Fagotista Luboš Hucek: Moje léta ve FOKu i v ND

Z internetových stránek FOKu se s nakažlivým úsměvem dívá muž s fagotem v ruce. Dnes večer bude hrát Weberův Fagotový koncert s dirigentem Jiřím Koutem a Symfonickým orchestrem hl.m. Prahy, při večeru k zahájení nové sezony. Fagotista Luboš Hucek. Někdejší laureát nejedné mezinárodní soutěže, držitel nejednoho ocenění, sólista nejednoho tuzemského i zahraničního koncertu. Předně ale dlouholetý člen FOKu. Přesto, že ve svých čtyřiapadesáti tráví většinu svého muzikantského času v anonymitě tohoto orchestru, na rozhovor s ním se zapomenout nedá. Posuďte sami.


Ještě před svým nástupem do FOKu jste více jak deset let jste působil v orchestru opery pražského Národního divadla. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Zažil jste tam také listopad 1989…

Do orchestru Národního divadla jsem nastoupil ještě jako student pražské AMU v roce 1979. Měl jsem za sebou asi půlroční praxi 1.fagotisty orchestru FISYO—což byl orchestr, který natáčel hudbu ke všem tehdejším československým filmům – a když byl vypsán konkurz na volné místo 1.fagotu v orchestru Národního divadla, neváhal jsem se přihlásit. Krátce předtím takto přestoupil z FISYA do orchestru Národního divadla můj přítel, vynikající klarinetista Miloš Bydžovský, který mne vlastně inspiroval. Velkou motivací pro mne tehdy byla také možnost získat v orchestru Národního divadla služební fagot. Mít v té době vlastní kvalitní nástroj bylo takřka nemožné. Určitě mi pak tento nástroj i dopomohl k 1.ceně na mezinárodní soutěži Pražského jara v roce 1981.

Předsedou konkurzní komise v Národním divadle byl tehdy nově jmenovaný šéfdirigent Zdeněk Košler. Ten vynikal svou neomylnou pamětí, vzpomínám mimo jiné na jeho provedení celého cyklu Smetanových oper, které dirigoval zpaměti v sezonách po roce 1983, kdy se po celkové rekonstrukci znovu otevřelo Národní divadlo. Košler byl nekompromisním hlídačem kvality svých představení, umělecká práce pod jeho vedením byla smysluplná a radostná.

V počátcích mého působení v Národním divadle jsem zažil ještě tu dobu, kdy v orchestru seděli hráči, kteří pamatovali časy 1. republiky. Staří hrdí matadoři v oblecích a kravatách, chodili takto oblečeni na každou zkoušku, tak, jak to bylo dříve. Dostávali jsme od nich ponaučení, že přeci nemůžeme chodit do Národního divadla v těch moderních „džínách“, že je to neúcta. A povídali nám historky a vzpomínky z těch časů před druhou světovou válkou. Tak například 1. hráč dechové skupiny měl za první republiky o 100 korun československých vyšší plat, nežli člen Parlamentu Republiky Československé – v dnešní době věc neslýchaná. Když si hudebníci vyzvedli plat na divadelní prázdniny, odjížděli pak s rodinami ve svých Tatrovkách či Aerovkách do teplých krajů- Itálie,Francie k moři a když peníze docházely, přejeli do Chorvatska, kde se rekreovalo ještě levněji. V orchestru působil myslivecký spolek, honitbu měl pronajatou u Litoměřic. Není divu, že hudebníci v té době měli takto vysoko nastavené své sebevědomí. Ale nebylo to vlastně normální, že za takovou dřinu, jakou hraní oper je, byl hudebník spravedlivě ohodnocen?

Listopad 1989 v Národním divadle – to by vydalo na samostatnou kapitolu. Tak jako v jiných organizacích docházelo k „tříbení charakterů“, dosavadní členové KSČ hromadně vraceli své rudé knížky na Ústředí a zviditelňovali se- po těch letech duševního marazmu a nesvobody- svým odhodláním změnit společnost k lepšímu. Musím ale radostně konstatovat, že všechny složky Národního divadla vyšly hned po 17.listopadu na Václavské náměstí a demonstrovaly tak touhu po změně. Orchestr Národního divadla byl jeden z prvních, FOK a Česká filharmonie byly tehdy na zahraničních zájezdech.

Proč jste se vůbec krátce poté rozhodl pro přestup do FOKu?

Každý umělec má v sobě zabudovaný takový motor neklidu. Asi je to dané tím, že náš profesní i soukromý život prožíváme více hekticky, nežli člověk s normálnějším povoláním. Když jsem v Národním divadle „sloužil desáté léto“ a nevysloužil jsem si za to asi TO, co jsem si myslel před svým nástupem, že si vysloužím, rozhodl jsem se pro změnu. Asi každý instrumentalista někdy touží hrát ve velkém symfonickém tělese a ve mně tento pocit postupně narůstal čím dál tím více. Štěstím pro mne bylo, že se uvolnilo místo ve fagotové skupině Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, u Pražských symfoniků. Bylo mi tehdy už třiatřicet let, kdy jsem absolvoval konkurs. Je to skvělý orchestr a bylo mi ctí v něm začít hrát.

Nechyběla vám najednou po tolika letech opera?

Ve FOKu mi opera nechybí, ona se tam také vyskytuje. Je mnoho koncertů, ve kterých se s áriemi ze slavných oper setkávám, navíc je interpretují znamenití sólisté. A to, že orchestr FOK je tak citlivým partnerem i v operním žánru, mne navíc nesmírně inspiruje.

Během těch dvaceti let u FOKu jste nikdy svého přestupu nezalitoval?

Ve FOKu začínám hrát jednadvacátou.sezónu, to už abych se začal ohlížet a rekapitulovat… Jestli lituji svého přestupu? To je těžká otázka. V orchestru Národního divadla byl tehdy báječný kolektiv, přestupoval jsem ze známého prostředí do neznámého a nebyl už jsem nejmladší. Ale časem jsem se adaptoval do nového prostředí, kde byl také vynikající kolektiv a hlavně mnoho nové, krásné hudby. Ale víte, my muzikanti si rozumíme i „napříč“ mezi orchestry, mezi námi hranice neleží. A také trochu symboliky: můj syn Daniel je fagotista a působí již šestou sezónu v orchestru Národního divadla. Sedí na stejné židli, na které jsem seděl i já.

Jaký je z vašeho pohledu rozdíl „v práci“ mezi operním a symfonickým orchestrem? Výhody i nevýhody toho a onoho? Po přechodu do FOKu jste najednou musel mít víc času, nebo ne?

Hraní v operním či symfonickém tělese a rozdíl? Ano, je, pominu-li to, že v obou se musí hrát poctivě, naplno a být stále při věci, aby se zbytečně nechybovalo.