Soubor ME-SA ve smíšené realitě: dotknout se těla i prázdného prostoru

V našem tanečním prostředí jde ve využití XR zatím o ojedinělé výboje, ačkoliv virtuální (VR) a rozšířená realita (AR) nebo jejich různé varianty jsou technologickými prostředky v mnoha oblastech již etablovanými, ať už je to herní průmysl, umělecký film, jsou však využívány i v psychologii a pedagogice, nebo v marketingu, kde jsou u nás také ještě trochu nedoceněny. V československém kontextu jsem obeznáme jen s pracemi Márie Júdové, která ale v posledních letech nové projekty se zapojením VR netvořila.

Společné tvorby nového díla se ujali režiséři z oblasti současného tance a performing arts, tandem Jamie Lee a Stano Dobák, a vedle nich režisér a autor prvního tuzemského filmu natočeného ve virtuální realitě (Tmání) a čerstvě také prvního filmu ve smíšené realitě Křehký domov, Ondřej Moravec. Projekt 6 Degrees vytvořený zatím jako site specific na míru prostoru pražského Divadla X10, spočítá v pěti stanovištích, jimiž procházejí malé skupinky diváků, aby se vždy ponořili do určité situace a taneční sekvence, kterou vytvořili tanečníci spolupracující na výsledné pohybové podobě. Tři z nich jsou reálné, čtvrtá vytvořená ve smíšené realitě, pátá je už čistě VR zážitkem. Obě tyto části, které pracují s novými technologiemi mají potenciál pro samostatné využití a provedení, závěrečná pasáž je čistokrevným VR tanečním filmem, který by se uplatnil jak na festivalech tanečních filmů, tak na přehlídkách VR, pasáž se smíšenou realitou je jistě s případnými úpravami projekce přenositelná do jiného prostoru a rovněž obstojí jako samostatné sólo. Je jen otázkou nákladů a technické náročnosti, zda je takové uvádění realistické. V premiérovém dni jsme navíc jako třetí či čtvrtá diváka skupina v pořadí měli štěstí na bezporuchovou techniku a odnášeli si opravdu zážitek nenarušený vnějšími vlivy okolí.

Jak tedy probíhá cesta od živého umění k virtuální realitě? Je možné v ní spatřovat dramaturgickou linku a sledovat ji se zájmem i zpětným znepokojením. Napoprvé jistě přebije dojmy fascinace a zvědavost, stejně jako zaujetí individuálním projevem performerů, jimž nepočetné publikum stojí na dosah ruky, na dosah dechu. První situaci prožíváme spolu s tanečnicí (Simona Machovičová) v malém rohovém pokojíku, na jehož okraji usedají diváci na schodech u přízemí. Je temný, ale svým způsobem útulný, s atmosférou líného odpoledne, v němž dohasíná sluneční žár, ale teplo se drží ve stěnách. Jeho obyvatelka se dává do tanečního sóla, pro něž v titěrném prostoru ani není dostatek místa, a tak se pohybuje na omezené ploše a především v kontaktu s nábytkem. Její pohyby se ale i tak rozrůstají do dynamických spirál a švihů, s velkou vnitřní energií, mocným vzrušením. Jde o výbušnou energickou performerku, jejíž temperament se pojí s pružným tělem, ale také rychlými impulzy ve změnách pohybu, ve spojení různých druhů energie.

Hlavní zvukovou složkou je dech – jak v nahrávkách mísících se ze stanovišť, tak také skutečný živý a znělý dech performerů. Je tomu tak i na dalším místě, vymezeném v temném prostoru, kde do jediné skleněné mísy odkapává nekonečně pomalu voda z lahve. Zde už je patrná tísnivější atmosféra. Performerka (Edita Antalová) se pohybuje v pozicích u země a s ústy lačnícími po oné pomyslné kapičce vody. Můžeme si domýšlet, že se nacházíme někde v podzemí, když na povrchu země zdroj vyschl, dole v temnotě lidská bytost přejímá cosi ze zvířecích pohybů a pudů, v tom, jak klade ruce na zem, jak se propíná její tělo s otevřenou hrudí do luku, jak hledí její dokořán otevřené oči do temnoty a mimo pohled diváků, ačkoliv sedí tak blízko, že se téměř dotýkají. Je v tom už něco temně existenciálního, napínajícího nervy. Výjev, v němž v něčem jde o život. Na pozadí se přitom prolínají zvuky z dalších částí rozděleného prostoru. Příběhy jsou od sebe odděleny, ale zároveň existují paralelně, protože se stále opakují.

Třetí stanoviště představuje jakýsi stav vyčerpání nebo rezignace. Performer (Marek Menšík) sedí dlouhou dobu jen strnule, možná je to lhostejnost, možná odpočinek, možná jen smířené čekání v situaci, která nemá východiska, jakkoliv se v prostoru ani zvuku neděje nic výhružného, ohrožujícího, nebezpečného. Konotace ovšem nabíhají až dodatečně, přímo na místě i vlivem šera až temnoty a šepotů živých i zaznamenaných hlasů a oddechů se divák spíše ladí na klin onoho místa a zakouší stav příjemného zklidnění. I třetí sólo se rozvine do dynamického pohybu, v kontrakcích trupu, vztažených pažích, tam vybuchuje skrytá a do té doby hromaděná energie.

Následuje již pasáž smíšené reality, v níž tančí sólovou choreografii Cécile Da Costa. Pohled na ni ovšem divákům zamlží headsety pro virtuální realitu, které každému jednotlivě přinášejí k choreografii zvuk a také speciální 3D projekci namapovanou na tanečnici a na sál se dvěma pilíři. Z nich a ze stropu divadelního ochozu postupně vyrůstá jakési digitální mycelium, spouští se virtuální sprcha, v níž performerka tančí. Je zřejmé, že choreografie musí být maximálně ukotvena v prostoru, protože simuluje interakci s digitálním světem, který mají ale před očima jen diváci. Z toho, co se zdá jen jako hra s proměnlivou scénografií, zůstává dojem nebezpečí a ohrožení, neboť tanečnici postupně v digitálním prostoru pohltí černý mrak, jako by systém spaloval sám sebe nebo jako kdyby se hroutila ochranná hradba vystavěna novou technologií budoucnosti.

Ve sterilním světě bílého tanečního studia, do nějž se ponoříme v poslední části ve VR filmu, už nejsou stopy po konfliktu. Divák se ocitá ve středu sálu a všichni čtyři tanečníci se kolem něj proplétají, objevují a zacházejí za zorné pole, až pochopí, že se jedná o skutečnou 360stupňovou vizualizaci. Je obdivuhodné, s jakou přesností již lze reprodukovat záznam tančících těl a s jak silnou iluzivností je simulována hmota neexistujících těl. Navrch mají reflexy, s nimiž reagujeme na blízkost těl, jako kdyby byla skutečná, přestože mozek ví, že jej oči klamou a přenášejí neexistující svět. Choreografie je plynulá a krystalicky moderní, vystavěná zřejmě s úmyslem zdůraznit její čistotu, tak jako prázdnotu umělého světa. Shodou okolností jsme se pak s jednou z techniček odbavujících performanci bavily o inscenaci Robot Radius, která se blíží k derniéře v Laterně magice. Situace, kterou simuluje virtuální tanec Simony, Edity, Marka a Cécile je v něčem podobná té, s níž pracuje laternovská dějová inscenace. Virtuální svět v ní má podvojný charakter, jako místo záchrany i zhouby, místo, kam je možné přesunout svou identitu do bezpečí, a stejným krokem o ni vlastně zároveň zcela přijít, protože člověk ve virtuální realitě, člověk jako obraz, člověk stažený do počítače, ztrácí své lidství. Ale ani to není dogma, protože se může změnit jeho definice, může se jednoho dne nakrásně stát, že to možné bude do všech důsledků a že budeme bojovat za právo být nazýváni lidmi i bez hmotného těla.

To všechno jsou ovšem otázky, které přicházejí až po zážitku samotném. Bezprostřední reakcí je obdiv k technologickému pokroku a onen zvláštní pocit odtělesnění, když se ve virtuální realitě chceme podívat na vlastní ruku – a žádná tam není. Osobně mám ráda tyhle hry s mozkem a jeho pozorností, s instinkty a se zmateností, kterou vyvolává rozpor mezi viděným, zakoušeným a racionálním. Nevěřit vlastním očím je metafora, která ovšem v kontextu VR ztrácí svou metaforičnost a stává se realitou. Zařadit 6 Degrees na poli dramatického žánru je trochu oříšek, jednoslovně to nepůjde, jde o dílo mezižánrové a z části participativní, performativní vycházka útrobami divadla se zážitky smíšené reality a současného tance. Skládankový typ bude jistě někoho i dráždit. Docela se na diskuzi těším, vznikne-li jaká. A bude-li ještě příležitost, ráda si jej zopakuji.

A čeho, že je vlastně těch 6 stupňů?

P. S.: O možnostech a omezeních multimédií v divadle, které vedou k tomu, že se nové technologie někdy přesouvají z velkých divadel ke komorním projektům, nebo o tom, jak dalece jsou si z inscenačního hlediska blízké principy rozšířené a smíšené reality a Svobodovo virtuální plátno, o tom někdy příště nebo někde jinde. Ale ty otázky a souvislosti tu samozřejmě jsou a nabízejí se samy k většímu prozkoumání.

6 Degrees
Koncept a režie: Jamie Lee a Stanislav Dobák
Tvorba a interpretace: Edita Antalová, Cécile Da Costa, Simona Machovičová, Marek Menšík
Hudba a sound design: Martin Hůla
Kostýmy a scénografická spolupráce: Michaela Semotánová
Režijní spolupráce: Ondřej Moravec
Kurátor projektu: Martina Hajdyla Lacová
Kreativní producent: Jiří Hajdyla

360 VIDEO A MIXED REALITY:
Koncept a Choreografie: Jamie Lee, Stanislav Dobák
Režie: Jamie Lee, Stanislav Dobák, Ondřej Moravec
Hlavní výtvarník: Longiy
3D umělci: Longiy, Abdulaziz Aldigs
Vedoucí kreativy: Abdulaziz Aldigs
Hlavní kameraman: Stanislav Dobák
Kamera a střih: Jan Čermák
Vedoucí developer: Ondřej Pultera
3D developeři: Jozef Barančik, Aliaksei Kalosha
Vedoucí výroby: Robin Pultera

Produkční: Martin Gregor, Václav Sahula
Produkce: Eva Roškaňuková
Producent: ME-SA
Koprodukce: Brainz Immersive, Motionhouse