Sólista, jakého olomoucký balet už dlouho potřeboval. Vzpomínka na Jiřího Sekaninu

 Před pěti lety, v říjnu 2010, navždy odešly dvě osobnosti, které se výrazným písmem zapsaly do historie olomouckého baletu. Nejprve to byl 4. října Josef Škoda (narozený 1921), který řídil tamní baletní soubor osmnáct let, od roku 1959 do roku 1977, a do olomouckých divadelních análů vstoupil jako tvůrce, který dokončil přerod baletu ze služebního tělesa do podoby programově budovaného a koncepčně řízeného sebevědomého souboru. Josefu Škodovi jsme letos věnovali zaslouženou pozornost, když se jeho dlouholetá životní i umělecká partnerka Jiřina Šlezingerová dožila devadesáti let (článek najdete zde). A šestnáct dní po Škodově odchodu jej následoval jeho o třiadvacet let mladší kolega, jehož Škoda svého času přivedl jako špičkového sólistu do Olomouce, Jiří Sekanina. S Josefem Škodou pojí Jiřího Sekaninu ještě další styčný bod: Sekanina přišel do Olomouce z Opavy, v níž v roce 1945 položil základy baletního tělesa právě Škoda.

Jiří Sekanina se narodil v Oslavanech u Brna 16. ledna 1944. Do opavského divadla přišel ve svých sedmnácti letech. Pro taneční umění byl skvěle disponován svými fyzickými předpoklady. K nim se připojila i velká píle a pracovitost, touha po sebevzdělání a neustálém zdokonalování vlastních profesních kvalit, přísnost k sobě samému a schopnost propojit ryze taneční kvality svého jevištního projevu s hereckou charakteristikou postavy.

Opavský balet od svých počátků, které nastartovali po pětačtyřicátém roce Josef Škoda a Jiří Němeček,  a později v jejich linii pokračoval Boris Slovák, musel od prvních chvil tvrdě bojovat o svou existenci (v devadesátých letech byl dokonce na nějakou dobu zrušen). Poté, co v roce 1958 odešel Boris Slovák do Bratislavy, kde proslul především jako neúnavný propagátor kvalitního muzikálu, se šéfkou souboru stala choreografka Hana Machová.

Hana Machová pokračovala v linii svých předchůdců jak v klopotné snaze o vybudování sice malého, ale pokud možno kvalitního souboru, tak v promyšlené dramaturgii. Věnovala značnou pozornost českému baletu klasickému (Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala, Janáčkovy Lašské tance) i současného (Kašlíkův Don Juan), stejně jako klasické i moderní tvorbě světové (Čajkovského Louskáček, Nová Odyssea německého autora Victora Brunse) anebo baletním adaptacím hudebních děl klasiků (Beethovenův Prométheus).

Louskáček byl první baletní premiérou, do níž byl jako člen baletního sboru opavského divadla Jiří Sekanina obsazen. Účinkoval poté ve všech dalších baletech a stejně tak ve všech četných operních a operetních premiérách, na nichž balet, jak tomu v tehdejších časech bylo obecným zvykem, participoval.

Svou již zmíněnou pílí, pracovitostí a cílevědomostí se velmi brzy zdokonalil do té míry, že v roce 1965 obdržel sólistickou smlouvu. Jeho první rolí v pozici sólisty byla postava Pierota v Divadle za branou Bohuslava Martinů. Tuto roli, kterou si později Sekanina zopakoval i v Olomouci, ztvárnil při světové premiéře tohoto díla na podzim roku 1936 sám choreograf prvního uvedení, legendární Ivo Váňa Psota. Pro Psotu to byla jedna z prvních inscenací, kterou vytvořil po svém návratu z Ballets russes. Jiří Sekanina v této roli beze zbytku využil svých předpokladů i nabytých profesionálních znalostí a dovedností a získal si přízeň publika i pozornost odborníků. Vzpomínám si, jak na něj v oněch časech již dávno minulých u služebního vchodu do divadla čekaly jeho ctitelky, aby mu vyjádřily svůj obdiv.

V roce 1966 se šéfem opavského baletu stal zkušený choreograf František Vychodil. O něm v té chvíli beze zbytku platilo rčení, že byl správným mužem na správném místě. Díky svým bohatým zkušenostem a intuici vystihl velmi přesně, jakým směrem má opavský minisoubor vést a jak náročnými úkoly jej může zatížit, aby dosáhl zamýšlených výsledků.

V jeho koncepci hrál Jiří Sekanina samozřejmě klíčovou roli. Potvrdil to ve Vychodilově prvních choreografiích, které byly součástí večera ze tří děl Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova (opera Věra Šeloga a balety Španělské capriccio a Šeherezáda). Atmosféru jara 1968 naprosto přesně Vychodil vystihl, když se pustil do realizace náročného projektu, kterým bylo uvedení Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Baletní soubor se s tímto úkolem vyrovnal znamenitě a Jiří Sekanina v tom sehrál důležitou roli. Stejně dobře se tehdy s náročným úkolem vyrovnal i orchestr pod řízením Oldřicha Bohuňovského, výborného, žel předčasně zesnulého dirigenta, žáka velkého znalce Dvořákova díla, Jiřího Pinkase.

Následovaly Nedbalovy balety Z pohádky do pohádky a Pohádka o Honzovi, Čajkovského Louskáček (tentokráte už v něm ztvárnil titulní roli) a s moderní koncepcí tanečního divadla se setkal v sólových úkolech v trojici baletů, jimž byl věnován Baletní večer romantických skladeb složený z Lisztových Preludií, Schubertovy Nedokončené a Italského capriccia Petra Iljiče Čajkovského. Poslední rolí Jiřího Sekaniny v Opavě byl Franz v Delibesově Coppélii.

V roce 1972 Jiřího Sekaninu angažuje Josef Škoda do Olomouce. Jeho první velkou rolí je Danilo v Prokofjevově Kamenném kvítku, který měl premiéru na jaře 1973 u příležitosti dvacátého výročí skladatelova úmrtí. A opakuje se situace z Opavy. Sekaninu přijalo beze zbytku jak olomoucké publiku, tak odborná veřejnost. Tehdejší olomoucké noviny s dobově příznačným názvem Stráž lidu ohodnotily jeho výkon slovy: „Sólista, jakého olomoucký balet již dlouho potřeboval.“

Po Danilovi následovaly další významné role (Princ v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, Básník a Ženich v baletu Karla Horkého Král Ječmínek, titulní role v Pololáníkově Největším z Pierotů a několik postav ve Škodově poslední inscenaci, kterou byl Špalíček Bohuslava Martinů, jimiž si bezpečně upevnil své špičkové postavení v souboru. V té době si také doplnil své vzdělání. Nejprve navštěvoval kursy na známé drážďanské Palucca Schule a poté v roce 1982 absolvoval studium taneční pedagogiky na pražské Hudební akademii múzických umění.

Ve svých úspěších pokračoval i v éře dalšího z šéfů, Karla Jurčíka. V jeho prvním představení, jež tvořily inscenace Bartókova Podivuhodného mandarína a Ščedrinovy adaptace Carmen, ztvárnil role Mandarína a Dona José. Za roli Otroka v Šeherezádě Nikolaje Rimského-Korsakova obdržel v roce 1960 Cenu Oldřicha Stibora.

V roce 1981 si v Olomouci zopakoval roli Franze v Delibesově Coppélii, kterou tam nastudoval choreograf družebního divadla v estonském Tartu Ülo Vilimaa. O několik let později se Vilimaa do Olomouce vrátil a úspěšně tam uvedl balet Tiina soudobé estonské autorky Lydie Austerové, v němž Sekanina tančil ústřední mužskou roli Marguse.

S podnětným úkolem se také setkal v prvním baletním zpracování suity Moře Clauda Debussyho; v inscenaci nestora českých choreografů Emericha Gabzdyla si zopakoval Slovanské tance.

V programu Baletní večer s Čajkovským ztvárnil v choreografii tehdy úspěšně nastupujícího mladého Roberta Balogha titulní roli v Romeovi a Julii. V té době už se začal přeorientovávat na takzvaný charakterní obor a věnovat se činnosti pedagoga a asistenta choreografa.

Z jeho rolí v tomto období připomeňme alespoň Otce ve Vychodilově inscenaci Louskáčka, Kapuleta v Baloghově první olomoucké inscenaci Prokofjevova Romea a Julie a Starého elegána v Maláskově a Vaculíkově proslulém tanečním muzikálu Edith, vrabčák z předměstí.

Své zkušenosti, znalosti a úsilí po co největší profesionalitě věnoval naplno souboru při studiu nových inscenací jako asistent choreografů a po smrti Kateřiny Pelzerové se stal v roce 1993 šéfem baletu. Tuto funkci úspěšně vykonával sedmnáct let, čímž vyrovnal dosavadní rekord Josefa Škody.

Jako šéf baletu se Jiří Sekanina neprosazoval jako choreograf, ale pod jeho vedením došlo k dalšímu zkvalitnění činnosti souboru, do něhož angažoval řadu velmi perspektivních sólistů domácí i zahraniční provenience. Navázal spolupráci s významnými choreografy. Z domácích to byl vedle již zmíněného Libora Vaculíka Zdeněk Prokeš, který v Olomouci nastudoval balet Manon Jindřicha Brabce, často s olomouckým baletem spolupracoval především Jiří Kyselák. V Kyselákově choreografii měli olomoučtí diváci možnost seznámit se především s klasickými balety, jako byla Adamova Giselle (premiéra byla uvedena v roce 1995 jako dedikace zesnulé Kateřině Pelzerové), Minkusův Don Quijote anebo Heroldova a Lanchberyho Marná opatrnost. Kyselák také uvedl v Olomouci Lanchberyho taneční verzi Offenbachových Hoffmannových povídek a vlastní baletní zpracování Griegova Peer Gynta. Věnoval se ale i dílům moderním, jako byl Kašlíkův Don Juan, Chačaturjanova Maškaráda a Stravinského Svěcení jara.

Významným přínosem pro olomoucký balet tohoto období byly inscenace Libora Vaculíka, který kromě již zmíněné Edith v roce 2004 uvedl svou baletní kompozici Slovanské dvojzpěvy, jejíž premiéra byla určena k uctění památky Antonína Dvořáka u příležitosti stého výročí skladatelova úmrtí. O čtyři roky později měla premiéru jeho úspěšná inscenace Královny Margot na hudbu Hectora Berlioze. Daniel Wiesner uvedl v Olomouci Vivaldiho Čtvero ročních období a Dvojkoncert Bohuslava Martinů.

Dále se souborem spolupracovali ruští choreografové Vasilij Medveděv (choreograf inscenace baletní verze Čajkovského Oněgina a Dámy s kaméliemi, pro niž použil hudbu z Verdiho La traviaty) a Igor Ostapenko, který v Olomouci uvedl Čajkovského Spící krasavici a klasickou Petipovu a Ivanovovu verzi Labutího jezera.

Mimořádně pozitivním Sekaninovým šéfovským počinem bylo, že se k pravidelné spolupráci s olomouckým baletem vrátil Robert Balogh. Výtečně navázal na své předchozí působení a jeho inscenace patřily vždy k vrcholům činnosti souboru. Jmenujme alespoň některé z nich, například jeho adaptaci Carmen, baletní zpracování Domu doni Bernardy Federica Garcii Lorcy na hudbu španělských autorů či světovou premiéru baletu Madama Butterfly, ke které pro potřeby baletu upravil Pucciniho partituru italský dirigent, absolvent pražské Hudební akademie múzických umění a úspěšný šéf Pražských madrigalistů Damiano Binetti. Ten je také autorem hudebního podkladu pro Baloghovo baletní divadlo o dvou dějstvích Amadeus, inspirované životem a dílem Wolfganga Amadea Mozarta.

Dále připomeňme Baloghovu inscenaci Molčanovova Macbetha, taneční kompozici Queen věnovanou památce Freddieho Mercuryho, s níž ve společném večeru uvedl svou hudební koláž Beatles ostravský šéf baletu Igor Vejsada.

Jiří Sekanina se spolu s ředitelem Moravského divadla Václavem Kožušníkem zasloužil o vznik Baletního studia při olomouckém divadle, které se pod vedením Roberta Balogha a Jitky Weiermüllerové věnuje mladým tanečním talentům a svými projekty sklízí pravidelně velké úspěchy doma i v zahraničí.

Za přínos a zásluhy o rozvoj baletu byl Jiří Sekanina vyznamenán Cenou primátora statutárního města Olomouce. Krátce poté, co předal šéfování baletu Robertu Baloghovi, podlehl dne 20. října 2010 zákeřné chorobě.

Foto archiv / archiv Moravského divadla Olomouc