bratří Formanů, a protože nechyběl ani tanec, několik představení se uskutečnilo i s podporou a spoluprací Tance Praha. Jedno z představení se konalo také v divadle Ponec, kde probíhá drtivá část pražského programu Tance Praha (zní to zvláštně, ale pravdou je, že Tanec Praha expanduje čím dál více i do regionů, zachovávaje si ovšem stále své jméno spojené s hlavním městem).

Inscenace Homesick choreografky Iris Erez už svým názvem napověděla vážné téma. Zabývá se otázkou touhy po bezpečí, domovu jako konceptu místa, kde je zažíváme, vztahy k ostatním a motivem ohrožení a obrany toho, co domovem nazýváme.Do ticha ztemnělého sálu se ozývají šustivé zvuky, které vydává tanečník plazící se po zemi pokryté vroubkovaným papírem. Jeho pohyby zanechávají stopy jako šlápoty zaprášených nohou v čistém domě. Kdo je tento vykořeněný muž? To se asi nedozvíme, ale když se objevují další protagonisté, dostává inscenace větší dynamiku. Druhý tanečník, v tričku s obrázkem veselého indiána, budí dojem cizince v nové zemi. Žena v neforemné mikině vyzařuje malátný sentiment.

Trio individualit se dostává do různých interakcí, chvílemi jako kdyby spolu bojovali, chvílemi se stává jeden oporou druhého, který je zmítaný vnitřní nevyrovnaností a tápe prostorem. A zatím se jim „rozpadá“ půda pod nohama, papír dostává trhliny, je možné se pod něj skrýt, je možné si z něj udělat oděv, který také chrání. A nakonec nezbude skoro nic… Zvláštním prvkem bylo použití oversized oblečení, které nebylo, jak by se mohlo na první pohled zdát, nějakou nedbalou elegancí, ale funkční rekvizitou. Muselo totiž v jednu chvíli pojmout tanečníky dva – když se jeden navlékl druhému do jednoho oděvu jako nevítaný návštěvník v osobním prostoru, dokonce si tak všichni vzájemně svoje svršky takto vyměnili, snad jako identitu. Práce s rekvizitou působila promyšleněji než pohyb samotný. Syrovost a surovost je izraelskému stylu tance vlastní, jinak tomu ani při historickém dědictví národu být nemůže. Zde ale nedosahovala té vytříbené estetické roviny, jakou známe u Bathevy a Kibbutzu, materiál byl surový až příliš a tanečníci oplývali víc fyzickou zdatností než plasticitou pohybu. Mohl to být i záměr, nepřesvědčili však o něm zcela.Doom Doom Land na první pohled trochu připomněl slovní hrátky portugalské dvojice z Laboratoře. Zde však nebyla jádrem rytmiky pohybu slova, ale pouze zvuky, zvuky různé síly, intenzity, ale bez konkrétního smyslu. Duo tanečníků, kteří měli připevněny i mikroporty, pracovalo s propojením zvuku a taneční akce současně. Neartikulované výkřiky, hlásky modifikované do výšek a hloubek naznačujících emocionální podtext doprovázely tanec toho druhého. Jejich vystoupení však zůstávalo na stejné dynamické lince a divákova pozornost brzy začala opadávat, stejně jako reakce na zvuky, které tanečníci vyluzovali jako doprovod. Vznikal tu přitom komický kontrast mužského hlasu k pohybu ženy, ženského k pohybům muže. Ženskost a mužskost se však neodrážela přímo v pohybovém slovníku, jen v rovině genderu, a to s ohledem k jaksi mužnému vzezření tanečnice ještě problematicky. Tanec obou protagonistů byl stejně dynamický a jaksi hutný, zemitý, plný výpadů a prudkých švihů pažemi, záměrně postrádající plynulost. Sami tanečníci působili také spíše civilním dojmem. Jinak než předchozí trojice, ale svým způsobem také podobně: jako herci s dobrou fyzickou kondicí, ale těžko rozpoznatelnou technickou vybaveností. Noa Zuk, choreografka a také interpretka duetu, má přitom za sebou taneční kariéru v Batsheva Dance Company, tedy jde o upozadění tanečnosti záměrné, kdy přirozená fyzičnost pohybu nechce diváka zbytečně rozptylovat přidanou okrasou.Pozornost diváků byla v této hříčce plně soustředěna na kombinaci pohybu a zvuku, která ostatně vyvolávala i humorné asociace, zvláště tam, kde se některá póza podobala spíše postoji zvířete než člověka. V anotaci k choreografii stojí, že se choreografka zabývala také analýzou rituálů, zdá se ale, že je dekonstruovala na tak malé části, že jsou v novém celku již nerozpoznatelné. Je ale bezesporu zajímavé, jak je dnes téma rituálu u tvůrců populární, třebaže někdy už neprojde celou cestou od inspirace k výslednému tvaru tak, aby bylo pro diváka srozumitelné. Svědčí však o tom, že je pro současnou společnost velmi aktuální a lákavé, možná v návaznosti na to, jak se skutečně praktikované rituály z mnoha oblastí života vytrácejí.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Tanec Praha 2014

A Gesture That Is Nothing But a Threat
Tvorba, režie a interpretace: Sofia Dias & Vítor Roriz
Zvuk: Sofia Dias
Umělecká spolupráce (scéna): Catarina Dias
Světelný design, vedoucí techniky: Nuno Borda de Água
Kostýmy: Lara Torres
Premiéra 2. července 2011 Centro Cultural de Belém Lisabon

www.sofiadiasvitorroriz.blogspot.cz

Out of the Grey
Choreografie: Antonin Comestaz
Interpretace: Sarah Murphy, Lee-Yuan Tu, David Essing
Hudba, světelný design, kostýmy a video: Antonin Comestaz
Premiéra 1. května 2014 Korzo Theater Den Haag

(psáno z představení 18. 6. 2014 Divadlo Ponec Praha)

www.korzo.nl
***

Homesick
Choreografie: Iris Erez
Tvorba a interpretace: Asaf Aharonson, Ofir Yudilevitch, Tami Lebovits
Umělecký vedoucí: Tamar Borer
Vedoucí zkoušek: Alex Shmurak
Zvukový design: Reckless Feet
Hudba: Mount Eerie, A Silver Mt. Zion, Reckless Feet
Kostýmy: Inbal Lieblich and Tamar Levit
Scéna: Hilla Ben-Ari
Light design: Tamar Or
Premiéra v roce 2010 Festival Curtain Up Tel Aviv

www.iriserez.com

Doom Doom Land
Tvorba: Noa Zuk
Dramaturgie a hudba: Ohad Fishof
Light design: Dani Fishof
Kostýmy: Yaara Argaman, Liliya Burdinskaya
Doprovodná hudba: “Comes Unbidden” by Nate Young
Interpretace: Erez Zohar & Noa Zuk
Premiéra prosinec 2013 International Dance Week Jerusalem – Machol Shalem Jeruzalém

www.noazuk.wordpress.com

(psáno představení 20. 6. 2014 Divadlo Ponec Praha)

www.tanecpraha.cz

Foto Joao Octavio, Antonin Comestaz, Itay Marom, Sascha Engel