První část byla věnována české hudbě, stylově zazněla díla Bedřicha Smetany, árie Jeníka z druhého dějství Prodané nevěsty „Jak možná věřit….“ a árie Dalibora ze třetího dějství „Ha, kým to kouzlem…“; nechyběla ani árie prince z prvního dějství Rusalky Antonína Dvořáka „Vidino divná, přesladká…“. David Švec přednesl ze Smetanova cyklu Sny druhou část, Útěcha, a část českou uzavřel Hulán z Českých tanců II, op. 21 taktéž od Bedřicha Smetany. Poněkud nestylově a překvapivě uzavřela první polovinu programu Květinová árie Dona Josého z druhého dějství opery Carmen Georgese Bizeta.
Po přestávce přenesl pěvec posluchače do opery italské, a to hned k jejímu vrcholu. Mezi áriemi vystoupil David Švec se skladbami Franze Liszta, nejprve Consolation, Útěcha č. 3 Des dur S 172, a následně s jeho Velkou koncertní parafrází na kvartet z opery Rigoletto Giuseppe Verdiho. Dirigent zde předvedl, že dokáže být i koncertním klavíristou a prokázal, že schopnost s citem a pružně podpořit pěveckou linku nebrání v sólovém vystupování, naopak si tuhle příležitost velmi užil.
Z děl Giuseppe Verdiho si pěvec vybral Simona Boccanegru, árii Gagriela Adorna z páté scény druhého dějství „O inferno… Amelia qui!…“, následovala třetí scéna druhého dějství, recitativ a árie Rodolfa „Oh! fede negar potessi agl’occhi miei…“ z opery Luisa Millerová. Na závěr si schoval árii nejúčinnější, Cavaradossiho ze třetího dějství Pucciniho opery Tosca „É lucevan le stelle…“.
Pěvec tak prokázal, že má velký smysl pro gradaci emocí a postupným předáváním jednotlivých árií zvyšoval emotivní účinek hudby. Škoda, že nedokázal dát do přednesu i více vlastního výrazu, jeho přednes byl jednotvárný a stále stejně emočně naplněný. Tomuto účinku napomáhalo i permanentní forte, kterým prokazoval sílu a plnost svého hlasu. Aby účinek ještě posílil, dal jako přídavek árii pro tenora nejošemetnější, árii Kalafa „Nessun dorma“ ze třetího dějství opery Turandot Giacoma Pucciniho. Zhostil se jí se ctí, ustál i obávané vysokého h v závěru, i když bylo poznamenané únavou z předchozího náročného programu. Přesto v úplném závěru koncertu zněla árie Su Čonga z Lehárovy Země úsměvů lehce a přirozeně, i když i opereta skrývá pro pěvce nemalá úskalí.
Vtírá se otázka, proč měl Pavel Černoch potřebu předvést publiku ty nejobtížnější árie z českých a italských oper, když bylo v hlase cítit, že vládne hlas pěvcem, nikoli naopak? Nebylo by taktičtější, kdyby využil příležitosti komorně laděného festivalu a nabídl písňové cykly českých nebo světových autorů? Měl by tak větší příležitost ukázat publiku zvládnuté technické finesy hlasu a předvést hudební a emoční nuance, na místo výrazově jednotvárného, italského otevřeného permanentního forte s glisy a s tvrdými nástupy. Tak se budeme těšit příště, přece jen se na komorní scéně komorní program vyjímá lépe.
Pořadem provázela mile a s přehledem, i trochou vkusného humoru, Magdalena Havlová. Její průvodní slovo bylo sice obsáhlé a občas se v něm posluchač ztrácel, ale přinesla v něm mnoho zajímavých informací a postřehů, včetně snahy dát historické události do současných paralel, což publikum přijímalo s vděčným úsměvem a potleskem.
