Slovanské tance jako pohybové divadlo i koncert

Existují choreografové, kteří se snaží doslova vytančit každou notu hudební skladby, u jihočeských Slovanských tanců je tomu naopak, mnohdy dominuje spíše chůze a hra s rekvizitami nad taneční složkou samotnou. Kostýmy jsou volně inspirované kroji, neutrálních barev, s typickými kolovými sukněmi a jemným detailním potiskem evokujícím luční kvítí. Místo konkretizujících kulis zůstává čistý horizont, v němž se v některých scénách otevírá promítací plocha. S touto střízlivostí kontrastují jen některé rekvizity. Inscenátoři ve své fresce ze života lidu sledují příběh dvou mladých snoubenců, jejich rodin, osud, nad nímž se vznáší hrozba vojny. I život vesnice, kde mezi chasou nechybí ani malé děti, které oživují mnohé obrazy svou bezprostředností a získávají si publikum. Choreograficky se autor přidržuje až na výjimky klasického akademického tance, byť dívky neobul do špiček, s citacemi tanců, které nabízí partitura, ať už s tuzemským furiantem, skočnou, polkou, sousedskou, nebo dalšími slovanskými tanci se ve větší míře nesetkáváme, ale cit pro hudbu zde nechybí, konec konců i předloha je vysokou stylizací, nikoliv autentickým folklorem (nevychází z žádných již existujících písní). Je to jen neobvyklé a nečekané pojetí, včetně oněch míst, kdy se místo tance spíše chodí nebo pochoduje, což je až škoda pro hudbu i pro tanečníky.

První a závěrečný obraz jsou obsahově propojeny a tvoří rámec inscenace. Tím motivem, který spojil křehké předivo děje, je symbol bílé košile, kterou žena přináší a muž obléká, nepochybně před závažnou cestou. Inscenace se rozprostírá na ploše jednoho roku, což naznačují rekvizity jako siluety ptáků vracejících se na jaře z cest, naddimenzované květiny v rukou dívek nebo bílý pruh tkaniny symbolizující zasněženou krajinu. V obrazech, které jsou definovány jednotlivými tanci a jejich náladou, se odehrávají krátké scény, buď dramatického charakteru nebo jako obrázky z denního života. Úvodní furiant po prologu patří tanečnímu veselí vesnické mládeže a setkání mladé dvojice, kterou na první repríze ztvárnili jemná Sophie Debou a energický Sebastiano Mazzia. Projdeme s nimi mnoho situací – v dumce se na scéně objeví poprvé motiv vojenského pochodového kroku, na polku tančí dívky s velkými chrpami a vlčími máky, malý chlapec, který si hraje na jezdce zřejmě přiběhne jako vzpomínka mladého muže na vlastní dětství. Zatímco nad počestností dívky bdí její babička (Barbora Šímová), chlapec je veden svým otcem (Béla Kéri Nagy), který z něj, jak vyplývá z obrazu postaveného na sousedskou, chtěl od dětství vychovat vojáka. Sebastiano Mazzia nostalgicky sleduje svůj dětský obraz z minulosti, hošíka s dětskou šavlí. Dřevěný mechanický kůň v životní velikosti rozveselí i publikum, jenže právě strhává tolik pozornosti, že se v té scéně vlastně vůbec netančí. Na skočnou ale chasa tančí a mladí spolu laškují, dívčí hrdinka však zůstává na scéně sama. Scénu domácích námluv rozehrává choreograf na druhou sousedskou, na proscéniu se spolu zatím těší dvě děti – možná naznačují, že i ústřední pár se znal od dětství a rostli jeden pro druhého. Červené korálky v jejich rukou a jablka v dlaních dospělých symbolizují životodárné spojení. Ve druhé skočné se objevuje více citací z lidového tance, pak ale překvapí, že ve furiantu skáčí cabrioly. Radost z tance je ale hnací silou a záměrem choreografa zřejmě není inovovat, ale ukázat poctivé řemeslo.

Druhá řada tanců je o něco méně známá, od první (1878) ji dělí osm let a vedle českých zahrnuje také stylizovaný slovenský odzemek, několik dalších ukrajinských dumek či srbské kolo. Choreograf je používá k vystavění emotivnějších scén druhé poloviny večera, jako by s menší rytmičností, ale větší poetičností a sevřeností hudebního materiálu zvážněla i inscenace sama. Na začátku však opět patří dětem a křehkosti dívek, objevuje se zde ale záhy konflikt, když do společenství přichází cizí mladík (výbušný provokatér Jonathan Riveros Suarez) a pouští se do roztržky, až souboje. Dumka patří vyjádření dívčiny osamělosti, stesku, náladě chladnoucího srdce, tklivost rozpouští v až klasické variaci, na pomoc přichází svítání a dívky. Česká skočná doprovází děti hrající si na vojáky, které narušují vážnost modlitby, zklidnění přináší zvláštní výjev s diagonální řadou dívek manipulujících s černými šátky. Později v polonéze, které předcházel hlavní souboj nápadníků, jako by dozrála ženská postava, která vyprovází nevítaného hosta jasným gestem. Konají se zásnuby mladého vojáka a dvojice má konečně i své sólo. Musejí se však rozloučit: odlétnou ptáci, odejde chasa, mladík je zřejmě odveden. Závěrečná dumka, kterou překvapivě končí druhý cyklus tanců, by ostatně ani nijak nenahrála radostnému finále, o vážný epilog žádá samotná hudba.

Jak již bylo naznačeno, nad prvky lidových tanců kraluje klasický tanec, jak v jednotlivostech, tak i ve složitějších strukturách a obvyklých kombinacích. Je to ovšem kultivovaná estetická podívaná, která zjevně publikum naplňuje. Martin Šinták ve Slovanských tancích představil svůj první celovečerní balet, jde tedy o odvážný počin, vzhledem k tomu, jak slavná, ba ikonická je hudební předloha. V případě Slovanských tanců nemáme žádné kanonizované provedení, ačkoliv se v minulosti autorského zpracování ujala řada významných choreografů od I. V. Psoty po Libuši Hynkovou. Cesta tanečního divadla, které někde tanečnost spíš potlačuje, je zkrátka jen nezvyklá. Soubor je skvěle sehraný a do inscenace dobře zapadají i tanečně herecké akce dětí, ať už jsou to mini alter ega hlavního páru nebo jejich kamarádi, pedagogická práce s dětmi je citlivá – není po nich požadováni nic nad jejich síly a mohou rozvinout temperament. Ústřední dvojice tančí v naprosté souhře a bez zbytečné technické exhibice, její mládí je nefalšované.

Orchestr pod vedením Davida Švece posluchačům dopřává kvalitní hudební zážitek a je sympatické, že tance zaznívají v pořadí daném jim skladatelem, a tak se inscenace stává zároveň i plnohodnotným dvořákovským koncertem. Publikum její čistotě a srozumitelnosti aplauduje, titul má zaručenou vysokou návštěvnost – a o to šlo tvůrcům zřejmě především.

Slovanské tance
Choreografie: Martin Šinták
Režijní spolupráce: Tomáš Ondřej Pilař
Hudební nastudování a dirigent: David Švec
Scéna: Tomáš Ondřej Pilař, Vjačeslav Zubkov
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Tomáš Ondřej Pilař, Petr Baštýř
Asistenti choreografa: Zdeněk Mládek, Béla Kéri Nagy, Anna Valasová
Premiéra: 1. 11. 2024, DK Metropol
Psáno z reprízy 30. 11. 2024.