Atmosféra Španělska ovládla pro jeden večer i brněnský festival. Dramaturgicky bylo stylové pořádat koncert v gotickém chrámu sv. Jakuba, jeho strohá atmosféra bez barokního interiéru skvěle doplňovala charakter programu. Jenže koncert, to je především hudba a její akustické vyznění určuje kvalitu interpretace i percepce. Tento chrám není proslulý kvalitou akustiky, jeho vysoká klenba a dlouhá loď způsobuje dlouhý dozvuk a ten si pohrává se souborem zvuků jako s tvárným a kompaktním materiálem. Současně i posazení souboru před oltář místo na kůr narušilo vyváženost akustických parametrů.
Svoji roli při výběru prostoru jistě hrála i skutečnost, že koncert pro jeho výjimečnost a atraktivnost snímala Česká televize Brno a dávala si na záběrech záležet. Do velkého chrámu patří velká technika a během koncertu používali i dalších několik kamer, včetně mobilní. Takže posluchač si připadal poněkud jako kompars v televizním studiu a mimoděk nemohl přehlédnout po zuby ozbrojené kameramany (díky bohu že jen ty) a nebylo ani možné nevnímat tiché pokyny režie do sluchátek kameramanům, seděl-li divák poblíž.
Soubor La Grande Chapelle je proslulý jak dramaturgií, tak poučenou interpretací. Hlásí se k odkazu kapely, která sloužila španělským Habsburkům až do 17. století. Mezinárodní obsazení vokálně-instrumentálního souboru a objevitelské vyhledávání již zapomenutých španělských skladeb a jejich rekonstrukce, to dělá ze souboru originální umělecké těleso. Uměleckým vedoucím je Albert Recansens, španělský hudebník, dirigent, manažer i hudební vědec, který je neúnavným restaurátorem a popularizátorem španělského hudebního dědictví. Soubor La Grande Chapelle založil v roce 2005. Je to unikátní spojení vokální složky, která sestává ze tří sopránů, tří tenorů, jednoho kontratenora, dvou basů a dále instrumentální částí, jejímž obsazením jsou barokní nástroje jako je cink, trubka, tři trombony, loutna, violon a varhanní pozitiv. Během večera se obsazení vokálů i instrumentalistů proměňovalo a přesouvalo do jiných sestav, což dalo večeru tektoniku.
Pořad s podtitulem Velikonoční oslavy na Piazza Navona, Tomás Luis de Victoria a španělské bratrstvo Vzkříšení v Římě, zazněl v české premiéře. Výběr skladeb byl vskutku široký a byl přehlídkou mnoha španělských autorů, kteří se na motetech, žalmech, antifonách a hymnech a dalších hudebních formách, podíleli. Našim uším zní povědomě jméno Giovanni Pierluigi da Palestrina, ostatní, jako například Ruggiero Giovanelli, Cesare Bendinelli, Francisco Guerrero i Tomas Luis de Victoria, jsou pro české uši neznámé. I tohle byla velká devíza souboru, který prokázal profesionalitu a cit pro dobovou poučenou interpretaci. Pěvecké výkony byly vyvážené a přirozené, zpívané rovnými, instrumentálně vedenými hlasy, vyrovnanými a intonačně jistými, obdivuhodně zejména v částech a cappella. Horší už to bylo s instrumentální složkou, která se zejména v sekci trombonů potýkala s intonací i znělostí nástrojů. Zda to bylo reakcí nástrojů na vlhké prostředí kostela, či zda se na souhře podepsala dlouhá akustika chrámu, či zda to byla kumulace ještě dalších faktorů, se lze jen domnívat. Byl to poměrně dlouhý večer, naplněný niternými a pomalými skladbami, podobného výrazu, které se sice dirigent snažil odstínit dynamickými výkyvy, ale příliš mnoho možností mu materiál neskýtal. Večer tak vyzněl poněkud monotónně, i když stylově čistě a jeho hodnota byla především v historicko-interpretační rovině. Španělská kultura se nám tak ukázala ze stránky, která nám dosud zůstávala skrytá.
Hodnocení autorky recenze: 80%
