Slovenská filharmonie mezi žalmem a špičkami baletek. Marie Perbost jako zjevení

Skladatel Florent Schmitt byl neúnavný ve svém cíli prosadit se a určitě by vnímal jako zadostiučinění, že bývá často uváděn společně se svými současníky. Dosáhl toho především třemi díly, z nichž jedno bylo Žalm 47 pro soprán, smíšený sbor, varhany a orchestr. Po delším nástupu hráčů orchestru a Slovenského filharmonického sboru naznačily trubky v rychlých a ostrých triolách, že půjde o jízdu z kopce.

O+

Sbor držel diváka v pozoru hned od prvního tónu a měl energii davu, který oslavuje Boha, ale současně s jeho velikostí zdůrazňuje i důvod k obavám. Střední hlasy trochu pohlcovaly ty krajní, ale když dostaly prostor basy, dokázaly otřást sálem. Sbor bezpochyby obsahuje kvalitní zpěváky, ale v některých případech se jejich kvalita přetavila v rušivý prvek a ze sborové dynamiky vystupovali jako sólisté. Výslovnost a srozumitelnost byla pro mě jako pro nefrankofonního posluchače uspokojivá.

První housle upoutaly sólem, kde stupňované vibrato přineslo vizi starých plačtivých houslí jako ze starého filmu. Následně do díla velmi hladce vstoupila francouzská sopranistka Marie Perbost. Úvod v nižších polohách může být překvapivý, jakoby netypicky nesopránový, ale její hlas jej prosvětlil specifickým, měkce sametovým zabarvením. Pohybovala se těsně nad dynamikou orchestru a na hranici slyšitelnosti ji artikulovaně a zároveň nerušivě podepíraly harfy. Dirigent Juraj Valčuha udržel tento kolos pohromadě s profesionálním nasazením, přehledem a očividným entuziasmem.

Po přestávce se diváci mohli zasnít v pohádkovém světě Hanse Christiana Andersena, který jim zprostředkoval Igor Stravinskij dílem Polibek víly – Divertimento (inspirovaným pohádkou Ledová panna). Úvodní chladně snové housle navazující na narativně střídmé flétny uvedly skladbu a postupně gradovaly. Hráči orchestru se dokázali účinně a autenticky náladově přepínat z malebné lyriky do dramatických vstupů tak typických pro Stravinského. Velkou roli zde hrály dřevěné dechové nástroje, které úspěšně držely rytmickou kostru. Hrou na flétnu zazářila Simona Pingitzer, která tak měla příležitost propašovat i do strojovějších pasáží jemnou baletní hravost. Velmi působivý byl nástup ve třetí větě Scherzo. Smyčce se postupně vynořily z absolutního ticha tak, že jejich nástup byl sluchově nerozeznatelný. Vznikl tak pozoruhodný pozitivně mrazivý moment.

Následným přestupem do dalšího světa kouzel byla Popelka, suita z baletu č. 1 Sergeje Prokofjeva. Dramaturgicky tato návaznost dobře fungovala a člověk neměl pocit, že by se od Stravinského výrazně vzdálil. Až do momentu, kdy se projevil Prokofjev svými delšími rytmickými pasážemi s hravým, někdy až ironickým podtónem. Z orchestru jsem měl pocit, že úsečná staccata, která mi v některých sekcích u Stravinského chyběla, se v tomto díle zdokonalila a výrazně zostřila. Juraj Valčuha se i v tomto díle projevil jako dobrý příklad kompromisu mezi osobitým výrazovým stylem a odborností, kdy jedno nemusí vylučovat druhé. Ve chvílích, kdy si to mohl dovolit, si osvojil pohyby, které jsou univerzálně srozumitelné i v nemuzikálním světě. Do dirigování tak dokáže propašovat víc než jen dynamiku, tempo a předávání emocí.

Slovenská filharmonie: Schmitt, Stravinskij, Prokofiev
2. května 2025, 19:00 hodin
Koncertní síň Slovenské filharmonie, Bratislava

Program:
Florent Schmitt: Žalm 47 pro soprán, smíšený sbor, varhany a orchestr
Igor Stravinskij: Polibek víly / La Baiser de la fée. Divertimento
Sergej Prokofiev: Popelka, suita z baletu č. 1

Účinkující:
Slovenská filharmonie
Slovenský filharmonický sbor
Marie Perbost – soprán
Juraj Valčuha – dirigent
Jan Rozehnal – sbormistr