Sopranistka Kateřina Kněžíková: Můj hlas stále směřuje někam jinam

  1. 1
  2. 2
Kateřina Kněžíková vystoupí na závěrečném koncertě Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. U této příležitosti vedl pořadatel festivalu se sopranistkou rozhovor nejen o jejím koncertě v rámci festivalu, ale i o jejích běžných přípravách na představení, pedagogickém působení a prozradí nám, jak náročné je soužití dvou pěvců.

Kateřina Kněžíková (foto Petr Weigl)
Kateřina Kněžíková (foto Petr Weigl)

Pomatuji si, že jste zpívala nejen to, co jste chtěla, ale i to, co jsme chtěli my. Vzpomínáte třeba na světovou premiéru Báchorkových Opožděných písní?
Ano, to byl pro mě velký zážitek. Když jsem tu partituru dostala, řekla jsem si: „no to nemám šanci zazpívat, to mě pan Javůrek přecenil.“ Ale jsem moc ráda, že mám vaši několikaletou důvěru a že si můžu plnit výlety do hudby, kterou tak často nedělám a hodně se tím učím.

Ano, festival je od slova výjimečné, slavnostní. Je to něco, co není běžné. Když si vzpomenu na vaše poslední hostování v Honeggerově Králi Davidovi, tak to byl nejen pro mne velmi silný zážitek. Dodnes mě při vzpomínce na něj mrazí. Doufám, že vás také.
Beru jako velké štěstí, že jsem se před časem rozhodla více věnovat koncertní činnosti. Díky tomu mě takto úžasná díla nemíjí. Když jsem začínala s koncerty, nejraději jsem interpretovala klasicistní díla, ve kterých jsem se cítila dobře, ve kterých jsem byla doma obecně. Časem se portfolio skladeb rozšířilo a rozšiřuje nadále. Jsem za to hodně ráda.

Ale přesto, co u vás vítězí: opera, kantáty oratoria, písně…?
Navzájem se to doplňuje, což je vážně krásné. Rozhodnutí více se věnovat koncertům, bylo vlastně z praktických důvodů, protože můj manžel pořád cestuje. Potřebovala jsem najít čas na rodinu a cestovat třeba s ním, nebo za ním. Koncerty nejsou časově tak náročné jako příprava opery. Když se delší dobu pohybuji v opeře, chybí mi koncertní pódium. Když jsem hodně dlouho na koncertním pódiu, říkám si, už abych se někde takzvaně „vyblbla“.

Osobně považuji písňovou literaturu za nejtěžší pěveckou disciplínu. Je tam velký prostor pro vyjádření sebe sama prostřednictvím textu. Jsou to malé skvosty, které si utváří svůj vlastní svět dokonalosti. V opeře se často stane, že jednu větu opakujete několikrát za sebou. Skýtá to zase jiné pole realizace, ale píseň je pro mě, jak se říká „the best of“. Když jsem přišla na konzervatoř, neměla jsem moc velký hlasový fond, ale právě díky písním a díky tomu, že na mě paní profesorka netlačila, jsem se naučila jim pomalu porozumět a najít i jiný přístup pro vnímání hudby. Za tu dobu jsem si vybudovala celkem slušný písňový repertoár, z něhož těžím do dneška. Byla to správná volba a její prozřetelnost. Samozřejmě, že mě to v začátcích mého studia štvalo. Vynahrazovala jsem si to ale tím, že jsem se doma zavřela a tyto velké operní kusy ječela v pokoji. Když jsem dozpívala, šla jsem se zeptat maminky, jestli už to zní operně, jestli už jsem zralá operní pěvkyně. Jestli slyší pokrok. Maminka mě vždy podpořila, ale vlastně nevěděla, co mi má odpovědět. Dá se říct, že techniku jsem si vybudovala na písňovém repertoáru, který je mi tolik blízký.

Kateřina Kněžíková (foto Petr Weigl)
Kateřina Kněžíková (foto Petr Weigl)

Pro ty, kteří nevědí, jenom připomenu, že Kateřina Kněžíková je manželkou Adama Plachetky, což asi není úplně jednoduché a k tomu směřuje moje další otázka. Jaké to doma je, když se dva pěvci připravují na koncerty nebo se učí novou operu. Předpokládám, že to není lehké. Všichni vědí, že operní zpěvák nejen večer zpívá, ale taky se na to musí připravit a někdy zkouší. Jaké to je, když vaše dvě děti slyší maminku u klavíru? Ruší, poslouchají, nebo si vzorně kreslí omalovánky ve vedlejším pokoji?
Liší se to čas od času. Někdy ruší, když nemají náladu. Občas mladší, Barborka, přijde a řekne: „mami, nezpívej.“ U nás doma to není tak žhavé, protože od té doby, co máme děti, se snažíme jim šetřit uši a sousedům nervy, takže často chodíme zkoušet do divadla. Já hodně. Můj muž nestuduje tolik nových věcí jako já. Jeho práce funguje na jiném principu. Na rozdíl od něj se ráda vydávám do neznámých, neprobádaných vod. Jsem teď v období zkoušení různého repertoáru, abych zjistila, kam přesně hlas chce. Někdy jsou to slepé uličky, ale většinou přijdu na to, že se hlas posouvá a otvírá dál. Je to velká zábava. Jsou to samozřejmě pokusy na hodinách korepetic. Mám dojem, že můj hlas stále směřuje někam jinam. Repertoár se tomu přizpůsobuje a logicky nabídky také. Proto se na to musím více a více připravovat a nejet jen na takzvaného autopilota.

To je skvělá zásada.
Když se stane, že musíme zpívat doma, střídáme se. Jinak by to opravdu nefungovalo. Neumím si to vůbec představit. Mám zásadu, že musím mít nejdřív všechno udělané doma a potom se učím. Tak se častokrát stane, že se učím po nocích, když to jde a děti spí. Ale není to tak šílené, jak si člověk na první pohled představí. Máme v tom už svůj řád.

Zmínila jste svou konzervatorní dráhu a že jste se učila, ale nemyslím si, že všichni ví, že také učíte. Pokud já vím, tak učíte ráda a máte z toho radost. Aspoň jsem slyšel, že když vaše žákyně něco předvedou tak, jak si to představujete, máte z toho nemenší radost, jako když se vám podaří vaše role či koncert. Řekněte, prosím, pár slov o vašem pedagogickém působení.
To jste řekl moc hezky, protože přesně tak to je. Učení mě hodně baví a upřímně mě těší výsledky mých studentů. Já jim vlastně ani neříkám studenti. Jsou to moji kolegové, zkrátka moji miláčci. Pro mě to neznamená jenom radost, když se jim něco povede. Je to také vizitka toho, že to má nějaký smysl. Ale i mě samotnou to posouvá dál. Naučila jsem se to vnímat z druhé strany. Musela jsem dokázat formulovat věty tak, aby bylo pochopeno to, co po nich chci. Člověk si dává prostě více pozor a snaží se mít v tom řád. Je to to samé, jako když máte chaos v knihovně a pak si jednoho dne řeknete, že v ní uděláte pořádek a uložíte knihy podle abecedy. Uděláte si katalog v počítači a vždycky, když si budete chtít nějakou knihu přečíst, podíváte se do počítače a budete přesně vědět, kam máte knihovně jít. To je způsob práce, který se snažím předat dál. Přehlednost, nekomplikovanost, soustavná práce propojená s interpretační stránkou.

Kateřina Kněžíková (foto Petr Weigl)
Kateřina Kněžíková (foto Petr Weigl)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments