Smetanova Litomyšl: Verdiho Otello
Po České filharmonii jsem v Litomyšli hledal pro Otella z Prahy nadšení jen obtížně, ač jsem se opravdu snažil.
Druhým večerem po výborné České filharmonii s Jiřím Bělohlávkem byla v Litomyšli na druhém zámeckém nádvoří inscenace vrcholného díla Otello od Giuseppe Verdiho. V provedení Národního divadla v Praze. Tedy pro přesnost, Státní opery Praha. Neboť jde o inscenaci z roku 1991, letitou, která byla obnovena v roce 2009. Původní režie Dominika Neunera, obnovené nastudování realizoval Lubor Cukr na scéně Vladimíra Nývlta. Viděl jsem inscenací Otella řadu. Nebudu předhazovat raději nikoho z českých Otellů minulosti. A že jich bylo! Jen za všechny ostatní brněnský Vilém Přibyl, který hostoval Otella v Covent Garden v Londýně! Ne, to by ale zjevně nebylo fér, tyto osobnosti prostě dnes nejsou, a tak se zvou již hosté odevšad. Jen proto, že dramatičtí tenoři v zemích Koruny české absentují. To bych i pochopil. Hrdinní tenoři jsou úzký profil. Dnes nejen u nás. I Johan Botta při přenosu z Met byl jako Otello dosti dehonestován některými diváky pro korpulentní postavu. Aniž chtěli pochopit, že ona i ta Met, se svými gážemi, nemá přebohatý výběr! Nynější host z Turecka Efe Kislali je obézní rovněž, jen do té pěvecké kultury Johana Botty má ale trochu daleko.
Pokud to ale v celkovém dojmu vezmu tak, že každá operní scéna na festivalu v Litomyšli předvede to maximálně nejlepší, co je možné, pak je resumé jediné: mezi našimi operními scénami již není bývalý větší rozdíl a scény jsou si dnes více či méně rovny. Ostatně pěvci jsou dnes všude titíž (pokud nezvou Turky a Maďary), dirigenti, jak pozoruji, jakbysmet. Stejný dirigent diriguje Fausta v Plzni, tentýž ve stejném týdnu diriguje Operu Národního divadla z Prahy. A navíc ještě na festivalu v Litomyšli. Čili dnes původní hierarchie není a vzhlížet ku Praze jako relativnímu českému Olympu byl dodnes můj předsudek z dob minulých, který si musím pozdně opravit. Díky festivalu v Litomyšli.
Vždy jsem s pobavením četl repliky odpůrců sjednocení Národního divadla se Státní operou a jejích přívrženců. Bavil jsem se jimi velice, neboť Praha není již nějaký čas mým tak častým teritoriem, a uvědomil jsem si až nyní, v jakých žiji iluzích minulosti… Z jihu Čech dávám přednost Vídni jako za časů Boženy Němcové. Praha devadesátých let mne vícekráte zklamala úrovní produkcí. Ale že by mne mnohem více uchvátila inscenace Otella v malých Českých Budějovicích, ale rovněž ona nedávná v Plzni, tak daleko jsem dosud v myšlenkách nešel… Zahraniční inscenace předhazovat nebudu. To by ani nikoho nepřekvapilo, čili to argumentem není. Ono je docela dobré najednou vidět a hlavně slyšet realitu Prahy z odstupu a bez sebemenšího zatížení čímkoli ve vztazích a vazbách.
Verdiho Otello je dílo z pozdní trojice jeho děl: Aida (1871), Otello (1887) a Falstaff (1893). Vidíme, že mezi Aidou a Otellem, jeho provedením, leží předlouhých šestnáct let. Verdi svým pozdním Otellem ve svých pětasedmdesáti letech překonal vnějškovou efektnost romantické opery a vyrovnával se s podněty reformy Richarda Wagnera. Veliký reformátor byl ale v době premiéry Otella již mrtev (premiéra díla byla v roce 1887 v Miláně). Verdi překlenul hranice uzavřených forem, byť je zcela nezavrhl. S Wagnerem samotným se však ani zde zcela nevyrovnal, neboť podstatou nebylo jen zrušit uzavřená čísla a pracovat důsledněji s leitmotivy. V díle Wagnerově, především v onom vrcholném, určuje totiž text hudební formu. Nikoli obráceně! A to u Verdiho Otella není. U něho stále ona hudební forma určuje text! Arrigo Boito, sám autor výborné opery Mefistofeles, tomuto de facto přímo jako libretista pomohl. Ostatně snahy vyrovnat se s Wagnerem neznamenají, že operní posluchač nebude i nadále upřednostňovat střední tvůrčí období Verdiho, kdy je plně sám sebou, bez potřeby vyrovnávat se s novými výzvami doby. Vždyť takový Bizet šel čelem proti nim a nikterak se nepomýlil svým osobním cítěním dramatu. Ale to už je vše jen historie, nás zde musí zajímat především interpretace Verdiho pozdního díla na tolik prestižním festivalu v Litomyšli.
Pod taktovkou dirigenta Tomáše Braunera se představil ansámbl Národního divadla v Praze, přesněji Státní opery, která nyní pod hlavičku Národního divadla patří. Ten je charakterizován dnes vlastně jen orchestrem většího obsazení, než mají k dispozici menší scény, rovněž početnějším sborem oproti zmíněným divadlům. Sbor si nadále udržuje velmi dobrou úroveň kompaktního, plného zvuku, i dobře disponovaných hlasů. Pod dokonce dvěma uváděnými sbormistry Tvrtko Karlovičem a Adolfem Melicharem. Osobitou tvář operního divadla by měl tvořit ansámbl sólistů. Ten zde byl takzvaně globalizovaný. Což je dnes jev obecnější. Jen je ale zřejmé, že Praha nemá koho vlastního nabídnout. Z podstatných postav díla je zde Jago Richarda Haana, ale z Brna. Jeho Jago je stále pěvecky na obdivuhodné úrovni, všechny krásně kryté tóny vyšších poloh mu vycházejí na velký prostor přesvědčivě, nosně. Jeho Jagovo krédo zaznělo ve výrazu pravdivě, nejvyšší body fis i ef průrazně! V uchopení postavy Jaga je Haan opravdu jedinečný. Vždyť na něho jsem chodil již v Budějovicích, kde s Jagem hostoval. Spolu s Weilongem Tao dokázali, ovšem v jiné a zajímavější režii, vygradovat jevištně scénu ve 2. dějství jedinečně.
Zde bylo vše trochu jinak, režie s psychologií postav zřejmě tak nepracovala jako v inscenaci budějovické, ale ani té nedávné plzeňské! Nebo i pracovala, jen to není příliš zřejmé. Zde jako by vše v duetu bylo obětováno finálnímu hrdinnému béčku Efe Kislaliho na rampě, či zde již ba i pod rampou, v závěru duetu („Si, pel ciel marmoreo guiro!“). Hostující turecký tenorista až z Istanbulu, Efe Kislali, vládne jistě barytonálním tenorem hutného jádra, pro partii Otella zajisté adekvátním, ve vyšších polohách i celkem průbojným. Jen jedno jistě ne nepodstatné adjektivum k jeho pěveckému projevu nemohu použít, totiž krásný… Ale jeho scénické pojetí mne ponechávalo dosti chladným. Byl v průběhu večera, po více než slibném začátku ve vstupním „Exultate“, stále více stereotypní a jeho rádoby expresivní výkřiky, povrchní, nejdoucí zevnitř, stále stejné, už byly v průběhu večera docela nudné. Nádherný duet v 1. dějství mezi Otellem a Desdemonou mne ponechal absencí hlasové modulace i povrchního výrazu dosti chladným, jako si nikdy v minulosti nevzpomínám. Co však dosti oživovalo projev tureckého tenoristy, byl častý rytmický nesoulad s orchestrem. Jako by první doba se zde počítala jinak. Bylo to v prvé části do pauzy místy rušivé, v průběhu večera „svůj“ osobní metronom již nacházel, ale poněkud nízké tóny konců decrescendovaných frází ne tak zcela. Jen režijní náznak závěru duetu, kdy již je jakoby anticipován tragický epilog díla, byl zajímavě koncipován a byla to světlá chvíle režie. Obdobně jako velká sborová scéna přijetí benátského poselstva. Na jinak velmi funkcionalisticky jednoduché scéně s neustále se přemisťujícími balvany, které vymezují jednotlivé postavy, scény, monology, dialogy i ansámbly. Scéna je pro účely pódia v Litomyšli svou jednoduchostí realizace doslova jako stvořená!
Partnerkou Efe Kislaliho byla v roli Desdemony maďarská sopranistka Szilvia Rálik. Přesto, že jsem velikým sympatizantem této krásné země, ba i propagátorem Kodályho systému hudební výchovy, tak výkon Maďarky s exteriérem wagnerovských hrdinek mne příliš neuchvátil. Sice v průběhu večera byl trend úrovně neustále stoupající, hlas trochu ostrý na výškách se tak stále více prostorově prosazoval. Ve velké sólové scéně před posledním vstupem Otella jako by se teprve plně rozezněl. Až na snahy o piana, která asi nevycházela dle přání zpěvačky a byla nejistá.
Velmi přesvědčivě působil v roli Cassia dnes již pražský tenorista Richard Samek, jak přirozenou krásou svého lyrického fondu, tak pěkným jevištním ztvárněním. Ovšem Cassio je spíše partie druhooborová, takže spásu v rámci inscenace přinést nemůže. Rovněž v menší roli Lodovica, vyslance benátského, se velmi pěkně prezentoval znělý bas i reprezentativní vzhled disponovaného Miloše Horáka.
Jak jsem již zmínil, zejména v prvé polovině večera jsem byl až zaskočen řadou rytmických nepřesností, které sice vnášel turecký host, leč pravdivě řečeno, nejen on. Někdy se ta jednotící první doba v souhře tápavě hledala, ale dirigent gesto nezahrotil, ve snaze srovnat tyto kazy. Vcelku s poklidem si dirigoval elegantním typem gesta dál a zřejmě spoléhal, že se to nějak samo srovná. Ve druhé polovině večera bylo o něco líp. Ale po večeru České filharmonie, jejíž souhra byla naprosto perfektní, byla trochu povrchní nahodilost u druhého špičkového souboru České republiky, pro mne poněkud překvapivá, přiznám, že nečekaná. Zanechala určité otazníky. Jistě, nejsem ten, kdo by dělal závěry z jednoho představení. Loni byla v Litomyšli také Praha, s Ondrejem Lenártem dirigovanou Traviatou. Ale vše běželo perfektně, jak švýcarské hodinky. Tak abych snad nesrovnával s nesrovnatelným, ohledně filharmoniků s Bělohlávkem. Srovnat Prahu s Prahou snad srovnatelné býti může. Ostatně Praha zde bude ještě hrát Jakobína a Dvě vdovy, tak se třeba ony otazníky včerejšího večera rozptýlí.
Hodnocení autora recenze: 70 %
Smetanova Litomyšl 2013
Giuseppe Verdi:
Otello
Dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Dominik Neuner
Režie obnoveného nastudování: Lubor Cukr
Scéna: Vladimír Nývlt
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistři: Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar
Orchestr a sbor Státní opery
Premiéra 15. listopadu 1991 Smetanovo divadlo Praha (Státní opera Praha)
Premiéra obnoveného nastudování 28. května 2009 Státní opera Praha
Smetanova Litomyšl 15. 6. 2013 II. zámecké nádvoří
Otello – Efe Kişlali
Desdemona – Szilvia Rálik
Jago – Richard Haan
Cassio – Richard Samek
Emilia – Jana Horáková Levicová
Roderigo – Jiří Hruška
Montano – Ivo Hrachovec
Lodovico – Miloš Horák
www.smetanovalitomysl.cz
www.narodni-divadlo.cz
Foto Smetanova Litomyšl-František Renza
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
