Smršť z katedry nonverbálního divadla v DISKU

To ukázali také na nedávných veřejných klauzurách, kde si připravili černou pohybovou grotesku situovanou na smuteční hostinu. Dovedou si vytvořit typy zřetelně odlišené herecky i pohybově a vmáčknout charakter do zkratky, vypointovat situace, vygradovat představení. Slovo dramaturgie jim není cizí, což je dosti důležité, vedle samozřejmého ovládnutí technik pantomimy a nonverbálního divadla. A jaký byl jejich večer v DISKU? Byl dlouhý, ale barvitý a různorodý. Nevím, jak moc z toho plesali nadšením pedagogové, ale pro diváky to byla výhra. Dívat se dvě hodiny na tradiční pantomimu by asi bylo poněkud úmorné. A o diváka tu jde především, nemýlím-li se. Studenti jsou vedeni ke sdělné tvorbě, nikoliv k práci restaurátorů, a je vidět, že se rozletěli svobodně podle vlastního vkusu a nátury. Viděli jsme nejen pantomimu, ale i rozdílné polohy pohybového divadla včetně multimediálního. Bavili se, hádali významy, (ne)dobrovolně se zapojovali, dojímali se a soucítili.

Vezměme to popořadě. Btw. tenhle text se jistojistě během cesty rozbije a rozsype, je multižánrový, ale dramaturgii nemá, ale z toho si nic nedělejte, to se stává v životě i v umění. Mimochodem, jako taneční kritik si dovolím pouze nahodit jakési dojmy, které se někdy mohou plést s pojmy, protože pantomima není mým původním revírem. Ale protože se nikdo nepodjal úkolu této reportáže, zbylo to na mně, ale můj pohled, stručně řečeno, neříká, jakou má kdo techniku a estetiku, spíš se ptá: Fungovalo to jako divadlo?

Rozjezd celého programu byl ryze pantomimický: Kateřina Vernerová si vybrala jako námět baladu Viktora Dyka Milá sedmi loupežníků, z jejíhož komplikovaného děje extrahovala jako linku setkání a soužití s jedním lapkou a vztah s později zabitým nápadníkem. Ztvárňuje dívku, která spíš než že by se chtěla uchovat neposkvrněnou, odchází do divočiny hledat svůj sen, svůj ideál – ale když na to přijde, vezme za vděk i darebákem uprostřed lesů. Jen s lehce nabílenou tváří, líčením připomínajícím styl 50. let a nakadeřenými černými vlasy neodbytně připomíná slavnou pohádkovou Marušku Mileny Dvorské (a mě ani doteď nenapadlo zjistit, jestli je to schválně). Je typem lyrické mimky, zjevně se nejvíce ze všech snaží pracovat s její čistou technikou a bude to zřejmě i její další umělecká cesta. Jednotlivé scény (propojené úryvky z balady namluvenými ze záznamu) jasně a pochopitelně vykresluje: příhody na cestě divokou krajinou, setkání s mužem a střídání rolí ve výrazu i gestu, neodolatelnou scénu s lovem a opékáním srnky, při které hrdinka nenápadně odkrývá svou přirozenou poživačnost atd. Na pozadí se mění hudba, která variuje v nejrůznějších stylech základní motiv z lidovky Zelení hájové, někdy ovšem třeba do jazzového nebo folkového hávu. Pro vyjádření určitých dialogických situací využívá performerka práci s loutkou, pro další naopak klasický trik s paravánem, který se asi nikdy neokouká. V podstatě defilé všech „tradičních“ prostředků, které k pantomimě patří nebo rozšiřují její možnosti. Pracuje s ní s citem a laskavostí, po divákovi ovšem požaduje maximální soustředění a naladění se na onu pomalou dynamiku, kterou s sebou čistota stylu nese přímo z podstaty věci. Takže je to budoucnost i výzva, a to i vůči diváctvu.

Jana Štofaniková je se svým sólem Na hraně na opačném pólu: nezkrotná, divoká a extrovertní. Než se prodere skrze protestující publikum, kde jako na potvoru začne zvonit i mobilní telefon, všichni pochopí, že to bude pěkná jízda. Jana je herečka, takže o slovo nebude nouze: vypráví o svém stěhování do Prahy před třemi lety, když se rozhodla studovat na HAMU a o hranicích a hranách v nás, které neustále někdo a něco atakuje. V pohybové zkratce přichází každodenní rutina, do které upadáme a opakujeme bezmyšlenkovitě úkony, drtí nás systém, úřady, povinnosti, a celý svět se někdy smrskne do ranního hrnku s kafem. Anebo do večerních zpráv, které mají především tu moc vyvolat v člověku paniku. A co si o tom myslí naši diváci? Hranice publika jsou atakované též, protože performerka vyráží na zteč do auditoria, aby se zkoprnělými návštěvníky natočila improvizovanou anketu. (Hádejte: který jemný, distingovaný kritik jako jediný v odpovědi použil slovo „debil“? Nemáte zač.) Celý kus o životě a jeho hranách a hranicích se žene vpřed ve znamení přepínání nálad a stavů a činností, z nich ne každá je úplně jasná nebo srozumitelná, protože než smysl pohybu doteče do mozku, ujel vám rychlík. Performerka všechny výstupy propojuje akrobatickými prvky, které jsou její doménou. Asi by to chtělo vlastní stand-up!

Do programu se dostala také sólová práce Anny Šefrnové Jogging, která vznikla v rámci jejího bakalářského studia v roce 2022. Dramaturgicky tomu sice nerozumím, protože patří k jinému ročníku, ale na tomhle večeru není zas až tak potřeba věci chápat, jen si je užít. Krátký opus kombinuje fyzické divadlo s prvky tance. S nadsázkou a odstupem, s dávkou sebeironie tematizuje honbu za úspěchem, která je korunovaná tím, že člověk skončí tam, kde začal, možná o titul nebo platovou třídu jinde, ale stále u stejného stolu a ve stále stejném nepohodlném kostýmku šedé kancelářské myšky. Performerka usazená za stolem může být stejně tak pozornou studentkou na přednášce dychtivě hltající nové vědomosti, jako sekretářkou na nekonečně dlouhé poradě. Prvotní zaujetí postupně víc a víc narušují známky únavy a roztržitosti, které rozehrává od drobných nuancí až po velká gesta. (Popravdě řečeno, mně se už párkrát skoro povedlo usnout v divadle při představení, a to trhnutí sebou a tváření se, že vlastně vůbec nic a že velmi bedlivě sleduji, co se děje na jevišti, je myslím stejně „nenápadné“ jako tahle etuda. I can relate.)

Pak se ovšem rychlou scénografickou změnou stane z kanceláře závodnická plocha a hrdinka se chystá na velké klání – je to možná zkouška, nějaký důležitý pohovor, nějaký úkol, který je třeba vykonat? V každém případě se tato překážka metamorfuje v běh, chvíli vytrvalostní a chvíli ve sprint, za cílem, ale mohl by to být také běh za svobodou, samozřejmě že pouze imaginární. Z mimiky sledujeme proměny nálady, ubývající a přibývající motivaci, performerka se snaží všemi prostředky dodat sama sobě energii a dosáhnout cíle. Ten může symbolizovat šerpa (i s fiktivním jménem budoucí magistry), která je ale ve skutečnosti posilovací gumou a stává se nástrojem, který pohyb naopak zabrzdí a další vysněné cíle nechává v dálce. Je tu vlastně mnoho trefných motivů, ve kterých člověk poznává paradoxy činností i motivací, nad kterými se jinak příliš nepřemýšlí, protože to tak přece „musí“ mít každý. Máme přece cíle, ne? Když se nás někdo zeptá, kde se vidíme za několik let, musíme okamžitě vysypat z rukávu strategickou, ale i uvěřitelnou odpověď. (Takže když se budete hlásit za asistentku šéfa souboru, asi mu na takovou otázku neodpovíte, že za pět let chcete tuhle company sami vést, stejně tak jako je lepší nesvěřovat se, že toužíte pořídit si farmu na chov tučňáků.) Člověk bez ambicí to dnes nikam nedotáhne, všichni musíme mít plán, jinak je s námi určitě něco v nepořádku, a „nevím“ není odpověď – ale běda, když je zase moc velký, protože vymknout se a úplně utéci ze systému není dovoleno. Hodně tu tudíž rezonuje i mnohovýznamovost slova „doběhnout“. Taky už vás někdy život doběhl?

Ale jsme teprve v polovině, takže honem, honem dál. Jako další Olesya Sydorenko vykreslila ve své mikrohře Kdo by neznal Ljubočku… příběh zcela srozumitelný a čitelný v kombinaci pantomimy a fyzického divadla. Vytvořila přesvědčivý charakter trochu namyšlené modelíny, která má svou každodenní rutinu včetně postování selfíček na sociální sítě. Rozehrává cestu do ateliéru, převleky a krkolomné pózování. Její zděšení z výsledku však vyústí v poněkud afektovanou reakci, na jejíž následky imaginární fotograf zesne v pánu a modelka začíná jinou rutinu, a sice vězeňskou. Druhá polovina tak od humoru zhořkne a jako diváci se můžeme soustředit na to, jak performerka postupně vyjadřuje vnější i vnitřní únavu a stárnutí své postavy, která se propracovává od hrdosti k apatii, aby po propuštění prožila už jen odlesk dřívějšího života a smířila se s nedůstojným koncem. Není to vlastně až tak humorné, jak se na první pohled zdálo, kus funguje jako tragikomedie s přesahem. Určitě jeden z těch, které by byly dál reprizovatené, pokud by byl pro to vhodný prostor.

Lukáš Klíma si vzal na paškál závislost mladách lidí na scrollování po sociálních sítích a videohrách a využil k tomu projekce na celý zadní plán. Opět spousta materiálu ke ztotožnění, protože i když ne každý z nás kouká na sestřihy s Láďou Hruškou nebo MMA, na videa se dívá každý, z jednoho na druhé přeskakuje taky každý, a kdo tvrdí že ne, ten to dělá ještě dvakrát rychleji a tajně čučí i na TikTok. Performance dostává další sílu ve chvíli, kdy se od teenagera s počítačem nebo mobilem přesouváme pozorností na animaci samotnou a na jeho interakci s ní. Scrollování si odbavuje s věrnou iluzí interaktivní obrazovky a postupně se s ním i my dostáváme čím dál víc do digitálního světa. (Netuším, jak se mi do poznámek dostala narážka na scénku Šimka a Grossmanna, kde Grossmann čte fiktivní brakový budovatelský román Kovárna svalnatého Péti, ale mám to tam… Tudíž patrně v projekcích zuřila bouře, hrom a blesky. To jen na ukázku, jak ztřeštěně někdy fungují volné asociace u sledování představení…) Následně mi vytanul ze vzpomínek název inscenace Dotkni se vesmíru a pokračuj, když performer pokračoval v přerušené hře, v níž už není stěžejní postavou on, ale animovaný kluk, který se ovšem zhmotňuje jako papírová figurka v jeho ruce a také interaguje s animacemi. Podle názvu kusu se jmenuje Kali, ale ve chvíli, kdy se na plátně objeví děsivý mlýn a slova o Mistrovi, je vymalováno. Pocta Čarodějovu učni a starému dobrému Zemanovi potěší každého, kdo se u toho jako dítě bál, i když je jasné, že to je jen jedna z více inspirací pro celý tenhle živý kousek. A především my, od přirozenosti intertextuální jedinci, tohle oceňujeme. A tak, i když připustím, že se vlastně nedostalo na pantomimu, z diváckého hlediska i tenhle kousek rozhodně funguje.

Kristýna Koudelová odvedla diváckou pozornost zpět ke křehčímu světu pohybového divadla, střízlivému vizuálu a také k abstrakci. V choreo/mimografii Za oponou hraje prim velké červené lano, červeně nalakovaná židle a běloučké peříčko zdánlivě visící ve vzduchu. Pracuje promyšleně se světly, s detaily, s kontrasty ve vizuálu i v pohybu. Domnívám se, že jádrem celého kusu je vyjádření určité touhy po něčem křehkém, čistém a do jisté míry nedosažitelném a je tu zobrazená i nelehká cesta za tímhle ideálním či idealizovaným cílem. Nesoustředíme se ale na určitý děj, ale na proměny vnitřního rozpoložení performerky, která chvílemi zápasí s napětím a křečí sama v sobě, zaplétá se do nezkrotného lana a zase se z jeho pout vymaňuje. Rozehrává s ním postupně pantomimickou etudu, kdy se rekvizita v jejích rukou mění plynule v roztodivné předměty, od lupy a šperků přes vlečku, snad svatební, pejska i dítě, zkrátka se v rekvizitě zhmotňují předměty a události světa kolem, který právě může být tou hlavní překážkou v cestě. Cíl je však nadosah a performerka jej nakonec dosáhne. I pantomima má svoje happy endy.

Program uzavřela Eliška Švecová dílem Kdo je kdo. Připadl jí nelehký úkol po celém dlouhém programu, ale i její kus dokázal udržet diváky v pozornosti, protože byl jako celek velmi proměnlivý a variabilní. Performerka dávkuje všechny žánry, pantomimu i pohybové divadlo, na hranici abstrakce a konkrétnosti, bez velkého jednotícího příběhu, ale diváka provádí určitými situacemi a scénami, takže má stále před očima něco známého a ztotožnitelného. Hlavní rekvizitou pruh pružné látky, který může sloužit jako všestranná rekvizita, dělit prostor, pomáhat i bránit v pohybu. V paměti zůstává scéna u vody, doprovázená písní, pak se ale přeneseme do kanceláře, kde performerku udolávají úkoly. Mé zmatené poznámky vydávají ze svých útrob útržky jako „pivo, box – MMA, Řek na hostině, pupeční šňůra“. Postupně se vlastně před námi skládá svět různých úkonů a činností, které jde rozdělit na mužské a ženské, alespoň tedy z hlediska společenského statusu, a dostáváme se k jádru, kde už pomůže slovo. Performerka se ani neptá, spíše jen vyslovuje frustraci ze slovních spojení – málo muž, málo žena, dost už muž. Je to něco, co rezonuje, co hýbe společností, všichni plaveme v korytech nově objevených svobod a možností a postupujeme dál a dál v destrukci řádů. (Ale je nutno podotknout, že polarizovaný svět složený z opozic je snáze poznatelným a bezpečným místem k žití, proto si jej tak společnost v určité době popsala a klasifikovala: vstupujeme-li do nového paradigmatu, musíme přemýšlet o tom, jak popsat svět jinak a nově, ale tak, aby stále byl místem srozumitelným, místem, kde se lze ukotvit v identitě.)

Nonverbální divadlo může sloužit humoru i vážné věci, záleží na tom, jak se uchopí a jak je zdatný tvůrce. Orkán absolventských inscenací končí. Každý si našel svoje téma a postupně si hledá styl. Doufám, že na cestě vydrží všichni.

Invaze absolvenťáků KND HAMU:
Kateřina Vernerová: Milá
Jana Štofaniková: Na hrane
Olesya Sydorenko: Kdo by neznal Ljubočku…
Anna Šefrnová: Jogging
Lukáš Klíma: Kali
Kristýna Koudelová: Za oponou
Eliška Švecová: Kdo je kdo?!

Uvedeno 16. 6. 2024, divadlo DISK