Sophie Dervaux, Radek Baborák a PKS: Reklama na fagot

  1. 1
  2. 2
Sólistka Vídeňských filharmoniků, francouzská fagotistka Sophie Dervaux přijala pozvání jí adresované souborem Pražských komorních sólistů a jeho vedoucím, hornistou a v posledních letech stále více také dirigentem, Radkem Baborákem. Koncert v Kostele svatého Šimona a Judy, který se odehrál v pátek 2. prosince 2022, by snadno mohl nést podtitul „Reklama na fagot“.

Sophie Dervaux, Radek Baborák a PKS, 2. prosince 2022, Praha (zdroj Pražští komorní sólisté)
Sophie Dervaux, Radek Baborák a PKS, 2. prosince 2022, Praha (zdroj Pražští komorní sólisté)

Fagot v roli článku komorního tělesa, fagot doprovázený orchestrem, fagot sólo i fagot na pódiu zastoupený více než třicetkrát s hráči ve třech řadách… Nástroj fagotu jsme si tento večer prohlédli skutečně důkladně, avšak pojďme popořádku. Jako první tedy přišla na řadu zmíněná Orchestrální suita C dur. Od prvních tónů jsme si mohli být jisti, že si užijeme těleso se zdravým, mladým zvukem a plné hráčského elánu. Radek Baborák dirigující bez taktovky inspiroval k muzikálnímu výkonu, avšak nemohl jsem se ubránit pocitu, že spíše tancuje na hudbu, než že by hudbu řídil. Hudba baroka mnohdy dirigenta nepotřebuje (či využívá v omezené míře) pro svou motoričnost a racionální, umírněný charakter výrazu, což obojí umocňuje riziko výskytu zmíněného pocitu. Suita zahrnuje několik pasáží, kdy hrají pouze dva hobojisté a fagotista, o to více je škoda, že jména těchto nebyla zmíněna v programu.

Francouzský skladatel Jean Françaix je řazen mezi neoklasicistní autory a jedním z jeho hlavních skladatelských vzorů byl mimo jiné Igor Stravinskij – možná právě proto měla Stravinského hudba zaznít v druhé půli večera (než došlo ke změně ve prospěch Šostakoviče). Françaixův Koncert pro fagot, hudba plná humoru, hravosti i ironie, je zjevně technicky náročná skladba, jíž se ujala hlavní hvězda večera renomovaná sólistka, jakož i dirigentka, Sophie Dervaux. Svérázně se na úvod uklonila se strojkem v ústech a spustila. A hned po prvních taktech bylo jasné, že slyšíme opravdovou mistryni. Bez debat. Interpreti té nejvyšší kategorie se vyznačují specifickou vlastností hvězdného sebevědomí, které zajišťuje dvě příjemné věci: Jednak, posluchač se dostane do pokojného stavu ve stylu „nemusím se bát, že něco pokazí – umí to skvěle, všechno dobře dopadne“, zadruhé sebevědomí zajišťuje skutečné dosažení toho nejvyššího výkonu. Zkrátka, pokud nějaká tréma nastala – u teprve 31leté umělkyně by nastat mohla – absolutně nebyla znát.

Pražský kostel svatého Šimona a Judy je z mého pohledu rizikovým prostorem pořádání koncertů. Dlouhý dozvuk a do značné míry chrámová akustika vyžadují, aby zde vystupovaly soubory a hrála se hudba prostoru adekvátní, s ním v souladu. Soudím, že nejlepší obecnou volbou je duchovní program vokálních těles (kdy dozvuk navozuje transcendentno), recitál několika málo hudebníků (kdy konkrétnost zvuku navzdory dozvuku ještě zůstane přijatelná) či plně symfonický zvuk (kdy akustika přispívá k plnohodnosti zvuku). Mám za to, že koncert pro fagot v doprovodu komorního smyčcového tělesa této koncertní síni adekvátní nejsou a že se jedná o jakýsi nešťastný mezistupeň.

Fagot jako takový nepatří mezi zvukově nejprůraznější nástroje – samozřejmě se jedná o níže položený nástroj (ve smyslu výšky tónů) a nižší frekvence se v kostelích ztrácejí intenzivněji. Navíc se hrál fagotový koncert, čili skladba, která přirozeně skýtá množství rychlých až virtuosních melodií, a tak je zde nutnost slyšet nástroj co nejkonkrétněji. V průběhu skladby se však stávalo, že jsme mnohé z melodií spíše tušili, než že bychom je reálně slyšeli. Výkon byl úchvatný, jako úchvatný však neměl možnost vyznít. Zejména lituji diváky v poslední řadě, kde se zvuk slévá nejvíce. A tak velmi přišel vhod přídavek (C. P. E. Bach – Sonáta pro flétnu v úpravě pro fagot). Zde jsme (když nepočítám krátkou kadenci ze závěru Koncertu) konečně dostali možnost sluchově si „prohlédnout“ fagot a um hráčky v celé jejich nádheře. Publikum v těchto chvílích ani nedutalo – jako by vycítilo jedinečnou příležitost. Zasloužený aplaus.

Po pauze byl na oficiálním programu už jen Dmitrij Šostakovič: Komorní symfonie, op. 110a. kompozice původně ve formě kvartetu, následně upravená pro smyčcový orchestr. Naprosto nevhodně čtenáře bez okolků vyzývám k poslechu této skladby, u které dochází superlativy na adresu jejího autora. Skladatel se v době vznikání díla nacházel ve velmi „rozbouřených vodách“ duše a na místě dřívějšího válečného bombardování. Do partitury vepsal věnování: „Na památku obětí fašizmu a války.“ Ze skladby je toto vše ve vší nahotě, s neuvěřitelnou výmluvností a v křišťálově čisté podobě cítit. Na vracejícím se motivu d-es-c-h (inicály Dmitri SCHostakovich – D,eS,C,H) je v dokonale scelené formě vystavěna temná výpověď, která zoufale křičí beze slov a říká více, než kolik by byla schopna za pomoci slov. Jde o výplod ryzí, bujně tryskající inspirace (Šostakovič kvartet složil během pouhých tří dní), který snad musí oslovit i naprostého laika neodrazitelnou silou sdělení. Radek Baborák spolu se svým souborem umně vystavěl táhlý oblouk pětivěté skladby, kde všechny věty přichází attacca, a přesně vystihl ducha skladby surovým zvukem (jen přibližná intonace houslí v části Allegro molto snad byla i ku prospěchu věci). Závěrečné divákovo váhání s potleskem bylo jen vhodné, čtvrtminutové doznění v tichu bychom mohli považovat za uctění obětí války – snad by se slušelo i netleskat (jak si přál Benjamin Britten se svým Válečným requiem). Nádherná sóla obstarali koncertní mistryně ansámblu houslistka Martina Bačová a violoncellista David Havelík.

Dirigent a hornista Radek Baborák v úvodní řeči večera avizoval překvapení. Koncert se konal ve spolupráci s Českým spolkem dvouplátkových nástrojů, a tak na úplný závěr jako ono překvapení na podium nakráčelo přibližně osm hobojů a na třicet (!) fagotů (včetně kontrafagotu), abychom slyšeli dvě části z Händelovy Vodní hudby a svým potleskem podpořili začínající hudebníky. Sophie Dervaux se velmi sympaticky zařadila do trojřadu fagotů a přispěla svou „troškou do mlýna“. Radostná hudba na konec jako by zvěstovala naději, že po hrůzách války se vždy dostaví „happy end“.

Sophie Dervaux & PKS
2. prosince 2022 , 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy, Praha

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments