Inscenace koncipovaná jako taneční podobenství pro celou rodinu pracuje se zkratkou, ale neubírá jí to na srozumitelnosti. Na jevišti Jihočeského divadla je prakticky vyloučena větší práce se sborem nebo vytváření žánrových obrazů, k nimž téma láká, a tak Paul Julius přetváří pohádku na komorní drama odehrávající se mezi hlavními postavami. Jednoduchá scénografie Pavla Knolleho, který se ujal celé výpravy, dává prostor pohybu v maximální možné šíři: znakem interiéru jsou ojíněné tabule oken, znakem zimního království modře prosvícené lamely, volná příroda se zhmotňuje v jediném pletenci větvoví, prostředí dokreslují drobné objekty jako svícny, často je scéna prázdná a nálada je přenechána barvám světelného designu. Choreografie se soustředí především na duety a krátké dramatické akce.
Jako většina tanečních zpracování, i Juliusovo vypráví příběh spíše mladých dospělých, nikoliv dětí, a tak má nádech milostné intriky. Sněhová královna (v premiéře Mai Iwamoto), již definuje lesklý bílý celotrikot, vstupuje do světa lidí zahalena do větší bílé peleríny, jež působí jako ochranný atribut, sněhová peřina i brnění, v němž si s sebou přináší zimu, svou nadpřirozenou energii chladu, kterým posléze očaruje Kaye. Kromě charakteristického kostýmu její povahu také určuje nejdůraznější úsečnost pohybu v jinak čisté neoklasické linii, ostré úhly jsou inspirovány tvarem střepů ledového zrcadla. Jiným znakem je, že Královna (a jejích šest družek, jež se objeví v druhém jednání) tančí na špičkách, zatímco Gerda ne a její slovník je také položen více k moderně, například skrze často používané převaly, práci se zemí. Choreografie však přes tento rozptyl mezi dvěma styly neopouští estetiku krásy, ať už jde o linii nebo ostrý úhel, je to vždy čistá dotažená linka, důraz na pocitově nekonečnou délku rozsahu.
Gerda a Kay jsou tedy zpodobeni jako mladí dospívající lidé, v nichž se probouzí jiskřička lásky, kterou Kay zpečetí darem, talismanem (s jakým někdy pracují i další verze). Jedné noci však přijde Sněhová královna, která si chlapce již vyhlédla do své družiny – nebo možná jako budoucího krále – a zbaví jej citu. V krátkém výstupu pak poznáváme mladíkovu proměnu, místo něhy neurvalost, odmítání a jakýsi bezdůvodný vztek a vzdor (proto mi i zde fáze zakletí Sněhovou královnou připomíná obdobu dospívání samotného, kdy je odmítání projevit lásku těm, kteří ještě včera byli člověku nejbližší, součástí procesu transformace). Luigia Saccardo a Valerio Testonijsou přesvědčiví, v upřímnosti citu i v jeho odpírání, ač temperamentní Ital je snad po své proměně až příliš agresivní, ale to je možná otázka režie. Přísně vzato, Sněhová královna zbavuje Kaye všech druhů lidských citů, jak kladných, tak ale i záporných, jejím cílem je jeho povahu „zmrazit“, měl by tedy jednat spíše netečně a indiferentně než vyjadřovat výslovný odpor a nelibost a jednat krutě. To bychom ovšem mohli vztáhnout třeba i k liberecké Sněhové královně (která se samozřejmě také nabízí pro srovnání, ale vzhledem k její opulentnosti a podobě spíš zeširoka odvyprávěné fresky by to nebylo fér).
Sborové či žánrové scény, jak už víme, chybí, nebo spíše jsou nerealizovatelné, o to více naopak vyniká osamocení hlavní postavy. Gerda se vydá po stopách chlapce, v jehož trvalé odcizení nevěří, a její pouť můžeme sledovat ve všech epizodách, jež předloha nabízí. Čarodějnice je ztvárněna jako výstřední květinářka v jedovatě fialových šatech s tylovou sukní jezdící na bicyklu, jejíž zahrada pak ožívá květy-tanečnicemi. Na své pouti dívka potkává pár přátelských krkavců či navštíví vznešený pár žijící v lásce a blahobytu, což je příležitost k rozehrání neoklasického milostného duetu nejčistší formy, který tančili Hinako Tomono a Chikara Araki. Nechybí přepadení loupežníky, jejichž vůdkyni na kolečkovém křesle téměř parodicky hraje Béla Kéry Naguy. Postava soba v inscenaci zastupuje komický prvek, který narušuje jinak ponurou atmosféru příběhu. Úspornost celé dramaturgie je funkční, děj se nezastavuje, ale poslední část je v tomto duchu snad až příliš překotná. Gerda se se Sněhovou královnou neutkává v žádném komplikovaném boji, Kaye promění již krátkým duetem – ani vlastně není k postřehnutí okamžik, kdy přesně došlo k proměně, kdy nastal onen rozhodující zvrat, kdy se mladík zbaví ledového jedu a uvidí znovu svět lidským zrakem.
Hudba Jana Jiráska je samozřejmě zásadní. Jeho kompoziční styl kombinuje hru živého orchestru a samplované plochy, nepochybně také pořízené jako nahrávka. Každá scéna má svou atmosféru vycházející z orchestrace nebo zvýrazněného hlasu určitých nástrojů, například první vstup Sněhové královny provází elektrické varhany, Gerdu charakterizují flétny atd. Svět lidí, svět skutečný a živý je vedle nástrojů, které zjevně patří konkrétním postavám, většinou charakterizován širokým zvukem orchestru, který zabíhá až do filmového stylu. Nadpřirozený svět se rozbíhá do elektroniky a v nahrávce zaznívají také sbory, jež jako by oslovovaly postavy na scéně. Možnost hrát s živým orchestrem rozhodně zážitek z představení umocňuje. Jde o inscenaci divácky srozumitelnou, její autoři se sympaticky vyhýbají dětinské trivializaci a umně zacházejí s prostorem, který mají k dispozici, jejich inscenace má rytmus a vtip. Taneční soubor je opět v dobré kondici a v choreografii Paula Juliuse neváhá, někdo by mu ale měl nadělit větší divadlo.
Jan Jirásek: Sněhová královna
20. března 2026, 19:00
Jihočeské divadlo, České Budějovice
Realizační tým
Choreografie, režie: Paul Julius
Zvukový design: Vladimír Fila
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc / Jan Mára
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Asistent choreografa: Zdeněk Mládek, Béla Kéri Nagy
Světelný design: Paul Julius, Petr Baštýř
Účinkující
Sněhová královna: Sophie Debou/Mai Iwamoto
Gerda: Shino Kubešová/Luigia Saccardo
Kay: Giovanne Frota/Valerio Testoni
Babička: Petronela Bogdan/Bára Müllerová
Čarodějnice: Barbora Coufalová/Jana Pelcová
Havraní muž: Giovanne Frota/Valerio Testoni
Havraní žena: Sophie Debou/Mai Iwamoto
Princ: Chikara Araki/Jonathan Riveros Suarez
Princezna: Hinako Tomono
Loupežnice: Sophie Debou/Mai Iwamoto
Matka Loupežnice: Béla Kéri Nagy
Sob: Chikara Araki/William Steers/Jonathan Riveros Suarez
Laponská žena: Petronela Bogdan/Bára Müllerová
Finská žena: Barbora Coufalová/Bára Müllerová
Orchestr opery Jihočeského divadla
Martin Červinka, Jessé Xavier Reis – housle
Václav Žák – Violoncello
Jiří Strunc – dirigent
Sbory v nahrávce: Jolana Bártová, Kateřina Bukovská, Anna Kostohryzová, Světlana Šoka, František Brantalík, Pavel Klenka, Ondřej Kolář, Vít Válek
