V Praze máme místo, kde se lidé scházejí „u Kafky“. Za obchodní domy Máj a Quadrio instaloval před jedenácti lety David Černý otočnou hlavu s profilem Franze Kafky. Srocují se u ní turisté s mobily čekající, až všechny segmenty vytvoří jednolitou bustu, s podobnou vytrvalostí a, s jakou čekají na fotografii nekonečného věže knih na Mariánském náměstí. Myslím, že většina z těch, kdo stojí frontu na selfie u knižního tunelu, nikdy papírové knihy nečte, a že řada lidí, kteří si natáčejí rotující hlavu, ani neví, kdo byl Franz Kafka a proč tu jeho socha stojí. A že on možná nad touhle trivializací také rotuje v hrobě, i když by se tomu třeba jen ironicky smál. Kafka, stejně jako bájný golem se stali turistickým lákadlem, obchodním artiklem a symbolem bez obsahu. Minulý rok uplynulo od Kafkova úmrtí sto let, což k němu opět přitáhlo pozornost. Letos přibyla taneční inscenace. Je ale možné přistoupit k jeho životu a dílu bez oné pouliční vyprázdněnosti a je říci o něm něco jinak a nově, když už toho bylo tolik napsáno, a i poměrně hodně zahráno? Zdálo se to málo pravděpodobné, i v rámci tanečního divadla. Měli jsme tu Kauzu Kafka od Attily Egerháziho, v Národním divadle Proces od Maura Bigonzettiho, před časem naservírovali Dekkadancers humorně tísnivou Proměnu a Cirk La Putyka inscenaci K. Kafka láká, ale s každým novým projektem vyžaduje také pečlivější volbu formy.
Zdařilá syntéza
V brněnském baletu však můžete obavy odložit, tamější Kafka se vydařil. Choreografka a režisérka Markéta Pimek Habalová vytvořila inscenaci, ve které se autorsky ujala zpodobení spisovatelova života, ale nezůstalo jen u vyprávění biografie. Dvě jeho díla ožívají v inscenačním rámci v rukou dalších choreografů, je to povídka Proměna, do které se vydala Barbora Rašková, a román Proces, jehož temnotou se inspiruje Glen Lambrecht. Objevují se ve zkratce, jako dva typy vydestilované atmosféry, shrnuté do situací, nikoliv paralelních velkých dějových linií. To právě činí inscenaci divácky vstřícnou, jednotlivé imaginární světy se srozumitelně střídají. Na životopisnou část vždy literární reminiscence navazují: na konci prvního jednání groteskní metamorfózou, na konci druhého monumentálním setkáním jedince a davu.
Tři rukopisy tří odlišných choreografů jsou zřetelné, od moderního tance přes pohybové divadlo směřující k výrazu současného tance až naopak k neoklasickému slovníku. Protože každý tvůrce má svou vlastní plochu a jejich práci propojuje režie, rozdílnost pak nepředstavuje problém, ale naopak výhodu, tvarosloví nestačí zevšednět. Vstup do Kafkových literárních příběhů je téměř doslovný – scénograf David Janošek jej řeší spuštěním světelného rámu, do kterého jako do obrazu můžeme se spisovatelem metaforicky vniknout a znovu z něj odejít. Střízlivost scény podtrhuje srozumitelnou režii. V životopisné části dominují naddimenzované stropní lampy starých kanceláří, a kromě několika kusů nábytku je to v jednom okamžiku také množství pojízdných stolků se psacími stroji. Pro Proces pak polopropustná drapérie a jedno výrazné mobilní schodiště. Vše černé, nebo tmavé, temné… a jinak prázdnota.
Papíry straší
I když s tou temnotou Kafkova života se to nesmí zase přehnat – jeho život a jeho literatura jsou přeci jen odlišné světy, nezříkal se mnohých potěšení života a byl i citově založeným člověkem. Jak konkrétně je tedy jeho život vykreslen? Prologem je jakési panoptikum postav, rodina, úředníci jen jako vystavené figury. A Kafkův psací stůl. Mladý úředník, na první premiéře v podání Arthura Abrama, jako neklidný, ale od počátku melancholický muž, který má své touhy, ale ne tolik síly, aby si je vybojoval – třeba proti otci, znázorněnému jako dominantní až agresivní postava (Ilia Mironov), jíž sekunduje manželka (Taela Paltridge). Zatímco Kafka a jeho tři sestry rozehrávají moderní výraz v živějším pohybu, rozmáchlejších gestech, „starší“ generace symbolizující systém vnáší repetice, ostré úhly, striktní gesta a úsečné trajektorie. Postavou, přicházející s hravostí a rozevlátostí je Max Brod (João Gomes), nejlepší Kafkův přítel, který působí jako bratr či ochránce. Citově nabitá je epizoda se snoubenkou Felicí Bauer (Se Hyun An), vztah, který vyprovokuje další konflikt s otcem a nabízí poutavé taneční kreace. Zvedačky končící v dlouhých rotacích s partnerkou na principu odstředivé síly, nebo lyrický rozhovor rukou a prstů na psacím stole – detail, který překvapivě působí na velkou vzdálenost. Kafka však chce být sám… Psaní je pro něj cestou boje s vlastní vnitřní bolestí, ocitá se však v molochu úřednické práce. Doslovně se snaží balancovat mezi dvěma světy (metafora hledání rovnováhy v rozkolísaném těle). Kancelář odpovídá představám o jednotvárném životě úřednictva – úsečné pohyby, synchrony, kánony, práce se stoly, které se stávají partnerem-rekvizitou, do toho „hudba“ klapek psacích strojů. Spisovatel se stává loutkou ve světě, do nějž nepatří, zavalen stohy papírů. Cítí se utlačován, ohrožen, a možná proto onemocní. Ale také píše…
Slavnou povídku interpretuje Barbora Rašková tak, jako by Proměnu napsal Franz Kafka skutečně o sobě a o své rodině a možná tomu tak opravdu bylo. Na scéně se objevují postupně tři trojice karikatur matky, otce a sestry v naddimenzovaných maskách jakoby modelovaných z novinových výstřižků, pohybující se synchronizovaně a stejně tak provádějící rutinní úkony. Metamorfóza člověka v hmyz je naznačena deformací kostýmu, a protože probíhá na scéně, odvádějí pozornost publika světla, dva reflektory namířené do auditoria jako oči. Pomyslná proměna je obranným mechanismem, protože na nelidskou bytost nebudou kladeny společenské nároky. Probuzení v těle brouka by nemusela být noční můra, ale vysvobození. Objevují se další postavy s upravenými kostýmy a s dravčími pohyby, propletenými končetinami, prsty zkroucenými v pařáty, spisovatel však nakonec zůstává sám, a proti němu ne rodina, ale anonymní dav. Také se zde více pracuje s barvami světel, která jsou zabudovaná do stolů. Choreografka se soustředí na výraz a surovou emoci, nezatěžuje se estetizováním pohybu, stylizace je podřízena funkci, ne vnější podobě, proto ta opravdovost.
Vítězství systému
Nemocný spisovatel dál bojuje se svou rodinou, která vždy ví, co se patří a co je pro koho nejlepší, a že pacient nepatří k psacímu stolu, ale na lůžko. Opakuje se motiv konfliktu s otcem, ale také dvě zásadní lyrické pasáže. Dora Diamantová (Rashmi Torres) přichází na scénu jako zachránkyně. Jemně si pohrává s jeho hlavou, ale není ošetřovatelkou, přes synchronizaci pohybu přecházejí do velkého duetu, opět s důrazem na hru gest a na rozmáchlé zvedačky končící v rotaci tanečníkova těla. Příběh s holčičkou, která ztratila panenku a Kafka pro ni ze soucitu psal fiktivní dopisy, je pak vykreslen velmi doslovně, jako epizoda z jiného žánru, ale bez něj by obraz spisovatele nebyl úplný. Prý je založený na reálném svědectví, jako literární fantazii pro dětského čtenáře ho zpracoval Jordi Sierra i Fabra.
Poslední velkou spisovatelovou vizí na jevišti Janáčkova divadla je Proces. Opět se ztotožní se svým hrdinou a prožívá bezvýchodnou situaci obvinění a souzení bez příčin a vysvětlení. Anonymní černé postavy v polomaskách na prázdné scéně, ženy na špičkách, představují opravdu zcela jiný styl a jiný pohybový vesmír. Abstrakce a taneční technika vytvoří prakticky sterilní svět, v němž je spisovatel příznačně zmatený. Přízraky jsou elegantní, stíny pronásledující oběť do mlhy a manipulující s ní, jsou jako bez emocí. Dokud se nedostaví soudce v červené masce (Manuel Romero), úlisný zjev, který projevuje emoci, ale pouze nenávistnou. Sestupuje z vysokých schodů s dalšími stíny, s klobouky zdobenými dezénem nočních motýlů a v rukavicích s dlouhými pařáty. (Všechny tyto důmyslné převleky jsou dílem Pavla Knolleho, jehož rukopis je patrný i na některých kostýmech, jejichž dimenzi zplošťuje náznakem bílého stínování směrem ke kreslené karikatuře.) Vizualita a výkon soudce jsou ostatně hlavními nositeli pocitu temnoty. Neoklasické taneční tvarosloví může některé diváky zaskočit, protože vytváří obraz zla oděného do výrazné elegance. Je to ale osobitý autorský styl, který se podařilo režijně včlenit mezi ostatní, a s kontrastem pracovat.
Kafkův svět zůstal kompaktní jak zásluhou jednotné výpravy, tak výběrem hudby Caroline Shaw, Nilse Frahma (současní autoři), Phillipa Glasse, Maxe Richtera a Alfrede Schnittkeho, jen by bylo dobré použité skladby připsat přímo do libreta, usnadnilo by to sledování hudební dramaturgie díla (to by ovšem mělo připadnout spíše muzikologovi). Choreografové všichni využívají charakter i náladu skladeb pro podtržení scénické akce, nikde nestrhává nahrávka takovou pozornost, aby dění přebila, ať už je to minimalismus, lyrika smyčcového koncertu nebo plocha filmové hudby.
Markéta Pimek Habalová a její kolegové ukázali Kafku příjemně odmytizovaného, jako člověka, který sice cítil odpor k systému, ale nestál na jeho okraji jako vyvrhel, spíše je vykreslen jako citlivý člověk, který osciluje mezi snahou žít konvenčním způsobem, a nutkáním věnovat se naplno psaní, i na úkor osobního života. Samozřejmě, že nevíme, jak by dokázal svá životní dilemata řešit, kdyby nezemřel předčasně (ačkoliv je víc než pravděpodobné, že kdyby se dožil druhé světové války, zahynul by v ní). Zanechal pozoruhodné literární dílo, které možná adresoval rodině, možná systému, možné obojímu. Autoři inscenace Kafka se přiklonili k prvnímu řešení a nechali Proměnu a Proces vystoupit přímo z jeho života.
Kafku inscenace vrátila na zem a polidštila, už není jen přízrakem, který se tajuplně dívá na kolemjdoucí z každého druhého obchodu se suvenýry, ale také mužem, který je schopen hluboké lásky, který se umí bavit s přáteli. Spisovatelem, který nechtěl být úředníkem. Tak jako jsou vědomě či nevědomě frustrovány tisíce lidí pracujících v korporátech, úřadech a na dalších místech, kde práce znamená nekonečnou sérii ubíjejících úkonů, zatímco podstatou lidské přirozenosti je tvořivost. Mnoho lidí musí na ni rezignovat, nebo žijí na hraně existenční katastrofy a žádnou udržitelnou variantu současný systém nenabízí. S Kafkou by se jistě ztotožnilo mnohem víc čtenářů, kdyby kolem něj nebyla vystavěna aura nihilisty a mýtus závažného, těžkého autora. Brněnská inscenace ale tuhle hru nehraje, a to je dobře.
Markéta Pimek Habalová: Kafka
24. října 2025, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Realizační tým
Choreografie a režie: Markéta Pimek Habalová
Spolupracující choreograf: Barbora Rašková, Glen Lambrecht
Hudba: Philip Glass, Caroline Shaw, Nils Frahm, Max Richter, Alfred Schnittke
Scéna: David Janošek
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Jakub Julínek
Účinkující
Kafka: Arthur Abram
Dora Diamantová: Rashmi Torres
Felice Bauerová: Se Hyun An
Max Brod: João Gomes
Matka: Taela Paltridge
Otec Ilia Mironov
Sestra Otillie: Adéla Kulíšek
Sestra Valli: Aoibh Ní Riain Broin
Sestra Elli: Petra Večeřová
Holčička: Hedvika Janíčková
Kreatury sólové party: Anna Yeh a Rin Isomura, Sarah Ronešová a João Gomes
Sólo soudce: Manuel Romero
