Softer Skills aneb Co tanec dal i vzal

Inscenace vznikla pod vedením choreografa Edana Gorlického (působí v Německu, má za sebou např. taneční kariéru v Batsheva Dance Company), který byl zřejmě především dramaturgem a režisérem – pohybový materiál zjevně vychází z osobních dispozic a přirozeného rukopisu tanečnic a je to logické, vždyť autenticita je hlavním požadavkem takového konceptu. Z tanečního projevu, pokud jej interpret rozvíjí vědomě, se stává po letech podpis, otisk prstu, podle kterého bychom tančící tělo poznali, i kdyby nám bylo odepřené rozpoznat identitu nositele (ostatně je možné si něco podobného vyzkoušet s inscenací Soft Spot souboru ME-SA). Tanečnice do prostoru vcházejí civilně a ještě jej zútulňují, přinášejí lampy pro intimnější osvětlení, Helena Arenbergerová nabízí divákům čerstvý čaj. Trojice se v zákulisí nenápadně převléká do oděvů, které jsou stále dosti civilní, ale zjevně připravené na míru, sladěné barevně s koberci v modré, hořčicové a bílé barvě. Podzimní barvy uklidňují.

Velká taneční zpověď začíná přirozeně od rozcvičení, které už je součástí onoho osobnostního otisku: Andrea Opavská probouzí tělo rovnou improvizací v reminiscenci na choreografie, které jí utkvěly v pohybové paměti v kruzích a spirálách, Helena je rozehřívá doteky a údery, zatímco Veronika Kornová zahajuje akci v duchu své profese baletní tanečnice – „lámáním“ nových špiček. Nevím, kdy a jak padlo rozhodnutí, že jednou z performerek bude baletka, ale je to příjemně inkluzivní akt v prostředí současného tance, propojování tanečních světů by bylo potřeba podpořit takovými tvůrčími kroky ještě víc. Zde vytváří zapojení tanečnic z různých prostředí přirozený prvek napětí.

Celá inscenace je sledem tanečních výstupů včetně společných trií a sólových intervencí a osobních výpovědích podávaných vždy s nadhledem, lehkostí, přitom v hluboké pravdivosti. Patos tu nemá místo, na to jsou tanečnice příliš oddané umění a příliš nohama na zemi – to je ostatně jedno z témat, které s nadsázkou otevírá Helena a adresuje i divákům: cítíte svoje chodidla? Uvědomujete si svou páteř? A je lepší ji mít vždy rovnou, nebo podobnou mořské vlně? Asi záleží na tom, jestli jde zrovna o metaforu, nebo o fyzické zdraví…

Kontaktní trio je ukázkou ženské symbiózy a procítění, kdy se tanečnice stávají jednou bytostí plující oceánem pohybu jako medúza (domnívám se, že vzniklo společnou improvizací a že se také reprízu od reprízy bude lišit). Veronika Kornová rozbíjí zprvu klasickou variaci na špičkách (uvozenou trochu nahořklou vzpomínkou z praxe) skluzem k jazzu a moderně, je mírná a jemná, nese v sobě křehkost stylu, ke kterému byla předurčena a určitou plachost, její osobní výpověď otevírá úvahy o psychologii taneční pedagogiky. Helena s Andreou zase v duetu, v němž se jejich vzájemně terapeuticky propojená těla zmítají v neuvěřitelných pozicích, sloužících k oboustrannému protažení a uvolnění, nenuceně povídají o praktických aspektech života ženy tanečnice. A vše je reálné, vše je autentické. Zranění a operace, Andrey endoprotéza, děti, rodinný život. S nadsázkou řečeno – co tanec dal a vzal. Tady a teď, struktura je daná, ale také věřím, že na každé z repríz budou mít vzpomínky i úvahy trochu jinou podobu emoční náboj. Inscenace, která se odehrála 16. prosince, působila výjimečně smířlivě, v pocitu plnosti a uspokojení.

A k tomu i dávka skutečně dobrého tancování, někdy vláčného, jindy zběsilého a extatického, chvíli jako kdybychom se ocitli v tanečním klubu a jen tak tak, že člověk čeká na vyzvání. Nálady přecházejí jedna v druhou a provázejí je světelné změny, které jsou v rukou tanečnic: malý pultík je skrytý za jedním z výklenků, dá se na něm ručně stmívat, a chvílemi svítí jen lampy a lampičky, které vracejí atmosféru z divadla do obýváku. Nejhezčí vyznání tanci na konci pronáší za zpomalujících se pohybů trupu a paží Andrea Opavská, její slova působí jako ryze osobní vzkaz, ale zároveň jako kdyby mluvila i za ostatní, za jejich těla, která tanec formoval, duše, které si přivlastnil, nebo ony jej. Závěrečné spočinutí v trojici, k tomu v únavě, ale se šťastnými úsměvy, nechává doznít předchozí horskou dráhu.

Nepředpokládám, že by někdo z diváků očekával, s ohledem na téma a kontext, inscenaci operující s klasickou dramatickou výstavbou. Nepostrádá ale vrchol a promyšlené střídání napětí a uvolnění se během performance prolíná jako v nějaké moderní taneční technice, jednotlivé části oddělené tanečními hrami a zvukem malého recepčního zvonku. Softer Skills naznačují jen zlomek z interpretačního rozpětí těchto osobností, které se nacházejí v umělecké fázi sebejistoty a naplnění, v období, kdy nemusí usilovat o mety a ceny (jakkoliv se jim ocenění nevyhýbají, jako nedávno Thálie právě pro Helenu Arenbergerovou), mohou předávat své schopnosti, které spočívají nejen v maximálním ovládnutí těla v pohybu, ale také ve svobodě, kterou si mohou dopřát ve výrazu.

A diváka-laik si přijde na své, protože se mu tu dostává výjimečné příležitosti nahlédnout pod pokličku tanečního umění, ale nebýt poučován či vyučován. Je to trochu ve stylu inscenace Pojďme na tanec od Temporary Collectivu, kterou jsem nedávno vzpomínala v jednom rozhovoru. Není to sice performance lecture, ale něco z tohoto principu v sobě má, byť to není úmyslem nebo cílem. Rozhodně ji lze méně zkušenému, ale zvídavému a otevřenému publiku jen doporučit. Navíc se tu s tanečnicemi setkává ve skutečně intimní blízkosti, aniž by byl atakován ve svém bezpečném prostoru, věřím, že tu trošku interakce si tanečnice schovávají právě pro ty diváky, s nimiž se znají osobně.

Název inscenace odkazuje k tzv. měkkým dovednostem (soft skills), souboru způsobů myšlení, jednání a chování, které jsou důležité v mezilidské komunikaci a pro fungování jedince ve společnosti, pochopení ostatních lidí a vztahů. Mnoho z nich se uplatňuje v tanci nebo je tanec v člověku pomáhá pěstovat a kultivovat. Je to tedy i poselství o tanci samotném, ačkoliv ženy nehovoří přímo o tom, co je tanec naučil nebo jak je změnil. Nad tím mohou diváci uvažovat samo doma, protože k tomu dostávají přímou pobídku.

Václav Kuneš vloni iniciováním programové řady 42+PEOPLE udělal významný krok v taneční dramaturgii. Zralí tanečníci dnes více a častěji vystupují v plnokrevných rolích, závažných inscenacích, dostávají příležitost sdílet svou uměleckou sílu, ale je-li jim věnován přímo dramaturgický cyklus, stává se jejich jevištní prezence manifestem. A víme, že je to prostor, kam budeme moci chodit cíleně v očekávání projektů, které přesahují do mimouměleckých teritorií. Kéž je tato platforma opravdu otevřena co nejšířeji a nejdéle dalším tvůrcům a 42+ pohybovým umělcům. Opravdu mají mnoho co sdílet, a nejen o tanečním umění.

Softer Skills
Choreografie: Edan Gorlicki
Obsazení: Helena Arenbergerová, Andrea Opavská, Veronika Kornová
Hudba: Paul Calderone
Scénografie & kostýmy: Edan Gorlicki
Premiéra: 8. 12. 2023, Studio Maiselovka
Psáno z reprízy 16. 12. 2023