Smetana na francouzský způsob

Letos to sice nebylo poprvé, kdy byl zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro svěřen zahraničnímu orchestru (vzpomeňme alespoň na kontroverzní vystoupení London Classical Players s Rogerem Norringtonem v roce 1996), ale jednalo se o první případ v dějinách festivalu, kdy úvodní Má vlast zazněla v podání francouzského tělesa. Konkrétně se jednalo o skvěle hrající Filharmonický orchestr Francouzského rozhlasu pod vedením dirigenta Petera Oundjiana, který je u tohoto orchestru častým hostem. Dirigent s anglo-arménskými kořeny se narodil a žije v Kanadě a v současné době zastává post hudebního ředitele Toronto Symphony Orchestra a zároveň i Royal Scottish National Orchestra. S oběma tělesy již Mou vlast dříve nastudoval, takže se nejednalo o jeho první setkání se Smetanovou hudbou.V případě zahraničních interpretů je často předem očekáváno, že v tomto ikonickém díle české hudby naleznou jiné, skryté roviny a podívají se na Smetanovu hudbu z poněkud jiného úhlu, než jsme zvyklí. V případě francouzského orchestru s kanadským dirigentem k tomu došlo jen částečně, což nelze hodnotit a priori záporně (ani kladně). Zdá se, že Oundjian má k tomuto dílu velmi silný vztah a jeho studiu věnoval mnoho pozornosti. Podle jeho vlastního vyjádření měl dokonce k dispozici i partitury, které svého času v Torontu používal a vlastními poznámkami opatřil Karel Ančerl. Díky tomu a možná i díky dobré znalosti nahrávek českých dirigentů nezněla tato Má vlast nijak zvlášť „cizokrajně“. Obecně lze konstatovat, že oproti snahám některých současných dirigentů oprostit toto dílo od údajně přežitého nánosu romantismu či vlasteneckého patosu se Oundjianovo pojetí více blížilo tradičnějšímu výkladu, který by bylo možno charakterizovat jako důraz na monumentalitu. Jedinou výraznější odchylkou od české interpretační tradice tak zřejmě byl v některých úsecích cyklu nedostatek výrazné zpěvnosti způsobený (záměrnou?) absencí legata, což poněkud oslabovalo účinek melodických vrcholů, nejvýrazněji v básni Z českých luhů a hájů.Úvodní Vyšehrad se nesl ve velmi volném tempu, což celkovému charakteru této symfonické básně nebylo nijak na škodu, spíše naopak tím více vynikl její vyprávěcí, do mlhou zahalené minulosti obrácený tón. Pokud na tom neměla svůj podíl někdy záludná akustika Smetanovy síně, bylo možno si povšimnout dynamického potlačování žesťů v těch tutti úsecích, kde žestě slouží spíše jen k zahuštění zvuku; o to více pak vynikly tam, kde mají v partituře hlavní slovo. Také pro následující Vltavu zvolil dirigent o dost pomalejší tempo, než bývá zvykem, ale v tomto případě s ne příliš přesvědčivým výsledkem. Zejména úvodní úsek (prameny Vltavy) vyzněl v tomto podání poněkud fádně, a máme-li se důsledně držet Smetanova programu, zurčící bystřinu příliš nepřipomínal. Noční scéna s rusalkami však v tomto pojetí a zejména díky nádherně opalizujícímu zvuku orchestru patřila k nejpůsobivějším momentům celého provedení. V symfonické básni Šárka byla patrná snaha o co největší dramatičnost a také jí bylo se zdarem dosaženo, v závěru dokonce až na úkor zřetelné artikulace. Dokonce i pojetí Ctiradovy milostné kantilény, která tvoří jakési lyrické intermezzo před divokým závěrem skladby, bylo svým expresivním podáním podřízeno celkovému dramatickému charakteru provedení.Po přestávce pokračoval cyklus nejprve symfonickou básní Z českých luhů a hájů, která byla co se týká celkového účinku zřejmě nejméně přesvědčivou částí. Bylo to způsobeno nejen výše naznačenou tendencí k oslabení kantabilního charakteru Smetanovy melodiky, ale na druhou stranu i přehnaným zdůrazňováním rytmické zemitosti polkových stylizací. Přesto právě tato symfonická báseň obsahovala jeden z nejzdařilejších momentů celého večera, a to brilantně provedené fugato ve střední části skladby, v němž smyčcová sekce předvedla až vlásečnicově tenký tón, díky němuž byly dokonale odstíněny nástupy jednotlivých hlasů. Tábor přinesl množství vyhrocených kontrastů, díky nimž celá báseň vyzněla především jako věrná ilustrace husitských bojů. Vynikající kvality orchestru vynikly zejména v mohutných tutti, kde celé těleso nepůsobilo ani v nejmenším hřmotně, ale mělo sytý, kompaktní zvuk. Také v závěrečném Blaníku vsadil dirigent především na zdůraznění dramatických rysů partitury, a to zejména v první polovině, zatímco závěrečná katarze byla provedena s patřičnou monumentalitou a (v dobrém slova smyslu) efektem.Letošní pražskojarní provedení Smetanova cyklu Má vlast lze považovat za důstojné zahájení festivalu. Jednalo se o provedení, které sice nepřineslo nové, objevné pohledy na partituru, ale kvalitou interpetace snese vysoká měřítka. Z Oundjianova sympatického entuziazmu, zjevného zaujetí a pečlivé přípravy bylo patrné, že se zřejmě nejednalo o jeho poslední setkání s touto hudbou. Pokud bude kanadský dirigent i nadále pokračovat v uvádění Smetanova mistrovského díla ve světě, určitě mu neprokáže medvědí službu.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Pražské jaro 2013
Orchestre Philharmonique de Radio France
Dirigent Peter Oundjian
12. a 13. května 2013 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 13. 5. 2013)

program:
Bedřich Smetana: Má vlast

www.festival.cz

Foto Pražské jaro – Ivan Malý