Smetanovské dny a První české melodramy: Ztracená příležitost a chaos

Problém je už v samotné dramaturgii pořadu. Nese název První české melodramy, ale hledisko dramaturgického výběru nebylo nikde představeno a není zřejmé. Na programu byly melodramy psané českými autory jak na české texty, tak na cizí, později přeložené. Co měly melodramy společné, bylo místo vzniku – jednalo se výlučně o koncertní melodramy napsané v Čechách. I z Fibichova díla byly vybrány pouze koncertní melodramy. Do programu nebylo zařazeno ani dílo klíčové osobnosti evropského dramatického melodramu, jednoho z prvních autorů tohoto žánru v 18. století, českého skladatele Jiřího Antonína Bendy (1722–1795). Benda žil v Německu od r. 1742 a většinu svého tvůrčího období prožil v Gotě jako kapelník Friedricha III. Ale v Čechách si za dob studií v kolejích piaristů v Kosmonosech a u jezuitů v Jičíně osvojil kromě hudebních dovedností i znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace, a to ovlivnilo a fakticky určilo jeho umělecké směřování. Bendovo průkopnické dílo mělo následně vliv na tvůrce v celé Evropě, také na W. A. Mozarta, a hrálo se i v Praze. O Bendovi a jeho významu pro dějiny melodramu nepadlo však po celý večer ani slovo. Není zmíněn, byť třeba okrajově, ani v programu.

Plzeňský koncert První české melodramy zahrnoval melodramy období ´dlouhého´ 19. století, končil dílem Bohuslava Martinů z roku 1913, výjimkou byla skladba J. B. Foerstera Sníh, která vznikla až v době republiky. Produkce byla rozdělena do dvou bloků, po celý večer doprovázel na klavír Miroslav Sekera (orchestrální melodramy zazněly v úpravě pro klavír), na pódiu se střídali dvě ženy a dva muži.

První polovinu otevřelo dílo Bedřicha Smetany – jeho scénická hudba k živému obrazu Rybář podle stejnojmenné básně Johanna Wolfganga Goetha. Smetana napsal tuto skladbu pro smyčcový orchestr, harmonium a harfu v r. 1869 k představením pořádaným českými šlechtici ve prospěch dokončení stavby svatovítského chrámu. Poprvé byla provedena v Prozatímním divadle v Praze 12. dubna téhož roku za osobního řízení skladatele. Byť trvá jen cca 5 minut, je i sama o sobě velmi působivá a nosná díky své propracovanosti, kompaktnosti a zvláštní poetičnosti hudebního celku. Milovníky Smetanova díla může těšit, že tohoto krátkého Rybáře společně se Smetanovými symfonickými básněmi Richard III, Valdštýnův tábor, Hakon Jarl a s Pražským karnevalem nahrál i BBC Philharmonic Orchestra s G. Nosedou. Smetana Rybáře nekoncipoval jako melodram. Jak lze dohledat v dobových materiálech, Goethova báseň se recitovala samostatně před vlastním živým obrazem. Otakar Zich (1879–1934), estetik, sám hudební skladatel a tvůrce melodramů, podložil Smetanova Rybáře svým českým překladem Goethovy básně a vytvořil tak melodram, který v úpravě pro klavír od Josefa Huttera vyšel v Praze v r. 1924. V Zichově překladu a s doprovodem klavíru jej slyšelo ve čtvrtek i publikum v Domě hudby v podání herečky Báry Štěpánové. Miroslav Sekera hrál na klavír citlivě, klavírista postihl charakter orchestrální skladby a její jímavé kouzlo.

Jindřich Kàan z Albestů (1852–1926) je kompozičně na zcela jiném stupni než Bedřich Smetana, zařazení jeho melodramu Pěvec na text J. W. Goetha v českém novodobém překladu Soni Červené (přednes Zbigniew Kalina) je opodstatněno jen významem Kàanovy osobnosti a že tento melodram byl podle slov Věry Šustíkové veřejně proveden jako první vzniklý na území Čech. Jindřich Kàan z Albestů, rodák z ukrajinského Ternopilu, byl oceňovaným klavírním virtuosem, váženým pedagogem a po smrti Karla Knittla se stal v r. 1907 ředitelem Pražské konzervatoře. Zasloužil se významně o zvyšování celkové prestiže školy a na tomto postu působil až do jejího zestátnění v r. 1918. Velmi se zasloužil o popularizaci skladeb B. Smetany (vydal i odbornou revizi jeho klavírního díla), ale také A. Dvořáka a V. Blodka. Kàanova vlastní tvorba, byť poměrně rozsáhlá (balety, komorní i vokální hudba a melodramy) se však většího ocenění nedočkala.

Z díla Zdeňka Fibicha byly na koncertu provedeny dva melodramy Štědrý den (recitace Ivana Jirešová) na text dobře známé balady Karla Jaromíra Erbena, jeho první práce v tomto oboru, a Hakon na text Jaroslava Vrchlického (recitace Filip Sychra), po němž už napsal melodramatickou jevištní trilogii Smrt Hippodamie.

Po přestávce zazněl melodram Josefa Bohuslava Foerstera Sníh z 1937 (zařazen r. 1940 do cyklu Tři melodramy) opět na text Jaroslava Vrchlického (recitace Filip Sychra), poté Všichni svatí tancovali Karla Kovařovice na text Antonína Klášterského z r. 1896 (recitace Bára Štěpánová). Záslužné bylo uvedení Raportu klavíristy, dirigenta a skladatele Jaroslava Jeremiáše na text Fráni Šrámka. Jaroslav Jeremiáš, syn hudebního skladatele Bohuslava Jeremiáše a starší bratr Otakara Jeremiáše byl mimořádně hudebně nadaný. V letech 1911–1912 byl dirigentem Zemské opery v Lublani, po návratu do Prahy působil jako hudební pedagog, komponoval a doprovázel významné operní pěvce, mj. Karla Buriana. Při jedné ze svých cest do zahraničí onemocněl a ve svých 29 letech nemoci podlehl. Za svůj krátký život složil mj. operu Starý král, oratorium Mistr Jan Hus, řadu orchestrálních, komorních a vokálních skladeb, komponoval i scénickou hudbu. Jeho melodram Raport z roku 1913 je díky sevřenosti hudební formy velmi sugestivní. Kompozice dnes opomíjeného Jaroslava Jeremiáše by si jako celek zasloužily podstatně větší pozornost. Ze všech skladeb uvedených na plzeňském koncertu byl po Rybáři Bedřicha Smetany Raport jediným hudebně a kompozičně skutečně uceleným dílem. Pouze tyto dva melodramy byly strukturálně propracovanými hudebními celky, ostatní včetně děl Zdeňka Fibicha působily vedle nich jako souhrn různých témat bez čitelné vnitřní souvislosti.

Samostatnou kapitolou jsou z tohoto hlediska Tři lyrické melodramy Bohuslava Martinů z r. 1913 Večer, Vážka, Tanečnice z Jávy, které koncert uzavřely. Martinů je napsal pravděpodobně v Praze na francouzské texty Alberta Samaina, Henriho d´Orange (pražský vícekonzul Francie) a Arthura Symonse, v Domě hudby zazněly v českém překladu Jitky Kňourkové. Tyto melodramy mají charakter spíše studijních skladeb, jejichž cílem je hledat zvukové možnosti hudebního vyjádření. Večer je text recitovaný (Ivana Jirešová) za doprovodu harfy (Bronislava Klablenová), ve Vážce se k harfě přidá v několika taktech tremolo houslí (Pavla Tesařová), které v Tanečnici z Jávy vystřídají krátké melodické úryvky violy (Daniel Macho).

Miroslav Sekera hrál po celý večer technicky výborně, od konce první poloviny začal však být klavír pod jeho rukama zvukově intenzivnější a ve druhé už se z doprovodného nástroje stal spíše nástroj sólový, proporce mezi hudbou a mluveným slovem (i vzhledem ke stylu dikce) ztratila na vyváženosti. Ve skladbách Bohuslava Martinů zaujala vyrovnaností zvuku harfenistka Bronislava Klablenová, úloha sólové violy a zejména houslí byla jen malá.

Hodnotit výkon recitátorů jednotlivě je v podstatě zbytečné. Ani jeden z nich nedokázal dát přednášeným textům srozumitelnou dikci a výraz. Pokud chtěl posluchač proniknout do přednášeného textu, musel dávat velký pozor, aby tu a tam zaslechnutá slova poskládal ve větné celky a ty v obsah. Rezignace u diváka přišla velmi rychle. Zpětně lze jen těžko říci, o čem vlastně přednášené melodramy byly, vyjma Erbenova Štědrého večera, který je notoricky znám. A to je velké štěstí, protože Ivana Jirešová baladu pouze nesrozumitelně a nezáživným způsobem přečetla, od notového pultu takřka neodtrhla oči. Podobné to bylo i při skladbách B. Martinů, kde za její účasti celku jednoznačně dominovali instrumentalisté. Ostatním recitátorům se nevedlo v interpretaci textu o mnoho lépe. Nejen, že všechny recitované verše trpěly nedostatkem jasné artikulace, ale vlastní přednes postrádal důsledné vypracování, nuance, výraz a skutečný prožitek pramenící z pochopení látky a formy. Pokusy o teatrální pózy a gesta přednášenému textu obsah nedodaly. 

Útržkovitý a málo informativní byl i tištěný program koncertu. Nebyla zde uvedena data vztahující se k autorům a ke všem premiérám jednotlivých titulů, zcela vypadlo jakékoliv sdělení o osobnosti Jindřicha Kàana z Albestů, velmi zkrátka přišel i Jaroslav Jeremiáš, přitom právě o autorech široké veřejnosti málo známých by měly být v programu základní údaje. Chyběly také relevantní informace ke vzniku a charakteru Rybáře Bedřicha Smetany. Nic z výše zmíněného nezaznělo ani v úvodním slově režisérky pořadu. Těžko si pak lze udělat celkový obrázek o různorodosti a charakteru všech děl, o souvislostech a zasazení do dobového a uměleckého kontextu nemluvě.

Shrneme-li tedy čtvrteční večer, není to příliš radostná bilance. Celá produkce byla poznamenaná řadou dramaturgických nejasností, a především uměleckou nedotažeností. První české melodramy v Plzni ztroskotaly na nesrozumitelnosti přednášeného textu a na jeho nedostatečném vypracování. Jako by to vše bylo šito horkou jehlou na poslední chvíli. Tvůrci a posluchači by si věru zasloužili profesionálnější přístup, než jakého se jim tentokrát dostalo. Ale přesto měla tato produkce i významné a nezpochybnitelné pozitivum, umocněné tím, že se konala v rámci smetanovského festivalu – ukázala jasně, jak geniálním skladatelem Bedřich Smetana byl. I z malé skladbičky Rybář, která je v kontextu jeho tvorby nepodstatnou maličkostí, dokázal vytvořit skutečné mistrovské dílo přesahující staletí.

Smetanovské dny: První české melodramy
4. dubna 2024, 19:30 hodin
Dům hudby, Plzeň

Věra Šustíková – režie

Účinkující:
Ivana Jirešová – recitace
Bára Štěpánová – recitace
Filip Sychra – recitace
Zbigniew Kalina – recitace
Miroslav Sekera – klavír
Pavla Tesařová – housle
Daniel Macho – viola
Bronislava Klablenová – harfa