Smrt jako inspirace na čtvrtečním koncertu brněnské filharmonie

4. abonentní koncert 68. sezóny Filharmonie Brno, nazvaný Epilogy, zahájily Symfonické tance op. 45 Sergeje Rachmaninova. Rachmaninov je znám a oblíben zejména jako autor interpretačně nesmírně náročných klavírních koncertů okouzlujících svou romantikou a virtuozitou. Kromě čtyř klavírních koncertů napsal také tři symfonie, přičemž provedení První symfonie d moll v Petrohradě v roce 1897 pod taktovkou Alexandra Glazunova skončilo fiaskem. Skladatel neúspěch svého díla nesl velmi těžce, propadl depresím a na tři roky se zcela vzdal kompoziční práce. Záhy po Říjnové revoluci opouští Rachmaninov Rusko, aby se nakonec roku 1932 usadil společně se ženou Natálií ve Švýcarsku. Během druhé světové války odešli manželé Rachmaninovi natrvalo z Evropy a přesídlili do Spojených států. Zde v roce 1940, tři roky před skladatelovou smrtí, vznikly Symfonické tance. Jakkoliv je autor často zlehčován a obviňován z přílišného romantismu a konzervativismu, jsou jeho Symfonické tance mnohem závažnější, než by se z názvu na první pohled zdálo. Hudba je mnohovýznamová, víceznačná. Rachmaninov navzdory životu v zahraničí zůstal ve svém srdci Rusem, s cituplnou, přesto nevyzpytatelnou ruskou duší. V interpretaci brněnské filharmonie pod vedením Tomáše Netopila vyzněly Symfonické tance ve vší své závažnosti, tragice, lyrice i smutku.

Druhou polovinu večera uvedlo proslulé Adagietto z 5. Symfonie Gustava Mahlera. Symfonie vznikla na přelomu století v letech 1901–1902. Krátce před tím unikl skladatel jen o vlásek smrti a tato skutečnost se zrcadlí nejen v hudbě samé, ale možná i to byl impuls k tomu, že právě Adagietto uzavírá Viscontiho slavný film Smrt v Benátkách na motivy románu Thomase Manna. To, že je právě tato čtvrtá věta symfonie často hrána sama o sobě, svědčí o Mahlerově genialitě na poli symfonické hudby. První minuty skladby působily poněkud nesoustředěně, ale v jejím průběhu se orchestr stále více dostával dovnitř a finále vyznělo v celé své kráse a oduševnělosti tak, že posluchači v sále zůstali několik vteřin bez dechu.

Téměř attacca a bez potlesku navázal na Mahlera Epilog z baletu Peer Gynt pro smíšený sbor a orchestr Alfreda Schnittkeho. První sborové pasáže z pásu zachytily poslední již v éteru doznívající tóny Mahlerova Adagietta a propojily tak oba skladatele, jež si jsou svojí hudební poetikou polystylovosti velmi blízcí. Mně osobně se tento nápad velmi líbil, neboť potvrdil fakt, že hudba plyne napříč časem a že hudební formy a rozličné metody kompoziční práce jsou jen formální stránkou nekonečné a všeobjímající podstaty hudby a jejího sdělení.

Tříaktový balet Peer Gynt na motivy Henrika Ibsena vznikl v letech 1986–1988 pro hamburský baletní soubor na objednávku amerického choreografa Johna Neuemeiera. Oslavou „nekonečné“ věrnosti a lásky Solvejg, jež na Peer Gynta čekala celý život, je „nekonečné adagio“ neboli půlhodinový závěrečný Epilog baletu formálně vystavěný jako passacaglia se sborovým chorálem (ze záznamu). Schnittke kromě práce pro film, díky níž získal vynikající řemeslné dovednosti, je autorem mnoha mimořádných děl, jež dokazují, že naplňovat staré formy novým obsahem možné je, a to na vysoké umělecké úrovni. Díky uvolnění poměrů po Chruščovově projevu v roce 1956 měla řada sovětských skladatelů možnost objevit novou hudbu „západních“ kolegů, přičemž Schnittkemu se podařilo dosáhnout větší obliby na Západě než ve vlastní zemi. V roce 1991, tedy sedm let před odchodem z tohoto světa, přesídlil do Hamburku (podobně jako kolegové Sofia Gubajdulina nebo Viktor Suslin). Dalo by se říci, že tvorba Alfreda Schnittkeho do repertoáru brněnské filharmonie už jaksi organicky patří a našla si i své publikum. Přestože se jedná o baletní hudbu, je Epilog natolik obsažný, interpretačně i posluchačsky náročný, že obstojí i na koncertních pódiích jako samostatná symfonická skladba (což rozpoznal ještě před premiérou baletu Gennadij Rožděstvenskij a prošlapal mu cestu na koncertní pódia). Epilog gradoval jak v rámci jednotlivých úseků, tak jako celek, vnitřní napětí a tah se udržely od prvních taktů až do závěru skladby.

Dramaturgicky se tento koncert zařadil ke skvostům letošní končící sezóny orchestru. Nastudování všech skladeb bylo výborné, svěží, plné inspirace, elánu a především hudby. Vyzdvihla bych především vynikající výkon dřevěných nástrojů v Rachmaninovi a žesťů ve Schnittkem. Tomáš Netopil by měl v Brně hostovat mnohem častěji a objevovat společně s orchestrem neprávem málo hrané hudební skvosty.

V novém koncertním sále by ovšem podobná hudba vyzněla ještě o mnoho lépe. Už by bylo skutečně načase, aby se pomalu jednu generaci táhnoucí se kauza ohledně stavby nového koncertního sálu v Brně uzavřela nejen ve prospěch výborného českého orchestru, ale i stále narůstajícího počtu věrných posluchačů.

Filharmonie Brno: Epilogy
9. května 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo Brno

Program
Sergej Rachmaninov: Symfonické tance op. 45
Gustav Mahler: Adagietto ze Symfonie č. 5 c moll
Alfred Schnittke: Epilog z baletu Peer Gynt pro smíšený sbor (z nahrávky) a orchestr

Účinkující
Filharmonie Brno
Tomáš Netopil – dirigent