Sopranistka Marie Šimůnková: Začala jsem zpívat v chlapeckém sboru

Marie Šimůnková zpívá dobrou pěveckou technikou, její zvonivý hlas má špičku a její herecký projev je přirozený, nenajdeme v něm žádnou operní manýru. Přáli bychom si, aby měla Marie Šimůnková před sebou dlouhou pěveckou kariéru, aby byla obsazována jen do rolí, které jsou určené pro její hlasový obor a aby na sebe upozornila ty, kteří jí to vše mohou umožnit – především operní šéfy, režiséry a dirigenty.

V poslední době se vaše výkony v opeře stále častěji stávají středem pozornosti nejen diváků, ale i kritiků, dirigentů a šéfů operních domů. Než jste se stala operní sólistkou, předcházela tomu sice přímá, ale přece jen trochu složitá cesta. Začínala jste v Kühnově dětském sboru. Jak na toto období vzpomínáte a co vám přineslo?
Ve skutečnosti jsem začala zpívat už ve třech letech, a to v chlapeckém sboru Pueri gaudentes, kam chodil můj bratr (smích). Když jsem trochu vyrostla, přešla jsem do Kühnova dětského sboru (KDS). Na sbor i na pana profesora Jiřího Chválu vzpomínám s velkou vděčností. Probudil ve mně lásku k hudbě, zvláště k té klasické, a taky lásku k divadlu. Se sborem jsme totiž vystupovali v mnoha operách, a tak jsem v divadle odmalička trávila spoustu času. KDS mi dal mnoho cenných zkušeností, procestovali jsme celou Evropu a skoro všechny kontinenty – Austrálii, Jižní Afriku, Jižní Koreu, Ameriku…

Práce s panem profesorem Chválou byla velmi precizní, naučil mě disciplíně a touze neustále na sobě pracovat. Věděla jsem ale, že léta v dětském sboru jednou skončí, a že mi hudba bude chybět, a tak jsem po maturitě na gymnáziu místo na psychologii šla na Pražskou konzervatoř.

Kdy jste poprvé viděla operní představení? Byla to láska na první pohled?
Doma nás vždy vedli ke kultuře. Poprvé mě vzala mamka na Čerta a Káču, když mi bylo asi dva a půl měsíce. Samozřejmě si to nepamatuji, ale prý se mi to moc líbilo (a dodnes je to moje oblíbená opera). Láska na první pohled byla pak opera Carmen, v níž jsem účinkovala od pěti let jako malý vojáček.

Studovala jste na Pražské konzervatoři u prof. Yvony Škvárové. Jak vzpomínáte na studia na této škole? Měla jste příležitost účinkovat ve školních představeních? A co vám vůbec tato škola přinesla?
Za paní profesorku Škvárovou jsem moc ráda, vděčím jí za mnohé, protože se sólovým zpěvem jsem před studiem na konzervatoři neměla žádné zkušenosti. Největším přínosem studia byly právě role ve školních představeních, ať už to byla Čardášová princezna, Prodaná nevěsta nebo Polská krev.

Z konzervatoře vedly vaše kroky na Akademii múzických umění v Praze. Pokud se nemýlím, stále na této vysoké škole studujete. Jaký je rozdíl ve studiu na konzervatoři a na AMU?
Na AMU mě nyní čeká poslední ročník magisterského studia. Největší rozdíl mezi AMU a konzervatoří vidím hlavně v tom, že musíte skloubit povinnou docházku a přitom sehnat zkušenosti v praxi. Každý už se musí prosadit sám.

Kdy jste dostala svou první příležitost v operním divadle a co všechno dosud máte za sebou?
Může to znít úsměvně, ale mám více než dvacetiletou praxi ve sborových rolích v českých i zahraničních operách. Za svou první větší příležitost považuji Prvního génia v Kouzelné flétně během studií na gymnáziu. Studium bylo občas těžce skloubitelné s divadlem, třeba když jsem týden před maturitou letěla s operou Toufar do New Yorku se Soňou Červenou, ale stálo to za to.

Moc cenný pro mě byl semestr na Conservatorio di Musica Giuseppe Verdi v Miláně. Hned po návratu jsem se vrátila do “divadelního provozu”, konkrétně k Papageně v Českých Budějovicích a Barbarině ve Stavovském divadle v Praze. Výzvou pro mě byla Janáčkova Její pastorkyňa, kde jsem loni ztvárnila Karolku a letos na Smetanově Litomyšli roli Jana. A pak samozřejmě Barče ve Smetanově Hubičce.

V Divadle J. K. Tyla v Plzni jste na premiéře Hubičky zaujala publikum svým jásavým sopránem v postavě Barče. Skřivánčí píseň rozhodně není lehká, přestože ji zpívá téměř každá sopranistka s lehčím hlasem (často ovšem velice špatně). Vy jste měla velice propracovanou celou roli, včetně recitativu a následující Skřivánčí písně. Jak pracujete na každé nové roli?
Děkuji za kompliment, máte pravdu, že tato role není snadná, ačkoli se tak může zdát. Byla to ale příjemná práce, nejen proto, že jsme si s Barčetem charakterově podobné, ale zejména díky skvělé spolupráci s režisérkou Magdalenou Švecovou a s kolegy.

Co se týče nastudování nových rolí obecně, recept je snadný. Rozporcujete si celou operu s klavírním výtahem, přidáte svoji roli, a pak pozvete korepetitora na dochucení. Nakonec je z toho v divadle pravý guláš, když se začne pracovat na mnoha detailech s režisérem, dirigentem a ostatními kolegy (smích).

Máte nějaký vzor?
Inspirací mám mnoho, jak pěveckých, tak lidských, ale žádný konkrétní vzor bych zde nejmenovala.

Čeho byste chtěla ve své kariéře dosáhnout? Máte vysněnou operní partii?
Více než pomyslné profesní cíle, zda budu zpívat v zahraničí nebo u nás, je pro mě důležité, jestli zpívám dobře tam, kde zrovna jsem. Učím se přijímat příležitosti podle toho, jak přichází a zpívat je nejlépe, jak dovedu. Ale jestli mám jmenovat jednu roli, už od dětství sním o Lišce Bystroušce.

A co vás čeká v nadcházející sezóně?
K dosavadnímu repertoáru (Figarova svatba, Hubička, Kouzelná flétna) přibude Pucciniho Madama Butterfly v Jihočeském divadle a nové nastudování Janáčkovy Její pastorkyně v Národním divadle, kde také proběhne přesunutý Písňový recitál k Roku české hudby. Dále pokračuji s pravidelnou koncertní činností – především v kostele sv. Mikuláše v Praze. V neposlední řadě si moji pozornost vyžádá také zakončení magisterského studia na HAMU.

Děkuji za rozhovor a přeji vám hodně úspěchů!