Smetanova Litomyšl: Jevištně dynamická Prodaná nevěsta z Olomouce

Jiří Fuchs, 17.06.2012 21:45

Smetanova komická opera Prodaná nevěsta v provedení Moravského divadla Olomouc zahájila operní část letošního již 54. festivalu Smetanova Litomyšl 2012. Dílo samo není třeba v Čechách zvláště představovat, původní premiéra se konala v roce 1866 v Prozatímním divadle v Praze. Ale až třetí Smetanovo přepracování, po 25. září 1870, ji uvedlo do dnes tak známé podoby.Příležitost dostalo divadlo z Olomouce, slovy Jeníka „až z moravských hranic“, ty však jsou od Litomyšle docela blízko. Inscenaci přivezl sympatický a opravdu zdravě dynamický dirigent Petr Šumník s režisérem Michaelem Tarantem. Ten se nechával v různých avizovaných rozhovorech slyšet, že jeho režie bude velmi dynamická, tak říkajíc v neustálém pohybu. Vůbec nic proti tomu. Jistě nelze dělat v Čechách vpravdě národní poklad (slovy dirigenta Šumníka) ve stále podobném jevištním tvaru. Ovšem Prodaná nevěsta je již sama o sobě dílem vysoce dynamickým a věru od Lortzinga nikdo ani ve světovém kontextu, nevytvořil dílo tak skvěle dynamické v oblasti komické zpěvohry. Je tudíž asi otázkou míry, do jaké výše bude jevištní dynamismus, jímž opravdu opera v režii Michaela Taranta doslova přetékala, ještě funkční a kdy překročí onu míru a začne být dynamismem chtěným, až násilným. Kdy tolik toužená komika už je trochu či i více jen pro onu komiku samu. Nejsem žádný školomet a humor velmi miluji, ale právě Prodané nevěstě asi není třeba pomáhat jakýmsi činoherním exposé či příjezdem dirigenta na kole k pultu (že by talisman?), což by odpovídalo dobře snad verzi na Silvestra. Hemžení lidiček všech typů na jevišti v celé operní délce formy musí stát režiséra hodně snahy i úsilí o jejich konsolidaci. Pokud nezasahuje trochu rušivě do intimity projevu Jeníka s Mařenkou, pokud hluk a ryk jdoucí z jeviště zcela nepřehluší hudbu samu (škoda ochuzené role baletu- Polka, Skočná, choreografie Robert Balogh), proč ne. Gagy typu sedajícího si Krušiny na holou zem místo na židli jsou omšelé a zde situačně zbytečné. Vašek náhle uprostřed duetu s Mařenkou běžící k dirigentovi, jehož políbí při replice na slova “Já bych se vám líbila” – opravdu jde o jevištní dynamismus nebo o chtěnou komiku, která, jak obecněji známo, je hrozně citlivá na všechno chtěné? Výbuch smíchu vesničanů na slova Kecalova „vždyť nemá než jednoho Vaška, druhý syn je tulák a nezbeda, nikdo o něm neví“ je snad předčasný. Copak v 1. dějství vědí sboristé „jakýpak je ten Vašek, proč jste ho nepřivedl hned sebou“ – slovy Krušiny? Nevím, zda žertem režiséra byl i vypadnuvší fagot ve slovech Kecala „nuže, kdož si přeje víc”, či hudebním žertem bylo i mlčení Mařenky v krásné hudební frázi „sám přísahal, že celý svět by obětoval, za mne, za mne, za mne…” V očekáváni krásného mezza voce Mařenky po vzoru Beňačkové se mi nedostalo nic, jen hry doprovodu orchestru s leitmotivem Věrného milování a vpravdě v tu chvíli vtipné repliky Krušiny ” nuž, utiš se, Mařenko, aspoňs’ ho poznala a vidíš, jak jsi se v milém svém trpce zklamala….” Kouzlo nechtěného?Ale dosti, s vaničkou netřeba věru vylévat dítě. Podstatu režie jako takové, nápad dynamismu, bych přijal s potleskem i se rád zasmál všemu zamýšlenému, kdyby cit pro míru právě v oblasti komiky (neb známý výrok již klasický, že dělat srandu není žádná sranda…) nebyl tak hypersenzitivní již ve své podstatě.Hudební provedení Petrem Šumníkem bylo velmi svěží, opravdu dynamické již volbou hybných temp, jdoucí až za bystrá tempa legendární Chalabalovy nahrávky se Žídkem a Tikalovou. Orchestr a sbor (sbormistr – Lubomíra Hellová) Moravského divadla se předvedl v dobrém světle. Ze sólistů byl zřetelně dominantním výkonem ve výborné pěvecké formě jsoucí Jeník Aleše Brisceina. Dodávat, že jako hosta, asi netřeba. V dnešní pro mne podivné organizaci operního podnikání v Česku jsou tak trochu všichni hosty… Brisceinův Jeník výborně navazuje na zmíněného Žídkova či Švehlova Jeníka hlasovou pružností, krásnými, lehkými výškami i schopností modulace. Ale v neposlední řadě byl snad jediný, kdo se bez problémů vyrovnal se zdánlivě dobrou akustikou prostoru i přirozeností jevištního pohybu. Mařenka hostující Slovenky Lindy Ballové vládne krásným, velmi příjemným lyrickým sopránem, který je radost poslouchat. Jen s prostorem si ne zcela v nižších středních polohách poradila. Ba i ve slavné árii samé leccos zůstalo za orchestrem – škoda, že i dobře míněné piano („v snu tomto jsem si přála“). Ale závěrečná fráze na as byla ve své kráse i tahu báječná. Jiří Přibyl je velmi talentovaným basbarytonem mladé generace a ještě o něm hodně per futurum uslyšíme. Jeho přechody do vyšších poloh prozrazují smysluplné hlasové školení. Jevištní kreace je uměřená ve výše zmíněných intencích. Vyšší typ basu bez zřetelnějších hloubek dává najevo, že svoji pravou parketu nalezne v jinak polohově umístěných rolích (byl skvělým Galicynem v Plzni). Ondřej Koplík zvládl svého Vaška pěvecky na dobré úrovni, s pěknými hereckými momenty. Ale nebyl prost hrubší komické nadsázky, což není v souladu s tradicí české interpretace nastolenou již Oldřichem Kovářem. Esmeralda Eleny Gazdíkové byla výrazná především ve fyzicky daných půvabech, jimiž má ostatně především Vaška získat. Závěrová géčka v kupletu ale pěkně vyzpívala, zatímco Principál Ondřeje Doležala je dosti zkracoval. Komiku své role vystihl dobře, zejména nadčasová myšlenka, že „ skoro všichni lidé jsou více méně komedianti, jenže ne každý svou komedii tak dobře prováděti umí jako my“, měla bezvadně vystiženu onu rovnováhu výrazově přesně odměřené komiky. Rodičovské páry poněkud soutěžily v sextetu o míru prostorové průraznosti, v kterémžto pěveckém zápase vítězili Míchovi (Vladimír Třebický a Václava Krejčí – Housková) nad Krušinovými (Vladislav Zápražný a Magda Málková) v ansámblově tím málo kompaktním vícehlasu (Ostrčil i Talich tento sextet procvičovali vždy před představením – asi věděli proč). V krásné hudební frázi požehnání si Vladimír Třebický (Mícha) nerozvrhl ideálně dechové proporce klíčové fráze, takže se s dirigentem Šumníkem zcela v tempu doznění neshodl.Po prvním dějství si skupina posluchačů sedící na arkádách sdělovala své dojmy: „…jaká škoda, že jim je málo rozumět…“. Nebylo to ani tak srozumitelností textu samotnou, ale faktem, že hlasy především v oněch konverzačních nižších polohách častěji zůstávaly decentně za „clonou“ orchestru. Možná i nezvyk sólistů z prostoru malého olomouckého divadla v přechodu do velkého litomyšlského amfiteátru. Jeník pana Brisceina, který však obsáhl prostor beze zbytku, nesvědčí o prostorové problémovosti, ani o faktu, že orchestr sám by byl příliš hutný.Večer byl přijat ve svém závěru zcela vyprodaným hledištěm pozitivně. Ostatně pocit celku vždy převáží nad jednotlivostmi. Moderní interakce s publikem byla zasazena na funkční scéně (Dana Hávová – Zábrodská) s markanty krojů (Klára Vágnerová). Inscenace inspirovaná patrně Postřižinami i možná Menzelovou Vesničkou mou, střediskovou v řadě typizovaných vesničanů na jevišti (sborista ve výrazu a la Otík), byl neotřelým, svěžím a v zásadě úspěšným vstupem do operních inscenací letošního festivalu. Jen ta míra dynamismu poněkud přetékala. Hodilo by se říci, že celkově méně by bylo více.
Smetanova Litomyšl 2012
Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Dirigent: Petr Šumník
Režie Michael Tarant
Scéna: Dana Hávová – Zábrodská
Kostýmy: Klára Vágnerová
Choreografie: Robert Balogh
Sbormistr: Lubomíra Hellová
Orchestr, sbor a balet Moravského divadla Olomouc
Premiéra 10. prosince 2010 Moravské divadlo Olomouc
Psáno z reprízy 15. června 2012 II. zámecké nádvoří Litomyšl

Mařenka – Linda Ballová
Jeník – Aleš Briscein
Kecal – Jiří Přibyl
Vašek – Ondřej Koplík
Krušina – Vladislav Zápražný
Ludmila – Magda Málková
Mícha – Vladimír Třebický
Háta – Václava Krejčí Housková
Principál – Ondřej Doležal
Esmeralda – Elena Gazdíková
Indián – Jan Vaculík