Slováci a Italové na Dvořákově Praze

Vít Dvořák, 14.09.2011 0:00

Jak rozdílný může být výsledek, když se orchestr, dirigent či sólista s ohledem třeba i na svoji „genetickou“ výbavu s interpretovaným dílem potká či naopak mine, ukázaly dva po sobě jdoucí večery, kterými pokračoval čtvrtý ročník Dvořákovy Prahy.

O+

I když u zrodu Slovenské filharmonie stál před dvaašedesáti lety také náš Václav Talich a na orchestru bezpochyby zanechal během let svůj otisk nejeden z dalších českých dirigentů – jmenujme alespoň Karla Ančerla, Václava Smetáčka Zdeňka Košlera, Vladimíra Válka či Leoše Svárovského, těžko odhadovat, proč první symfonické těleso našich východních sousedů tentokrát jednu z klíčových partitur Antonína Dvořáka představilo v Praze tak nezajímavě a mdle, bez výraznějšího osobitého vkladu. Bohužel, svými houslemi příliš neoslnila ani v Praze debutující třicetiletá rodačka z Rigy Baiba Skride. Ačkoli tištěný program připomínal jednu z dosavadních recenzí jejích vystoupení, kdy prý hrála „tak analyticky a energicky, že všechny šelmy v aréně zkrotnou“, v Praze – obávám se – nejedna z oněch pomyslných šelem si spíše klimbla. Skride, jakkoli intonačně jistá, ještě možná tak zaujala vroucností první věty, jinak ale její interpretace u nás tak notoricky známého kusu vyzněla příliš „strojově“, jakoby s odstupem, a ani nervózní časté popotahování ramínek a záhybů na róbě přesvědčivosti jejímu výkonu nedodalo.

Italský dirigent Massimo Zanetti se pochopitelně příliš nenašel ani v úvodních Amébách východoslovenského Jozefa Grešáka (1907-1987). Jakkoli jde o posluchačsky poměrně vděčnou, zhruba dvacetiminutovou výrazně rytmicky vzrušivou kompozici, jeho naturelu evidentně neseděla.

Tím spíš pak Slováci pod Zanettiho taktovkou (konečně) zaujali po přestávce, Schumannovou Druhou, a to počínaje sugestivností jejího úvodu, přes upřímnou citovost druhé věty, až po triumfální zakončení.

O poznání větší autenticitu a ohromnou atmosféru ovšem měl hned večer následující. Jistě, kdo jiný byl měl být schopen zahrát tak skvěle, jak tomu taky pak opravdu bylo, předehry či intermezza z italských oper, než Filarmonica della Scala?

Jakkoli první půle mohla předem při nahlédnutí do programu vypadat jako víceméně mechanicky sestavená ze vždy zabírajících, osvědčených a obehraných taháků, často vyplňujících i v Praze recitál nejedné operní hvězdy, skutečnost pak, už od prvních tónů předehry k Vilému Tellovi, byla naprosto famózní. O zvukově až s miligramovou přesností vyvážené Rossiniho předehře, sladkobolnosti intermezza z Pucciniho Manon Lescaut, úchvatných smyčcích mezihry z Leoncavallových Komediantů či širokodechosti předehry k Verdiho Síle osudu by se dalo dlouze bájit. Tohle prostě v opeře člověk při běžném představení snad ani zažít nemůže.

Italští hudebníci (Filarmonica della Scala není operním orchestrem, jen jej při La Scale před čtvrt stoletím založil Claudio Abbado) se ovšem výtečně popasovali i s dvořákovskou partiturou po přestávce. Není divu, šestatřicetiletý Brit Daniel Harding si od svých učitelů Simona Rattla a Clauda Abbada, kterým ve svých začátcích asistoval, odnesl evidentně to nejlepší. Nad interpretovanými opusy má potřebný nadhled, avšak ne odstup, obdivuhodný je mimo jiné jeho neomylný smysl pro proporční nástrojovou i motivickou vyváženost, jeho gesto dokáže být až magicky vláčně lyrické, stejně jako i v dramatičtějších chvílích úsečně rezolutní, navíc má nepřehlédnutelné charisma.

Vyznění Dvořákovy Anglické bylo jedním slovem fascinující, plné optimismu, slovanské jásavosti, taneční rozvernosti, pastorální jímavosti i dramatické působivosti. Vzápětí po posledních tónech tak přišlo povzdechnutí nad tím, proč tenhle večer nejde vrátit na začátek. Aspoň, že přišla náplast v podobě přidané předehry k Bernsteinově Candidovi. Už je kvůli tomuto večeru na letošní Dvořákovu Prahu zapomenout hned tak nepůjde.