Sopranistka a muzikoložka Barbora Kabátková: V české hudební vědě chybí mezioborová spolupráce

Sopranistka s emotivním hlasem, hráčka na středověkou harfu a psalterium, muzikoložka a umělecká vedoucí vysoce ceněného ženského souboru Tiburtina Ensemble – Barbora Kabátková (rozená Sojková) žije hudbou od dětství.

Studium Sbormistrovství chrámové hudby na Pedagogické fakultě, muzikologie na Universitě Karlově i absolutorium řady interpretačních kurzů v oboru staré hudby ji otevřelo cestu ke spolupráci s řadou prestižních souborů (Collegium Vocale Gent, Collegium Marianum, Collegium 1704, Musica Florea, Cappella Mariana, Concerto Melante, Accentus Austria, La Grande Chapelle, Concertino Palatino, Il Gardellino, Riceracar Consort a další) a festivalů ve světě. Věnuje se ovšem i soudobé hudbě a nebojí se ani jiných žánrů.

Milá Báro, vaše kariéra vypadá na první pohled jako splněné poslání. Je soustředěná. Má jasnou linii směřující k vokální duchovní tvorbě a jejím kořenům, zejména v teritoriu Čech a ženské tématice.
To zní až idylicky!

Jak jste se dostala ke studio oboru specializovaného sbormistrovství na Pedagogické fakultě UK? Hledala jste ten obor záměrně, nebo jste na něj narazila a přišlo vám to zajímavé, a teprve tím se rozvinula vaše specializace?
Na obor Sbormistrovství chrámové hudby jsem narazila souhrou náhod. Po gymnáziu jsem dělala přijímací zkoušky na konzervatoř, ale nevzali mě. Stejně tak jsem se nedostala ani na Hudební vědu na FF UK. Proto jsem hledala jiné možnost a nalezla právě tento obor. V podstatě jsem netušila, o co jde. Líbila se mi kombinace dirigování-zpěv-varhany a zároveň mě oslovila spousta zajímavých teoretických předmětů zaměřených na historii a hudbu. O duchovní hudbě jsem toho moc nevěděla, objevovala jsem ji až během studia. Kdyby tento obor tenkrát neexistoval, tak jsem dnes možná veterinářkou. Potkala jsem tam spoustu inspirativních lidí a muzikantů a otevřela si první dvířka k profesionální kariéře zpěvačky, muzikoložky a vlastně také dirigentky. Bez toho bych určitě nenašla sílu si jít za svým a dělat muziku i bez klasického muzikantského vzdělání. (Ale ne, že by mě ta veterina pořád nelákala!)

A pak následovalo i studium hudební vědy zaměřené na středověk, abyste byla schopna studia pramenů a jejich zasvěcené interpretace, nebo to proběhlo současně?
Na Hudební vědu jsem se dostala po ukončení bakalářského studia Sbormistrovství chrámové hudby. Ke středověku jsem už tíhla, ale taky k renesanci a baroku nebo klasicismu. K tomu, co dneska rádi označujeme jako “starou hudbu”. Musela jsem ovšem projít všemi předměty napříč muzikologickým spektrem a zabývat se i Dvořákem nebo soudobou hudbou. Vždycky jsem byla otevřená jakékoliv hudbě. Magisterskou práci jsem ovšem věnovala středověké hudbě. I svoje doktorské studium.

Když jsme se ptali studentů hudebních škol, tak všichni vypovídali, že jim hodně dávají intenzivní interpretační kurzy a workshopy. Jaká je vaše zkušenost se zahraničními kurzy? Absolvovala jste jich řadu. Zřejmě to bylo v době, kdy ještě u nás nebyla taková nabídka.
Většinu kurzů zahraničních lektorů jsem měla možnost absolvovat v Čechách. Je to tedy vlastně naopak, než říkáte – bylo to v době, kdy právě u nás nabídka byla paradoxně bohatší, než je dnes, alespoň tedy co se staré hudby týče. Za uskutečněné kurzy skvělých a světových interpretů v době, kdy bych se jinak mohla učit pouze z nahrávek (mluvím zhruba o letech 2004-2009, pokud si dobře pamatuji), jsem dodnes velmi vděčná Týnské škole a souboru Collegium Marianum. Vždycky šlo o velmi intenzivní práci a zážitek. Dnes nacházím totéž na pódiu – při spolupráci s inspirativními kolegy.

Po roce 1989 nastal u nás velký rozvoj souborů takzvaně staré hudby. Jak vás napadlo založit vlastní soubor složený z ženských hlasů? Měla jste už tehdy záměr vyhledávat repertoár, který by se nějak týkal ženských autorek, nebo ženské tématiky?
Během studia sbormistrovství jsem začala zpívat v ženském souboru Schola Benedicta, který vedl nadaný a všestranný muzikant Jiří Hodina. Po ukončení mých aktivit v tomto ansámblu jsem si myslela, že už gregoriánský chorál dělat nebudu. Kolegyně mě ovšem přesvědčovaly, abychom si založily vlastní soubor, zcela ženský, který bych vedla já… I když mě chorál učil dirigovat náš “guru oboru” profesor David Eben, který mě mojí chorální cestou provází až dodnes, netroufala jsem si. A dopadlo to tak, jak dopadlo. Tiburtina Ensemble vznikl v roce 2008 a je tu dodnes, stále více a více aktivní. Naším záměrem není jen ženská tématika. Repertoár soubor se nijak genderově nevyhraňuje. Pokud to tak někdo vidí, je to jen náhoda. Nemohu popřít, že mnoho geniálních děl vzniklo z ženského konání. My je jen nenecháváme ležet a stavíme je na odiv stejně tak, jako geniální díla vzniklá se snahy mužů.

Co zajímavého konkrétně jste sama z archivů vyhledala a interpretovala i z muzikologického hlediska? Nebo reinterpretovala? Na jaké problémy při tomto typu výzkumu narážíte teoreticky i prakticky?
Začnu vaší poslední otázkou – narážím na dva zásadní problémy, které mě do jisté míry limitují. Je to především nedostatek času. Mám dvě malé děti a za normálních okolností velmi přeplněný diář koncerty s hudbou od středověku po současnost. Druhý problém s tím souvisí. Nemohu se muzikologii věnovat na sto procent, což je, podle mě, potřeba. Muzikologii jsem si tedy ve své hlavě zařadila do sekce “koníčky”. Tomuto (a i tomu druhému, čtyřnohému) koníčku se však s nadšením, a jak jen to je možné, věnuji.

Během studia pramenů, se mi podařilo objevit pár pokladů v rukopisech ženského benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, které občasně prezentuji na muzikologických konferencích a v odborných publikacích. Nejde jen o krásnou hudbu, která stojí za znovuoživení, ale i o zásadní informace, které nám v nejstarší historii kláštera doposud chyběly. Jsou i přínosem pro poznání nejstarší historie duchovní hudby na našem území.

Dalším, řekněme všeobecným problémem, je v mých očích nedostatečná mezioborová spolupráce, která by ledacos ulehčila. V zahraničí tomu tak je, u nás se tomu některé obory stále brání a uzavírají se do sebe. Je to vlastně obraz společnosti, ve které žijeme. Škoda.

Kdo koncipuje dramaturgii nabízených programů souboru Tiburtina?
Dramaturgie koncertních programů spadá do mojí kompetence, ale nebráním se nápadům mých kolegyní, či kolegů externích, kteří s námi spolupracují. Právě teď například dokončuji CD, které jsme natáčely v prosinci v Belgii. K dramaturgii jsem do velké míry přispěla, ale nahrávka vznikla na popud dechového souboru Oltremontano Antwerpen. Nápadů na dramaturgické náměty mám ale naštěstí pořád dost.

Jak se stalo, že se věnujete i soudobé hudbě? Například Hořínkovo Magnificat je velmi zvláštní a působivá skladba. Byla jste pro ni přímo oslovena?
S komorním orchestrem Berg jsem spolupracovala jako sólistka a snad díky tomu jsme propojili síly a rozhodli se udělat nějaký program dohromady. Slavomír Hořínka má neuvěřitelný cit pro kompozici pro lidský hlas a také cit pro čistotu hlasového projevu. Hudba, kterou běžně interpretujeme ho do určité míry inspiruje, proto on byl správnou volbou a zkomponoval pro nás a pro Berg Chvalozpěv Panny Marie Magnificat. Je to jedna z nejsugestivnějších skladeb, kterou jsem kdy zpívala. Byla bych šťastná, kdyby se opět našel pořadatel, který by si na tento kus troufnul. Dvakrát bylo vyprodáno, tak proč by nemohlo být i potřetí?

Skládají současní autoři i přímo pro vás, ať už pro vás osobně, nebo soubor?
Ano, skládají. Právě Slavomír Hořínka je mým oblíbeným “osobním” autorem. Pro náš soubor píše i Michal Rataj. V srpnu jsem zpívaly v jeho opeře Nauka o afázii. Byl to velký zážitek. Nyní připravujeme s Michaelem Nejtkem premiéru na rok 2022. Vypadá to, že vznikne něco, o čem jsem již dlouho snila. Nechci ale ještě prozrazovat víc.

Musím přiznat, že tato generace skladatelů (a to nemluvím o mnoha dalších jmenovitě) je velmi různorodá, ale zároveň vytváří neuvěřitelně kvalitní, zajímavá a nosná díla.

Vypadá to, že si nemůžete stěžovat na nedostatek zájmu u pořadatelů festivalů, ani publika ať už se souborem Tiburtina, nebo ve spolupráci s dalšími soubory. Jakou zpětnou vazbu máte od pořadatelů a publika? Čeho si cení? Proč vyhledávají tento typ repertoáru a způsob, jakým ho prezentujete?
Jak jsem naznačila, můj repertoárový záběr je poměrně široký. Stará hudba je ovšem jeho základem. Publikum si starou hudbu žádá, proto si pořadatelé žádají nás. Souborů staré hudby je na světě spousta. Úspěch u publika či pořadatele je věc vrtkavá, často založená na náhodě být v pravý čas na pravém místě, potkat lidi, se kterými si rozumíte. Jde o velmi subjektivní a těžko popsatelné procesy, které přinášejí úspěch. Tiburtina je toho příkladem. Naše publikum je obrovsky různorodé, různě interpretující to, co na našich koncertech zažívá. Pokud bych měla říct já, co mě na Tiburtině fascinuje, tak je to určitě jedinečná rozdílnost jednotlivých barev hlasů, která dohromady vytváří něco neopakovatelného.

Jak probíhal letošní rok vzhledem k omezením? Co důležitého jste odřekla/y, přesunula/y? Věnovala jste se studiu, nahrávání, rodině?
Četla jsem několik rozhovorů s kolegy o krizi, kterou zažíváme. Někdo je šťastný, že má čas pro sebe, někdo neschopný s volným časem naložit. Pro mě byl rok 2020 velmi náročný. Paradoxně jsem měla daleko méně času než za normálních okolností. Kromě neustálé péče o dva malé synky jsem musela přeorganizovat svůj diář, diář svého souboru, kde figurovalo několik již důkladně naplánovaných turné. To vše vždy v extrémně krátkém čase. Hlídání téměř žádné, manžel, ač působící v jiném oboru, v podobné situaci jako já. Když přišla možnost se vrátit zpět do kolektivu, přibyla k tomu všemu nutnost se připravovat na nahrávání a koncerty.

 Moje pracovní doba obvykle začínala kolem deváté večer a končila často pozdě po půlnoci. Ač jsem měla možnost (pokud to tedy šlo) vystupovat a práce jsem, na rozdíl od mnoha mých kolegů, měla poměrně dost, stresu z toho, co s námi bude, jsem se ubránit nedokázala. Stejně tak určitým obavám o zdraví mých blízkých. Zmatek a totální neschopnost, kterou nám servírovala a dále servíruje vláda, vše jen umocnila. Pár šedivých vlasů přibylo.

Pozitivní však byla energie, která se při každém projektu objevila. Nejistota, co bude další den, zda se koncerty či nahrávání uskuteční, vždy způsobila totální oddání se hudbě, snaze využít každou sekundu toho, co se na pódiu odehrává.

Přesunuto bylo mnoho krásných projektů. Udržely se, či nastalé mezery vyplnily, především komorní koncerty. Na monumentální projekty, jako jsou například Monteverdiho Mariánské nešpory v benátské bazilice S. Marco, si bohužel budu muset počkat.

Jste, jak se říká, věřící? Je i v tomto smyslu hudba, kterou žijete, i vaším způsobem transcendence všedního a někdy problematického života?
Pódium, respektive hudba, kterou interpretuji, byla určitým útočištěm. Do března 2020 to byla jistota. Dnes je tomu jinak. I můj vztah k hudbě a ke kultuře jako takové se díky tomu změnil. Je to klenot, který se musí chránit, opečovávat, ale neschovávat jen pro sebe. Nikdy bych nevěřila, jak je pro mě kontakt s živým publikem důležitý. Chci se o ten klenot dělit.

Ano, jsem věřící.

Děkujeme za rozhovor a přejeme do roku 2021 mnoho dobrého a inspirativního ve všech směrech!