Sólohornista Mnichovské filharmonie profesor Jörg Brückner: Raději vyučuji, než koncertuji

Z oken rozlehlého koncertního sálu Dřevník v areálu Broumovského kláštera je výhled do zeleně členitých klášterních zahrad, na most a vstup do kláštera i na nepříliš vzdálené vrchy mizející v mlze pondělního dopoledne. Ale na kochání se přírodními scenériemi a působivou architekturou nezbývá mnoho času.

V Broumovském klášteře začaly 1. srpna 2021 Letní hornové kurzy, slavnostně byly zahájeny právě v tomto sále. Klášterem zní sametové tóny lesních rohů a od pondělního rána už běží individuální lekce, nácvik komorní hry a program koncertů, které tu mladí i malí hornisté až do 7. srpna odehrají. Letos jich do Broumova přijelo na sedmdesát z několika zemí světa – nejen z České republiky a Slovenska, ale i z Maďarska, Holandska, Japonska a Německa. Věkově jsou účastníci v drtivé většině studenty konzervatoří a vysokých škol, jsou zde však i osmiletí adepti hry na lesní roh a nejstaršímu účastníkovi je padesát devět let. Lektory, kteří s nimi budou pracovat jsou – spolu se zakladatelkou a uměleckým garantem broumovských kurzů, sólohornistkou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Zuzanou Rzounkovou – profesor hry na lesní roh a proděkan brněnské JAMU profesor Jindřich Petráš, sólohornista České filharmonie Jan Vobořil, první hornista Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Martin Sokol, pedagožka ZUŠ v Broumově a v Polici nad Metují Lenka Němcová a dva významní zahraniční hosté – maďarský hornista a pedagog Szabolcs Zempléni (rozhovor připravujeme) a sólohornista Mnichovské filharmonie a profesor třídy lesního roku na Univerzitě Ference Liszta ve Výmaru Jörg Brückner.

S Jörgem Brücknerem jsme se sešli v Dřevníku o pauze hned po první sérii pondělních lekcí. Když vyučuje, srší energií, živě gestikuluje, předehrává, přezpívává, je sugestivní. Nadšený. Bezprostřední. „Ale vždycky nejsem takový,“ reaguje. „Ve škole jsem hodně přísný, umím být i opravdu drsný. A když přijde žák s notami a nemá v nich žádné poznámky, tak bych ho nejraději poslal domů. Vidím, že se nepřipravoval a hudbou se nezabýval,“ říká Jörg Brückner. Když hovoří o svých začátcích, hodně se směje. Ale když se zeptáte na současnost a na mladou generaci, zvážní, mluví zvolna a přemýšlivě a optimismus z jeho slov začíná mizet. Rád používá příměry a přirovnání. Je zřejmé, že o svém životě s hudbou i o životě s hudbou obecně, o hudbě jako takové a o její budoucnosti hodně přemýšlí. A po rozhovoru s ním začnete také, pokud jste tak doposud nečinili.

Kdy jste si uvědomil, že lesní roh je definitivně váš osud? Uvažoval jste někdy v začátcích vůbec o jiném hudebním nástroji?
Je to vlastně jednoduché – nebyl jsem příliš úspěšný ve škole, zato ve hře na hornu ano. A moji rodiče mi jasně řekli, že jediná moje šance je věnovat se hraní na lesní roh. Poslechl jsem je.

A dobře jste udělal. Jste tedy příkladem toho, že se vyplatí poslouchat své rodiče!
Mně se to vyplatilo. O jiném hudebním nástroji jsem nepřemýšlel. Začal jsem na hornu hrát v devíti letech. Hrál jsem také asi rok na klavír, ale přiznám se, že to jsem nesnášel.

Jako pedagog máte srovnání – jaká je podle vašich zkušeností dnešní generace mladých hornistů vycházejících ze škol? Vidíte u ní nějaký rozdíl v přístupu k hudbě ve srovnání se starší generací?
Žijeme ve složité době. Vidím to na svých studentech. Spoustu mladých lidí chce hrát hlavně pro zábavu, nechce se učit teorii, která je však nezbytná ke kvalitní hře. Příliš námahy, víc učení, hodně cvičení – to se dnes nikomu příliš nechce. To vidím jako velký problém. A dalším problémem je to, což je zřejmě i výsledek přechozího – že je hodně průměrných hráčů. Je hodně hudebních škol, ale nemají vždy dostatečně vysokou úroveň. Jejich absolventi jsou jen průměrní, a to by nám nemělo stačit. Například z dvaceti mých žáků jsou jen tři, u nichž vidíte skutečný zájem, chuť, kteří v sobě mají vnitřní oheň a touhu být výborní. Nejde tedy vlastně ani tak o změnu přístupu k hudbě, jako o změnu přístupu k životu.

Není to proto, že dnes chtějí všichni dělat všechno, ale už se ztrácí ochota soustředit se poctivě, do detailu na jednu věc, jednu činnost tak, aby ji člověk dělal co nejlépe?
Ano. A ovládly nás technologie. Televize, počítače, a především mobilní telefony. Ty vidím jako největší problém. Nastoupil jiný typ komunikace – messenger, facebook… A počítačové hry – hrát počítačovou hru je přece tak jednoduché! A to se podepsalo na dnešní generaci mladých lidí. Já jsem to dělal v určité míře také – také jsem cvičil a díval se pak na televizi. Ale rozhodně ne v takové míře, jak se to děje dnes. To už je opravdu extrém a život se dostává do jiných kolejí. Bohužel to vidím i na své vlastní dceři. Je hudebně velmi nadaná klarinetistka, po roce výuky už podle sluchu byla schopna zahrát melodii, kterou jsem já cvičil na hornu. Ale chce hrát jen to, co ji baví a co je lehké. Jakmile přišlo něco těžšího a musela by investovat čas a námahu, aby se věc naučila, už se jí do toho nechtělo a řekla, že bude hrát jen to, co jde snadno. Dnešní mladá generace chce umět hrát, ale stačí jí, že umí jenom něco. Chce hrát především pro zábavu. Začátky hry na hudební nástroj jsou snadné, ale pak nastává dlouhá cesta a náročná práce. A málokomu se chce tuto námahu podstoupit, cvičit, tvrdě pracovat, aby byl výsledek co nejlepší. Schází ta chuť ponořit se hlouběji.

Existuje z toho cesta ven?
Obávám se, že ne. Ale nehodlám rezignovat. Musíme bojovat za klasickou hudbu. Jsem pedagog a vnímám to všechno asi tak, jako kdybych byl zahradníkem. Mám před sebou zahrádku a na ní semínka. Musím se snažit, aby vyklíčila, aby rostla a sílila. Z některých budou nádherné květiny a některé třeba vůbec nevzejdou. Ale bojovat proti trendu průměrnosti, řekněme povrchnosti a touze po nekomplikované zábavnosti podle mého soudu nelze. Je to důsledek jistého celospolečenského vývoje, který nelze zvrátit. Lze ale stále působit na nadané jednotlivce, podporovat je, rozvíjet jejich talent. A tedy jako onen zahradník doufat, že krásné květiny budou růst tomuto trendu navzdory. Velmi podstatná je také podpora rodiny, při studiu hry na hudební nástroj je totiž důležitá disciplína a soustředěnost, to vše mohou rodiče podporovat. A samozřejmě – hráč musí mít k svému nástroji vztah, musí milovat jeho zvuk.

A mohou kurzy právě u malých dětí, kontakt s dalšími mladými lidmi podnítit chuť ke studiu a hře? Tedy – odsunout mobily a více se soustředit na hudbu? Garantka a zakladatelka Letních hornových kurzů, sólohornistka Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Zuzana Rzounková říká, že si přeje, aby „účastníci kurzů milovali svůj nástroj po společně stráveném týdnu ještě víc, než dříve“.
Ono to není o věku, ale spíše o úrovni a kvalitě hráče. Podnítit hlubší a cílevědomější přístup mohou kurzy u účastníků každé věkové kategorie. Ovšem je vidět, že lákají spoustu mladých a skutečně mladičkých hornistů, a je to osvěžující. U mě jsou na lekcích především ti starší, těm nejmladším poradí lépe moji kolegové. Se Zuzkou Rzounkovou jsem se tady v Broumově potkal poprvé v životě, a je to nesmírně příjemné setkání – je bezprostřední a svým přístupem vytváří báječnou atmosféru, která vzniká od prvních okamžiků. Nejde proto jen o samotné kurzy, ale právě i o tu atmosféru, kterou mají. Podněcující, přátelskou, tvůrčí atmosféru. A proto stejně jako Zuzka doufám, že budou všichni svůj nástroj na konci tohoto týdne opravdu milovat ještě více!

Pro vás je horna skutečným osudovým nástrojem. Od roku 2008 jste sólohornistou Mnichovské filharmonie, vystupujete sólově, systematicky a dlouhodobě se věnujete komorní hře – čím je pro vás ta která oblast důležitá, zajímavá? Preferujete některou z nich, nebo právě jejich střídání se vám líbí?
Mám rád všechno – symfonický orchestr, komorní hru, sólovou hru – nemohu říci, co mám více nebo méně rád. Jako bych měl říci, jestli mám raději zmrzlinu nebo cookies. Když se rozhoduji, kde bych hrál, nejdříve se podívám, co mám hrát. Pak se podívám, s kým hraji. A nakonec se zeptám manželky. A když manželka řekne: „o. k., to můžu jet s tebou“, jedu hrát. Když řekne, že ne, tak nejedu nikam! Ale nejraději dělám to, co jste nezmínila. Nejraději vyučuji! Vyučování opravdu miluji. Raději vyučuji, než koncertuji.

Máte oblíbené skladatele nebo historické epochy?
Tady už preference mám. Z německé hudby mám rád například Johannese Brahmse a Gustava Mahlera. A osobně je mi jako historické období nejbližší romantismus.

Řada dirigentů vzešla právě z hornistů. Proč myslíte, že to tak je a jak vy osobně vnímáte tuto skutečnost?
Dnes není snadné najít dobrého, natož skvělého dirigenta, a to vnímám jako problém. Ne, že by byli dirigenti vyloženě špatní, ale jsou průměrní. Dříve bylo velmi obtížné stát se dirigentem, studium bylo náročné, předpokládalo skutečně obsáhlé a hluboké znalosti. Dnes hraje někdo skvěle na hudební nástroj a usoudí, že bude také dirigovat. Ale já v tomto cestu nevidím. Dirigování není tancování rukama, jak si možná mnozí myslí. Proto nevnímám snahu hráčů stát se také dirigenty příliš pozitivně, ať hrají na jakýkoliv hudební nástroj. Já osobně preferuji ty dirigenty, kteří obor dirigování přímo a cíleně studovali.

Na zdejších hornových kurzech nejen vyučujete, ale také budete hrát na sobotním večerním koncertu v Ruprechticích v rámci festivalu Za poklady Broumovska. Jak se na něj těšíte?
Už jenom pro tu atmosféru, o níž jsem hovořil a která tu panuje, velmi. Mám výborné kolegy a dobře se nám spolupracuje. Jsem v Broumově poprvé a je tu opravdu krásně. Spojení přírody, zdejší architektury a hudby s duchem všech akcí je velmi inspirativní.