Sopranistka Sarah Traubel: Jsem hudební všežravec

Sarah Traubel, sólistka opery v Lipsku, vystupuje na koncertních pódiích i jevištích celé Evropy. S úspěchem vystoupila rovněž v Izraeli a na svém kontě má řadu nahrávek. Její repertoár zahrnuje hudbu baroka, díla Haydnova, Mozartova, G. Rossiniho i Verdiho, ale také hudbu 20. a 21.století. Do jejího koncertního repertoáru patří například Beethovenova 9. symfonie či Mahlerova 4. symfonie. Sarah Traubel pochází z rodiny se silnou hudební tradicí, její pratetou byla legendární pěvkyně Metropolitní opery Helen Traubel a jejím prastrýcem dirigent Günter Wand.

Jak vás ve volbě vaší životní dráhy ovlivnilo rodinné zázemí?
Nahrávky německého dirigenta Güntera Wanda, mého prastrýce, a americké sopranistky Helen Traubel, mé pratety, zněly u nás doma neustále. Především Helen byla velkou inspirací, třebaže jsem svoji cestu sopranistky nezačala jejím oborem. Ona byla přední wagnerovskou interpretkou své doby, zpívala však i v nočních klubech, dělala filmy v Hollywoodu a psala krimi. Její humor jsem zřejmě zdědila!

V Praze ovšem s Wagnerovým dílem vystoupíte – ve vašem podání zazní jeho pět písní na motivy básně Mathilde Wesendonck. Zpíváte i party ve Wagnerových operách?
V tomto roce budu poprvé zpívat ve Valkýře. Potom přijde, doufejme, brzy Eva v Mistrech pěvcích norimberských, jedna z mých absolutně nejzamilovanějších partií. Jako sopranistka si ale potřebuji nechat na Wagnera čas. Kráčím kupředu krok za krokem.

Jaký je obecně váš vztah k intepretaci písní?
Ráda bych vám dala příklad. Zpívala jsem Čtyři poslední písně (Vier letzten Lieder – Richard Strauss) s báječným legendárním Helmutem Deutschem u klavíru a také je nahrála na CD. A zpívala jsem toto dílo s orchestrem. A ačkoliv jsou to pro pěvce stejné noty, zdálo se, že se jedná o dvě zcela rozdílná díla. Ty nejjemnější nuance, ony dlouhé oblouky z intimního dua s klavírem si beru s sebou k orchestru, který u Strausse a Mahlera, ale přirozeně také u Wagnera, rozvíjí jiný zvukový svět a množství barev.

Na svém repertoáru máte operní díla od baroka přes klasicismus až po romantiku, ale také Titanii ve Snu noci svatojánské Benjamina Brittena a také zcela současnou Inannu v Babylonu Jörga Widmanna, kterou jste v roce 2022 ztvárnila ve Staatstheater Wiesbaden. Ve kterém hudební období se jako pěvkyně cítíte nejlépe?
Jsem hudební všežravec! Existuje velkolepá současná hudba – a my potřebujeme tato nová díla. Jörg Widmann je génius! Ale cítím se dobře i s Richardem Straussem, s Mahlerem a také s velkými sopránovými partiemi francouzské romantiky. Avšak mou vůdčí hvězdou je a zůstává hudba Mozartova. K ní se budu vždy vracet.

V Curychu jste debutovala jako Konstanze v Únosu ze serailu, bylo to dosti dobrodružné představení… Dále jste tu ztvárňovala Královnu noci a další role. Co pro vás Curych znamenal z uměleckého hlediska?
Konstance – to bylo malé dobrodružství, protože mě zavolali teprve několik minut před začátkem a pak jednoduše vystrčili na jeviště! Curych byl mou první domovskou scénou a vždy mi zůstane v srdci. Tam jsem se všechno naučila. I když Královnu noci mám už za sebou…

Vystupujete jak na jevišti, tak na koncertních pódiích. Co je vám bližší?
Na jevišti jsem doma a mám ráda, když s režiséry nechávám ožívat jevištní postavy, dělám bláznivé věci a zkouším své hranice. Opera by byla jinak nudná. V koncertu s orchestrem jde také o souznění s publikem, vzájemné působení, ale fantazie posluchačů musí být zažehnuta hudbou, to je základem všeho. Moci dělat obojí – zpívat v divadle i na koncertním pódiu, je super. Je to pro mne jako pro pěvkyni velkolepý dárek! 

Hovořily jsme už o plánech s Richardem Wagnerem, co vás čeká ještě v dalších sezónách?
S Gewandhausorchester smím zpívat Agátu ve Weberově Čarostřelci, romantické opeře oblíbené u německého publika, v jejíž hudbě už tušíme velmi mnoho Wagnera. Vedle koncertů v Bayreuthu s milovanou Violettou v La Traviatě a s Gildou v Rigolettovi, mě čeká zmiňovaný Wagner, Mahler a Richard Strauss, u jejich hudby se těším na nová setkání.
Děkujeme za rozhovor!