Sopranistka Zuzana Marková: Není nutno mít z opery strach

Na podium v České republice se vracíte díky Festivalu Krumlov, kde vystoupíte 15. července 2023 na koncertě Operní gala s Charlesem Castronovem a PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Davida Giméneze Carrerase. Na jaké árie a duety se mohou posluchači těšit?
Jsem velice ráda, že budu moci zpívat na zahajovacím koncertě. V Českém Krumlově jsem nebyla spoustu let a moc se na to těším. Zazní slavné árie a duety například Donizettiho nebo Verdiho.

Zejména druhá polovina koncertu bude věnována oslavě 210. výročí narození Giuseppe Verdiho a 170 letům od premiéry La traviaty. V této opeře jste vystoupila už mnohokrát – je nějaká produkce, na kterou obzvlášť ráda vzpomínáte?
Mám za sebou už čtrnáct produkcí La traviaty, je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí (Violetta Valéry, pozn. red.). Mám jich víc, na které moc ráda vzpomínám. Každá produkce je něčím jiná, ale mohla bych vyzdvihnout třeba inscenaci v Maggio Musicale Fiorentino Theatre pod taktovkou Fabia Luisiho, v Berlíně po boku Plácida Dominga, v Teatro La Fenice v Benátkách, v Opéra Garnier v Paříži anebo teď moje poslední v Théâtre du Capitol de Toulouse. Skoro vnímám jako nespravedlivé nezmínit ty ostatní. Velice se těším na svůj pražský divadelní debut, který bude právě s Violettou ve Státní opeře už teď v srpnu.

Potkala jste se již na podiu, či mimo něj, s Charlesem Castronovem nebo to bude vaše první spolupráce?
S Charlesem Castronovem se na podiu potkám poprvé, moc se na to těším.

V minulém roce jste absolvovala turné s Andreou Bocellim, které vás zavedlo na podia, o kterých se málokdo odváží třeba i snít. Jaká byla spolupráce s ním?
Andreu Bocelliho znám už déle. Zpívali jsme spolu před lety Lucii z Lammermooru v Janově. Být přizvána k jeho turné je opravdu čest. Nejenže je to velký umělec, ale také skvělý kolega na podiu, veliký profesionál a báječný člověk. Zpívat na tak obrovských stadionech bylo velice emocionální. Když pak před vámi sedí přes deset tisíc lidí, není to úplně to samé jako v divadle. Navíc je výrazný rozdíl zpívat do mikrofonu nebo bez něj. Hraje tam roli úplně každý detail. Atmosféra byla vždy strhující včetně excelentních hostů z řad pop star. Turné bylo docela náročné, protože koncerty byly hodně za sebou a neustále se cestovalo. Andrea pak před koncertem rád zpívá různé duety, aby měl hlas připravený na jeviště, takže jsme toho často přezpívali opravdu hodně, ještě než jsme vyšli na podium. Nikdy bych dříve neřekla, že píseň Con te partirò, kterou jsem jako dítě slýchávala v rádiu, budu jednou zpívat na turné společně s Andreou. Tato píseň má neuvěřitelné kouzlo a publikum po ní doslova burácí. V Dublinu měl Andrea sám přidávat O sole mio a než vycházel na jeviště, ptá se, jestli umím slova. Když jsem řekla, že ano, tak mi povídá: “Zazpíváme to spolu!” A už jsem ho vedla na podium k překvapenému výrazu pana dirigenta. Byly to opravdu moc hezké zážitky úplně jiného rázu, než na které jsem z divadla zvyklá. Ale svět divadla bych neměnila!

Podium jste sdílela s mnoha skvělými interprety. Máte ještě nějakou vysněnou, dosud neuskutečněnou spolupráci?
Já jsem v tomhle docela pověrčivá, takže to nepovím. Tak jako se mi poštěstilo zpívat třeba s Plácidem Domingem a nikdy bych to bývala nečekala… Skvělých umělců je ale na světě spousta. Vůbec to nemusí být velká jména a zpívá či spolupracuje se s nimi báječně. Je pak radost na jevišti tvořit a dělat hudbu společně, když máte skvělé kolegy a kolegyně.

Na začátku června jste se vrátila do Kolína nad Rýnem jako Donizettiho Lucia di Lammermoor. V této roli jste vystoupila už posedmé – po úspěchu v Marseille, v roce 2014, jste dostala pozvání do Janova, Benátek, Avignonu, Liège a na Mallorku. V čem se tato produkce liší od těch předchozích?
Produkce v Kolíně nad Rýnem byla velice náročná. Mám štěstí, že už pár Lucií za sebou mám, a proto vím, jak s ní zacházet, co od ní fyzicky i po pěvecké stránce čekat. Tady to navíc byla moderní inscenace, kde je Lucie celou operu na scéně. To je dost vyčerpávající. Tuto roli mám ale velice ráda, čili jsem si to dokázala i přesto na jevišti hodně užít.

Publikum už si vás tak s Lucií začíná nevyhnutelně spojovat. Bojíte se toho, že se „zaškatulkujete“ v jedné nebo několika málo rolích? Nebo byste naopak byla ráda, kdyby si diváci vaše jméno v budoucnu automaticky spojovali s tou jednou, největší, nejúspěšnější interpretací?
Zaškatulkování se rozhodně nebojím. Na začátku kariéry jsem odzpívala spoustu moderních děl a moc se těšila, až se jednou dostanu k belcantu. To se podařilo. Teď zpívám svůj oblíbený repertoár a uvidíme, kam mě hlas povede. Zatím se ale k žádné radikální změně repertoáru nechystám.

Máte ještě nějaké nesplněné operní sny, role, které byste chtěla nastudovat, či sály, ve kterých byste chtěla vystoupit?
Poštěstilo se mi dostat se na nejrůznější operní scény a do koncertních sálů, o kterých se mi ani nesnilo. Pracovala jsem na sobě tak, abych se sebou já byla vždycky maximálně spokojená a nehleděla na to, kde přesně – jaké divadlo nebo která role je mým cílem. Uvidíme, co budoucnost přinese.

Po studiu na konzervatoři jste velmi brzy odešla do zahraničí, kde žijete a působíte dodnes. Co vás k tomu prvotnímu velkému kroku přimělo?
Byl to docela risk, už jsem tehdy byla v angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V divadle, kde mi dali první příležitosti. Měla jsem ale po čase pocit, že potřebuji změnu, že na sobě potřebuji pracovat dál a zdokonalovat svoji techniku. Po předzpívání mě vzali do operního studia v Bologni a žila jsem pár let v zahraničí. S rodinou ale bydlím v Praze, kde naše dvě dcery chodí do školy a školky. Prahu mám ráda, narodila jsem se tu a mám k ní srdeční pouto. Dlouhodobý pobyt v zahraničí je obrovská zkušenost. Byl to pro mě i životní zlom, protože jsem tam poznala svého manžela.

Vaším manželem je dirigent Giacomo Sagripanti, oba se tak vypořádáváte s hektickým uměleckým rozvrhem. Je to spíše výhoda, mít za partnera někoho z branže, kdo vám může poradit nebo pomoci, nebo dvě hudební kariéry přináší spíš komplikace?
Jsem ráda, že je manžel z branže. Nejen, že s ním mohu probrat svou práci, můžu mu přezpívat to, v čem mám třeba pochybnosti. Nastudovávám si role a repertoár sama u klavíru a pak si k manželovi chodím pro rady. Můžeme spolu konzultovat styl, tradici, interpretaci atd. A samozřejmě jako dirigent velice dobře rozumí potřebám pěvců v procesu zkoušek, běžném životě nebo období před představeními, což je také veliká výhoda.

Co vás čeká v nadcházející sezóně 2023/2024? Prozradíte nám třeba i vzdálenější plány?
Zatím mohu prozradit Violettu (La traviata) a Donnu Annu (Don Giovanni) v Praze. Dále mě například čeká velice zajímavý debut v operním domě ve Frankfurtu nad Mohanem v Zemlinského opeře Der Traumgörge.

Jak je na tom obliba opery u publika v zahraničí? Vnímáte rozdíly v atmosféře a reakcích, když vystupujete Čechách, v Itálii, Německu či Francii?
Každá země, ale i každé město je velice specifické svým publikem. Většinou ten nejvýraznější rozdíl je v tom, že se buď aplauduje velice často během večera anebo je to naopak vzácné a jsou zvyklí si to nechat až úplně na konec… Kdybych srovnala třeba produkci La traviaty v Atlantě v USA a v Pařížské opeře, na jedné straně publikum plné entusiasmu už od začátku opery, na druhé straně velice pozorné na naprosto každý detail. Dva světy zcela diametrálně odlišné.

Opera si stále udržuje svůj punc výjimečnosti, většině lidí je možná vzdálená. Chtěla byste, aby se lidem více přiblížila, nebo je ta exkluzivita něco, co k ní bezpochyby patří?
Podle mě je skvělé, že v máme Praze hodně zajímavých projektů pro děti a pro mladé. Myslím, že důležité je, jak je publikum “vychováváno a vedeno” už od mládí a jak moc jim operu dokážeme přiblížit. Ze své vlastní zkušenosti jsem v zahraničí zažila města a divadla, kde se snaží o své budoucí obecenstvo dobře starat a daří se jim to. Uvádějí díla pro školy, představení a opery, kde mohou dokonce školáci přímo participovat zpěvem. Dělají se představení pro “Under 20”, různá abonmá nebo slevy pro studenty. Potom pořádají například úvody k dílům, která se budou hrát. Ale asi ze všeho nejdůležitější je, aby se už u dětí vytvořil pocit, že hudba je něco naprosto přirozeného, obohacujícího a není nutno mít z opery strach.

Přeji, ať vás múzy, skromnost a sebevědomí nikdy neopouští.
Děkuji za rozhovor.