Sólistka Moravského divadla Olomouc Helena Beránková: Jsem operní tvor

Sólistka opery Moravského divadla Olomouc Helena Beránková je důkazem toho, že hudební geny se skutečně dědí. A také toho, že když člověk něco opravdu chce, je důsledný a nebojí se překážek, vyplatí se mu to. Že námaha a stresy se zúročí.

Helena Beránková vypráví s přirozeným temperamentem a zápalem a postupně si uvědomíte, že ten optimistický „tah na branku“ a všudypřítomný humor i nadsázka je důvodem, proč zvládne skloubit se svojí profesí i péči o rodinu. Těžko byste řekli, že tato Marcellina z Beethovenova Fidelia a kněžka Lejla z Lovců perel Georga Bizeta, v nichž nyní v inscenaci své domovské scény vystoupí na festivalu Opera 2022 v Praze, je matkou tří dětí. „Jsou ve věku jedenáct, čtyři a pět let, takže už chodí do školy a do školky. Je to sice pořád velký zápřah, ale já si nechci nechat operu ujít. Musíte si jen důkladně zorganizovat všechny aktivity. Takže odvedu děti do školky a od osmi hodin u klavíru cvičím. Ale je to fajn, jsem za to hrozně moc ráda. Mateřství je úžasná věc!“ Život Heleně Beránkové tedy podle jejích slov naplňují samé úžasné věci: rodina a opera.

Vaše rodina má bohatou hudební historii a ve své rodině máte řadu profesionálních hudebníků. Ovlivňuje vás toto vědomí?
Pocházím z hudební rodiny, teta Monika Tugendliebová byla profesorka klavíru na ostravské konzervatoři, dědeček Vítězslav Tugendlieb byl varhaník a skladatel soudobé hudby. Celé dětství jsem vyrůstala na kúru, varhany jsou součástí mého života skoro od kolébky. Je to velkolepý nástroj.

Nehrajete sama na varhany?
Ne, moji sourozenci ale ke hře na varhany tíhli, například moje sestra. Já varhany obdivuji, fascinují mě. Jejich zvuk, barevnost, majestátnost – to je prostě nádhera, něco úžasného! Ale kupodivu mě nelákalo na ně hrát, v tomto směru mi byl bližší klavír. Nejvíce jsem ovšem tíhla ke zpěvu. V první třídě jsem chodila do dětského sboru, pak jsem však se zpěvem přestala a začala jsem hrát na violoncello, dokonce jsem měla jít na konzervatoř hru na violoncello studovat. Maminka je violoncellistka a sama mě vyučovala. Nakonec jsem v jejích stopách nešla, rozmyslela jsem si to. Ovšem mamince to nedalo, říkala, že by bylo škoda, abych se nevěnovala hudbě, když mám dobrý hudební sluch. A přihlásila mě na zpěv netušíc, že to nakonec dotáhnu až tak daleko a nastoupím na konzervatoř. Studovala jsem na konzervatoři P. J. Vejvanovského pod vedením Martiny Macko, kde jsem studium operního zpěvu ukončila absolutoriem.

Když jste tak úzce spjata s kostelním kúrem, nezačala jste interpretací duchovní hudby?
Začínala jsem s barokní hudbou, dokonce jsem byla na interpretačních kurzech barokní hudby a zabývala se jí do hloubky, ale nechytlo mě to. Nenašla jsem se v ní. Tíhla jsem k divadlu prakticky už od prvního ročníku konzervatoře a nezměnilo se to. Divadlo je mi bližší, to mě naplňuje.

Vraťme se k vaší rodinné historii. Exkurze do ní stojí za to.
Můj tatínek je velký vášnivec, co se týče studia života našich rodinných předků. Hledá v nejrůznějších kronikách, zabývá se genealogií, vyhledává nejen příbuzenské vazby, ale také místa působení našich předků, zabývá se jejich životem. A dostal se až ke Kryštofu Harantovi! Tady už se podrobnosti hledají těžko. Ale co se dokládá snáze, je rodinná historie sahající do Vídně do doby Mozarta, Salieriho, Haydna, Beethovena a k mému prapředkovi Wentzlovi Sukowatému, který měl kopistickou dílnu ve Vídni. Všichni tito slavní skladatelé v ní nechávali kopírovat noty. Z originálu se zde například přepisovala Mozartova opera Così fan tutte a mnoho další. Sourozenci Wentzla Sukowatého hráli ve vídeňských orchestrech. A Joseph Haydn byl pro změnu kmotr mých prapředků. A zřejmě od nich mám své operní geny. Z naší rodiny se totiž operou nikdo nezabýval – chodili jsme na koncerty, studovali jsme hru na hudební nástroje, ale ne zpěv a operu. Já jsem vždycky milovala Mozarta, ale že tak blízko k němu mám, to jsem netušila! Jsem na tuhle rodinnou historii velmi hrdá. Říkám si, že já jsem nic, oproti tomu, co oni byli a co dokázali!

Říkala jste, že váš dědeček komponoval. Komponoval také písně?
Ano, skládal komorní hudbu, je autorem skladeb pro klavír, smyčcové nástroje, pro sbor, také napsal písňový cyklus pro soprán, příčnou flétnu s doprovodem klavíru a písně pro zpěv a klavír, které věnoval mé babičce. Zpívala jsem je skoro všechny na konzervatoři, a když bude příležitost, ráda se k nim vrátím.

Říkala jste, že jako svoji doménu cítíte ovšem operu. Ve svém repertoáru máte role poměrně rozličné. Nejen operní, ale i operetní – Barbaru v Noci v Benátkách Johanna Strausse mladšího.
Srdcem jsem skutečně operní tvor – miluju operu a vždycky ji milovat budu! To je můj život, můj svět. Ale operetu vůbec neodmítám – jsme soubor opery a operety. Je to úžasný žánr, má své příznivce a nesmírně si vážím lidí, kteří ji dělají a umějí dělat. Je velmi složité skloubit zpěv, mluvené slovo, tanec, herecké akce. Musela jsem se to naučit, ale měla jsem štěstí na výbornou paní režisérku, která se mnou pracovala. Ve škole se tohle nenaučíte. Jsem zkrátka člověk, který se všechno učí za pochodu.

Podskalák Karla Hašlera je zase už něco úplně jiného.
To ano. V Podskalákovi hraji Boženku – postavu, která zpívá tu známou píseň Ta naše písnička česká. A reakce publika jsou nádherné. Podskalák je typ představení, na které chodí starší lidé a pamětníci a když vidíte, jak se jim inscenace líbí, jak jsou dojatí a mají slzy v očích, je to pro nás velká odměna.

V Olomouci jste debutovala v roce 2014, ovšem neobvyklou operní rolí v Pádu Antikrista Viktora Ullmanna. Jednalo se o vůbec první scénické provedení této opery u nás.
Role nedokonalého anděla knězova v Pádu Antikrista byla velká příležitost. Po prvním poslechu této náročné hudby jsem měla rozpačité pocity. Během studia opery mě ale dílo pohltilo. Jeden z největších emočních zážitků byl pro mě závěr opery, kde se objevuje citace chorálu Ktož jsú boží bojovníci. S touto inscenací jsme byli v roce 2015 také na festivalu Opera v Národním divadle v Praze a otevírali jsme Pádem Antikrista i divadlo ve švýcarském Dornachu v Goetheanu v sídle světové antroposofické společnosti.

Pak přišla mimo jiné Marcellina v Beethovenově Fideliovi.
Marcellina je rozevlátá zamilovaná holčina, která neví pořádně, co chce. Představuje to bezstarostné impulsivní mládí, které pořád ještě hledá. Fidelio je technicky náročný pro zpěváka, neboť je psaný instrumentálně. Přesto je to geniální Beethovenova hudba, nádherné zpívání a konkrétně kvartet – ten je úžasný!

Na festival do Prahy se vrátíte ve velké roli – zatím největší ve vaší dosavadní kariéře. Jako kněžka Lejla v Lovcích perel Georga Bizeta. Je to opera u nás málo známá a takřka nehraná. Jak jste k tomuto dílu přistupovala?
K Lovcům perel jsem přišla úplně náhodou, jak „slepý k houslím“. Přišla jsem do divadla po mateřské dovolené. Pěvkyně původně obsazená do této role dva týdny před ansámblovými zkouškami najednou vypadla a oslovili mě. Za dva týdny jsem se naučila celou roli Lejly a naskočila do zkoušek.

To tedy nebylo snadné.
Byly to hrozné nervy! Pořád jsem se učila, seděla s dítětem u klavíru a dřela a dřela, měla jsem noční můry, propadala panice, ale vydržela jsem to. Drtila jsem hodiny a hodiny. Byla to riskantní sázka – buď všechno, nebo nic! A vyšlo to! Nakonec jsem za to velmi moc ráda a jsem šťastná. Lejla je nádherná role! Dnes si říkám, že mi ji snad někdo poslal z nebe. Vnímám ji už jako svoji životní roli. A tak to říká i moje korepetitorka. Lejla je úžasná a všechna ta dřina za to bohatě stála.

Kdy z vás spadly všechny stresy? Kdy jste už byla nad tím vším?
Když byl generálkový týden. Když se premiéra blížila, věděla jsem, že už je to v pořádku, že si dobře pamatuji francouzský text, svůj part umím a dokázala jsem roli i v tak krátké době vstřebat. Příprava byla intenzivní a nic jsem nepodcenila. Před premiérou ze mě opravdu už všechno spadlo a byla jsem klidná.

Co máte na Lejle nejraději?
Její vývoj. Z jakési éterické nedotknutelné polobohyně se mění v lidskou bytost, která chce milovat a chce být milována, která touží po lásce a po normálním životě. Ze své pohodlné skořápky, ze své jistoty jde do nejistoty, do absolutní životní sázky. Nechce už žít život uctívané kněžky, ale obyčejný život s mužem, kterého miluje a který miluje ji. V tom je její osud velmi živý a nadčasový. Přece mnoho lidí prožívá podobný příběh – žije v pohodlí, zamiluje se a pak najednou zjistí, že chce žít jinak, třeba ne jak v bavlnce, ale hodnotněji. V opeře do této linie vstupují samozřejmě další události a tragické okolnosti. U nás ale opera končí dobře – zachrání se oba dva.

Překvapil vás charakter hudby?
Lovce perel mám raději než Carmen. Jejich hudba mi přijde meditační, celá opera je propletená leitmotivy, které se stále navracejí a navozují pocit předešlých situací. Je to kouzelná hudba a myslím si, že pro posluchače nesmírně zajímavá. Podle ohlasů vím, že lidé byli hudbou Lovců perel velmi překvapeni a oceňovali je více než Carmen. Je škoda, že se tak málo hrají. Třeba ale naše inscenace o ně vzbudí zájem a opera se objeví i na jiných jevištích.

Říkáte, že Lejlu považujete za svou životní roli. Ale přece vás ještě plno dalších rolí čeká! Nejblíže je Konstance v Únosu ze serailu.
Únos ze serailu je naplánován na konec sezóny a na Konstanci se nesmírně těším. Tato nádherná role patří k technicky nejnáročnějším postavám. A právě to je pro mě výzvou!

Co byste ráda zpívala?
Až budu velká (smích), tak se mi třeba poštěstí zpívat Madama Butterfly, tu mám tak ráda! A až budu ještě starší, tak bych si moc přála zpívat od Pucciniho Toscu, Manon Lescaut a pak Turandot. Nastudovanou mám královnu noci, její árii jsem nahrávala s Bratislavským symfonickým orchestrem. Třeba budu mít na jevišti to štěstí ji zpívat. Mám ráda Gounodovu operu Romeo a Julie a jeho Fausta a Markétu, Donizettiho Lucii di Lammermoor, či Violettu z Verdiho La traviaty. To jsou role, které bych ráda zpívala.

Výčet je to krásný, ale nechybí v něm ještě nějaká komedie?
Já jsem takový tragický člověk (smích)! Ale ne, komedie se určitě také najdou. Figarovu svatbu mám moc ráda!

Hovořili jsme o písních, dostanete se k jejich interpretaci? Máte čas na koncertní činnost?
Dříve jsem zpívala koncertně častěji, nastudovala jsem některé Mozartovy koncertní árie. Zpívala jsem například i sólový part v Te Deum Antonína Dvořáka. A písně – to je samozřejmě něco docela jiného než opera, ale dá se na nich hodně naučit!

Vy asi nemáte jednoho oblíbeného autora nebo autory.
Ne, nemám. Mám ráda klasickou hudbu celkově. Je mi blízká i symfonická hudba a instrumentální koncerty, neposlouchám jen operu. Během svého dětství jsem slyšela mnoho koncertů, hudbu tolika časových období. A tuto různorodost mám v sobě.

Jestlipak si ještě vzpomenete na violoncello?
Hraje teď na ně můj syn, takže ano – myslím na ně skoro pořád. Říká se, že jeho zvuk je nejbližší lidskému hlasu. Dokáže být teskné, radostné. Je to úžasný nástroj! Sama sice ještě něco zahraji, ale musela bych moc cvičit, aby to za něco stálo!

Jaké cíle před sebou vidíte? Absolvovala jste v minulosti pěvecké kurzy, získala ceny na soutěžích. Plánujete ještě něco v tomto směru?
Můj jediný plán je zpívat operu! To je moje meta. Když se jednou dostanete k divadlu, už nechcete pryč. Divadelní svět je těžký, neúprosný a je to řehole. Nemáme víkendy, nemáte mnoho volna, musíte pořád cvičit, zkoušet. Ale stojí to za to! Jednou mi jedna profesorka řekla: „Nesmíš si odpustit žádnou chybu“. A já se tímhle mottem snažím řídit. A taky se mi líbí ještě jedna věta: „Za úspěšnými lidmi je spousta neúspěchů“. Říkám si ji, když se někdy něco nepovede. Zpěvák se nikdy nemůže zastavit – pořád se učí, celý život. Je to takový olympijský běh na dlouho trať. Proto bych chtěla zkusit ještě nějakou zahraniční pěveckou soutěž. V divadle jsem vlastně už od pátého ročníku na konzervatoři, kvůli divadlu a mateřským povinnostem jsem přerušila studium JAMU, ale chystám se vysokou školu dokončit. Chtěla bych se podívat letošní léto do Bayreuthu na festival Richarda Wagnera. Těch dílčích plánů a cílů je dost, ale mají společného jmenovatele – zpívat operu co nejlépe!

A na co se teď těšíte?
Velmi se těším na Lejlu v Praze. Na divadlo a na jeho akustiku. Na festivalové publikum. 
Děkuji za rozhovor