Smyčce České filharmonie v plném lesku a úžasný Alexander Melnikov

Úvodní dílo programu, Čajkovského poslední verze předehry-fantazie Romeo a Julie z roku 1880, dalo vyniknout výtečnému ladění dechové harmonie v chmurném úvodu, křišťálovým tónům harfy i decentním bicím ve smuteční části. Zejména klarinety oproti minulým štěbencovým časům zněly s francouzskou delikatesou. Vše bylo vyvážené bez jakéhokoli náznaku hlučného a agresivního zvuku žesťů. Jiří Bělohlávek si všechny mistrovské proporce vážnosti, tragické lásky a intenzivní rvačky náležitě užíval.Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr není dílem rapsodickým (rozuměno jako pouze emotivní a volné struktury), jak je jí často připisováno. Rachmaninovo dílo má velmi jasnou a pevnou strukturu, i když klavírnímu partu můžeme přiřknout roli antického recitátora epických poém. Důvtip, šarm, fantazie, rytmická verva společně s mistrovskou orchestrací umocňují tento opus. Dvacet čtyři variací rozdělených do tří sekcí koresponduje s třívětou formou koncertu. Výkon klavíristy Alexandera Melnikova ohromil.Zde se naskýtá možnost srovnání s vnějškovým provedením stejné skladby Českou filharmonií v podání Lang Langa v roce 2006. U Melnikova a též u Bělohlávkova doprovodu bylo vše téměř komorní a ve velké úctě ke skladateli. Nikde žádná stopa po teatrálnosti, exhibicionismu, ani Broadwayská melodie psaná dle slov skladatele „pro svého agenta“ nebyla přeromantizovaná. Zaujala nejvíce delikátní šestá variace, snové Dies Irae, menuetová variace č. 12 a zejména precizní souhra s orchestrem. Sólistův výkon se vyznačoval intimností, čistým delikátním úhozem bez náznaku hrubosti a s velkou interní dynamikou bez přehnaných gest ukazujících technickou obtížnost. Ani Rachmaninovem oblíbeného „créme de menthe“ na poslední variaci nebylo potřeba. Ve všem byla zcela patrná klavíristova lehká virtuozita a zkušenost s komorní hudbou, které se ve velké míře věnuje. Sledovat jeho hru byl úžasný zážitek.Co dokázal Jiří Bělohlávek s plným obsazením smyčců v Schoenbergově Zjasněné noci, op. 4, patří do říše snů. Česká filharmonie hrála jako „moji komorníčkové“ – tak oslovoval Václav Talich svoje hráče v Českém komorním orchestru. Pravděpodobně výsledek ovlivnilo větší množství zkoušek. Nevím, zda tuto skladbu v minulosti orchestr někdy provedl a v tak velkém obsazení, ale nastudování je jistě jasně cílené a vede k detailní práci s hráči s nutností individuální přípravy. Pro omlazený tým včetně hráčů z orchestrální akademie (celkem deset v celém orchestru) je toto velkou výzvou. Vše vyznělo s velkou průhledností a působivostí včetně rychlého vibrata koncertního mistra Radima Kresty v excelentních houslových sólech.Dílo komponované pětadvacetiletým skladatelem původně jako jednovětý smyčcový sextet působilo v plném obsazení včetně zvuku osmi kontrabasů jako z Hitchcockova filmu. Ztvárnění intimního erotického náboje této první programní komorní hudby ve všech větách je srovnatelná se Smetanovým zobrazením náhlé hluchoty v jeho kvartetu nebo Beethovenově kvartetu, op. 127 (Es muss sein! a Der schwer gefasste Entschluss).Poznámka recenzenta na závěr: Moc přeji České filharmonii, aby po slavné éře Petra Škvora seděli u pultů prvních houslí všichni potencionální adepti na místo druhého koncertního mistra: Radim Kresta, Jan a Jakub Fišerové, Jiří Vodička, Leoš Čepický nebo Jan Mráček. To by se pak Berlínská filharmonie třásla. A proč jen 99 procent? Chybějící procento jde na vrub absence intimního osvětlení, které by ještě více umocnilo vyznění Zjasněné noci.

Hodnocení autora recenze: 99 %

Česká filharmonie & Alexander Melnikov
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Alexander Melnikov (klavír)
25., 26. a 27. února 2015 Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 27. 2. 2015)

program:
Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, předehra-fantazie
Sergej Rachmaninov: Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr, op.43
Arnold Schoenberg: Zjasněná noc, op. 4
přídavek:
Prokofiev: Visions fugitives, op.22 

www.ceskafilharmonie.cz

Foto ČF