Soudobá hudba v Brně

Dne 28. května se v Konventu Milosrdných bratří v Brně odehrál koncert, který možná nebyl ve středu zájmů brněnského hudebního publika, zároveň však poukázal na několik (bohužel ne vždy příjemných) jevů, kterými se dnešní návštěvníci koncertů sami limitují.Bez okázalého a dostatečně plytkého názvu večera se dnes pravděpodobně žádná produkce neobejde. Málokoho sice zaujme akce s názvem The Best of Vivaldi, pokud však v seznamu účinkujících koluje slovo contemporary, je o snížený počet posluchačů předem postaráno. Koho tedy vyděsil název uskupení Brno Contemporary Vocal Ensemble, ten může jen hořce litovat, že přišel o jeden z nejzdařilejších koncertů této sezony. Za doprovodu Smyčcového orchestru Chordata Brno si totiž tito mladí zpěváci připravili program, který svou technickou náročností i čistě hudebními požadavky předčí leckterý z koncertů ostatních profesionálních těles se zázemím v Brně.V úvodních Parabolae Salamonis Zdeňka Lukáše se až nadpozemsky vyrovnané a hudebně velmi vypracované vokální linky nesly z balkónu za posluchači, což je sice praktika častá a občas hudebně zneužívaná kvůli výhodnější akustice, nicméně v tomto případě užitá naprosto oprávněně. Spolu s dalšími prvky skladby evokovalo toto umístění poslech v kostele, což jen podporuje charakter skladby. Po úvodním zaváhání tenorů v prvním z pěti sborů se melodie v nezvyklých modech přenášela z jedné polohy do druhé, dělo se tak s naprostou přirozeností, jen občasné nástupy mužských hlasů působily lehce nemotorně. Užitá dynamická škála se pohybovala od niterného pianissima po ohromující fortissimo, vždy užitá dle potřeb skladby – krajních možností ansámbl využil spíš jen ve vypjatých místech, čímž jí dodal jako celku na plastičnosti.

Již s nastoupeným smyčcovým orchestrem sbor provedl Kantátu o čaji Lukáše Hurníka. Tato skladba, která vznikla jako protipól k Bachově Kávové kantátě, je dílem, které příjemně oživí dramaturgii každého koncertu. Obsazení sboru (z kterého místy vystupovala sóla a recitace), smyčcového orchestru, cembala a varhan se volným způsobem snaží z části imitovat formy barokní, zčásti jsou to pasáže až jazzově minimalistické. Jako celek však nepůsobí vždy naprosto kompaktně a i přes obdivuhodné výkony hudebníků působily některé části prázdně či natahovaně.

Kantátu o čaji i Suitu pro smyčce Leoše Janáčka, dílo až notorické známé na koncertních pódiích, hudebně vedl a dirigoval Marek Klimeš. Hlavně v druhé zmíněné skladbě působil s velkým nadhledem a spíše než jednotlivým hudebníkům se věnoval orchestru jako celku a dokázal skladbě „dát smysl“. Tempa pojal v některých částech rychleji, než je běžné, rozhodně ne však na úkor hudebního vyznění. Všechny části kromě poslední však bohužel měly tendence být odehrány příliš akademicky – jako posluchač se marně snažím hledat důvod proč? Intonace byla velmi dobrá, rytmus orchestru vždy pregnantní, avšak erupce vášní a nálad, kterou jsme mohli slyšet (a v konečném důsledku i vidět) v poslední větě, nám ukázala, o co vše jsme přišli v lehce jalovém pojetí částí předchozích.

Záměrně jsem přeskočil druhé číslo koncertu, kterým byla Berlínská mše soudobého estonského skladatele Arvo Pärta. Dílo, které vzniklo v roce 1990, si již oprávněně získalo publikum po celém světě a patří k tomu nejlepšímu, co autor vytvořil. Verze pro čtyřhlasý sbor a smyčce vznikla jako druhá po verzi s doprovodem varhan, osobně se však kloním k té, která byla hrána při této příležitosti.

Berlínská mše je dílo neskutečné hloubky, které nemá tendence ostatních hudebních zpracování – totiž oslavovat všemohoucího a vyvolat dojem nicotnosti člověka. Autor se zde nebojí odhalit jakousi „dvojakost“ své víry, v jedné lince je nakloněn k Bohu, v druhé zobrazuje své pochybnosti a strach. Tímto způsobem na sebe i reaguje sbor s orchestrem. Tam, kde bychom mohli očekávat slavnostní zvolání Kyrie, případně Sanctus, se objevují nesmělé harmonie a libozvučná, leč stále moderně pojatá práce s lidským hlasem. Jiří Najvar se zde projevil s až rodičovskou péčí o každého zpěváka či hudebníka. Jakýkoli hudební problém vyřešil v pár momentech spoluprací s danou součástí ansámblu – ať už šlo o intonaci jednotlivých hlasů nebo souhru orchestru (mnohdy děleného i v rámci jednoho nástroje na více hlasů).

Jedinou věcí, se kterou si dovolím výrazně nesouhlasit, je tak řazení čísel celého koncertu, a to hlavně u skladby Arvo Pärta, která zakončila první polovinu – vše ostatní poté vyznělo příliš jednoduše, s nulovým mimohudebním poselstvím.Je určitě pozitivní věcí, že se na koncertních pódiích čím dál častěji začínají objevovat díla soudobých skladatelů a autorů druhé poloviny dvacátého století, když jsou však provedena souborem mladých lidí, z kterých vyzařuje zápal pro věc, navíc technicky velmi dobře vybavených, může člověk pouze doufat, že publikum nezůstane vůči tomuto jevu slepé. Omezit se na definici hudby dvacátého a dvacátého prvního století pouze jako na změť hluků by bylo opravdu škoda, když nám i zde autoři předkládají díla mnohdy trvalé umělecké hodnoty, pro dnešního člověka navíc s větší mírou empatie než Bach či Beethoven.

Pro všechny milovníky hudby tak bude jistě zajímavé sledovat další vývoj tohoto nebývale schopného vokálního souboru, který by si u nás v budoucnu mohl dobýt přední místa v tak zajímavém odvětví, jakým je interpretace soudobé hudby.

Koncertní minicyklus 2013/2014
Smyčcový orchestr Chordata Brno
Brno Contemporary Vocal Ensemble
Dirigenti: Marek Klimeš a Jiří Najvar

28. května 2014 Konvent Milosrdných bratří Brno

program:
Zdeněk Lukáš: Parabolae Salamonis
Arvo Pärt: Berlínská mše
Lukáš Hurník: Kantáta o čaji
Leoš Janáček: Suita pro smyčce

Foto archiv, Chordata Brno

Hodnocení

Vaše hodnocení - Chordata Brno & Brno Contemporary Vocal Ensemble -M.Klimeš, J.Najvar (Brno 28.5.2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář