Současný tanec s nádechem melancholie

Komponovaný večer That which moves forward…, který proběhl v Ponci 5. října, po více než roce představil novou tvorbu choreografky Dagmar Spain a jejího tanečního uskupení Dance Imprints. Program se nesl ve vážném duchu a jeho jádrem byl vztah a komunikace mezi tancem a živou hudbou. Kromě samotné autorky se večer představily tanečnice z Německa, Česka a Itálie, a aby projekt nebyl málo mezinárodní, hudba, která k vystoupení zněla, byla hispanoamerické provenience.

K první části zněla hra komorního smyčcového orchestru pražského Institutu Cervantes. Toto těleso je poměrně mladé a jeho úkolem je především popularizace latinskoamerické hudby; soubor vystupuje na tematických slavnostech nebo menších kulturních akcích. Jose Ramon Gonzalez, v Praze působící skladatel a pianista, vytvořil pro představení hudbu v minimalistickém stylu. Jednotlivé krátké části s rozdílnou rytmikou i dynamikou vytvářely zvukovou krajinu pro tanec, ačkoli přestávky mezi nimi působily trochu nuceně. Co choreografie získala v možnosti reagovat na živý zvuk nástrojů, to ztrácela touto fragmentací. Vystavěná v sympatickém slovníku moderního tance s odkazem především na americkou tradici, zastihla na jevišti čtyři interpretky oblečené v přiléhavých černých trikotech či šatech. Komunikace, ale také manipulace a ovládání byly hlavními vysledovatelnými tématy situací, v nichž se interpretky nacházely. Jednotlivá sóla je představovala jako individuality, ale hlavním motivem bylo odtržení od celku i střet mezi nimi, šlo tedy o určitou metaforu vymanění se z vlivu či závislosti, jak nakonec zaznělo i verbálně. Choreografie se však držela v lince estetiky plynulého pohybu a nezašla k zobrazování silnější agresivity mezi ženami: největší napětí není mezi interpretkami, ale spíš vnitřně v kontrakcích jejich vlastních těl. Light design soustředil pozornost jen na pohybující se těla, vytvářel melancholickou atmosféru, která se linula celým večerem.

Následovalo krátké sólo Marty Sobotkové, které je miniaturní výpovědí o strachu, nejistotě a bezmoci. Základní schéma se několikrát opakuje jako věčné propadání se do beznaděje. Tanečnice velmi sugestivně budí dojem ovládaného a ničeného stvoření, které čelí neviditelné síle, jež jím smýká po zemi, a ono se jí snaží uniknout. Zřejmě jde stále ještě o rozpracovanou choreografii, ze které – doufejme – vyroste delší kompaktní kus, protože dokáže přenést na diváky emoce, a bylo by škoda zastavit se u jednoho výjevu.

Ani sólo, které následně tančila sama Dagmar Spain, nepostrádá vážnost. V doprovodu klavíristy Fernanda Otera, který ve své práci kombinuje latinskoamerickou hudební tradici se soudobou hudbou i jazzem a který před několika lety získal i Latin Grammy Awards, rozehrává taneční variaci zralé ženy komunikující se světem skrze své zkušenosti. V tanci kromě čistých linií těla dominují i gesta vztahující se k impulsům divákovi neviditelným, můžeme z nich však vyčíst otevřené přijímání i obranu proti ohrožení. I černobílý kostým naznačuje polaritu jako téma. Tanečnice si ke svému sólu přibírá jako rekvizitu nákupní košík, ten slouží jako jakýsi symbol paměti, do níž ukládá své zážitky, ale také jako schránka a útočiště. Divák si svou interpretaci může vybrat sám.

V posledním duetu, který tančí Dagmar Spain se Sarou Simeoni, je nastoleno téma osvobození. Ženské postavy zahalené od hlavy až k patě v černých pláštích mají v sobě cosi přízračného jako polední strašidla Goyových fata morgan. Minimalistický tanec spolu s minimalistickou hudbou se blíží spíš pohybovému divadlu a vyvolává neklid a netrpělivost. Ke kontaktu mezi tanečnicemi dochází jen velmi pozvolna a až v závěru, jako kdyby je oděv paralyzoval i ve schopnosti vzájemné komunikace. Jistě se člověku při pohledu na tento výjev vybaví v mysli velmi naléhavé konotace. Jak by asi vypadal současný tanec, kdyby ho kulturní kontext zahalil do látek a tabuizoval pohyb samotného těla? Dokázal by ještě vůbec sdělovat? Tedy jistě, dokáže to i pouhým napětím, tušením tvaru, držením těla, způsobem, jak nohy došlapují na zem, to vše lze nabít symboly, ale neubráníme se ani pocitu uvěznění. Tanečnice se nakonec ocitají před diváky jen v lehkých průsvitných šatech, a na povrch se dostává i do té doby skrytá zranitelnost. Melancholický večer končí.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

That which moves forward…
Choreografie: Dagmar Spain
Ve spolupráci s tanečníky: Tamara Schindler, Sara Simeoni, Marta Sobotková, Mona Isabell Suck
Hudba: Jose Ramon Gonzalez a Fernando Otero
Interpretace: smyčcový komorní orchestr Institutu Cervantes Praha a Fernando Otero
Kostýmy: Adéla Škopková
Světelný design: Lucie Piecková
5. října 2015 divadlo Ponec Praha

Tančí – Tamara Schindler, Sara Simeoni, Marta Sobotková, Mona Isabell Suck (Kvartet); Marta Sobotková (Autorské sólo); Dagmar Spain (Autorské sólo); Sara Simeoni a Dagmar Spain (Duet)

www.danceimprints.com
www.divadloponec.cz

Foto Caja Curtis