Španělský triptych na Tanci Praha

Program festivalu Tanec Praha směřuje neodvratně do svého finále. Ve dnech 13. a 14. června se konal v Ponci druhý večer z dramaturgické linie Dance NEWs a vystupující umělci opět sázeli na tanečnost a fyzično, vážnější myšlenky a témata zůstávala v pozadí, hlavní slovo měla především forma.

První a nejdelší choreografie s názvem Time Takes The Time Time Takes si pohrávala s pojmem času, plynutí, pravidelnosti, s motivem kyvadla, pravidelného rytmu, impulzu předávaného z místa na místo, z objektu na objekt snad nekonečným procesem. Hravá a vynalézavá co do pohybového materiálu, zkoumala tyto principy po celých čtyřicet minut. Pět tanečníků na scéně (tři muže a dvě dívky) bychom mohli považovat za součástky hodinového strojku či za soustavu kinetických aparátů, které jedna vlna energie a počáteční impuls stále udržují v pohybu.

Všichni jsou uváděni jako spoluautoři, dvěma patří ideové vedení a jednomu post režiséra. Kompaktnost a energie kusu nasvědčuje tomu, že jde skutečně o kolektivní dílo.

Začíná zcela nenápadně – jedna z dívek uprostřed jeviště začíná provádět jednoduchý švih paží. Postupně k ní přistupují ostatní a impuls, který svým pohybem dala, rozvádějí dál do svých sekvencí. Stojí si na dotek, takže každý pohyb vyžaduje reakci druhého tanečníka, který buď zachytí kinetickou dráhu něčí končetiny a vychýlí v pravidelném rytmu své tělo dalším směrem, nebo naopak dráze uhýbá a švihem uvolňuje svou vlastní energii. Z těchto principů – impulsu předané energie a švihu – vyrůstá celá tato hra. Má svá klidná i dynamická místa a v mnoha chvílích je vynalézavá: tanečníci se podobají součástkám stroje, někdy imitují kyvadlo až banálně, ale pohyb se vždy rozvine do dynamické variace. V nejzajímavějších momentech se tančící vzájemně vyvažují, jejich těžiště se vychylují a přitom si jeden či více interpretů neustále poskytuje oporu, aby ostatní mohli balancovat na hranici svých potenciálních pádů.

Dynamické skoky a pružné převaly charakterizují pasáže, kdy jsou interpreti maximálně rozpohybovaní, někdy jen v radosti z pohybu se vrhají do prostoru a vždy dopadají velmi měkce a neslyšně, pouze naberou sílu, která je vymrští dál. Partneřina funguje na dobré úrovni, při zvedaných figurách a „přehazování“ partnerů ve vzduchu je lhostejno, kdo je muž a kdo žena.

Choreografii přispívá přítomnost hudebníka, který živě ovládá perkuse a vytváří tak rytmickou složku v návaznosti na dění na scéně, přičemž ji kombinuje i s předtočenými zvuky, ač v pozadí je rovnocenným interpretem. Lehkost choreografie podtrhuje i celkové ladění do bílé barvy – bílý baletizol, bílá látka pokrývající celou levou stěnu u jeviště, oděvy tanečníků vesměs v bílé, šedé a stříbrné. Zajímavým, i když také spíše formálním prvkem je boční nasvícení nabízející v poslední části choreografie i stínohru. Mnoho kombinací je na pohled nových, jen se občas choreografie sama v sobě zacykluje, v opojení pohybem se prvky opakují bez zjevné příčiny a jistým způsobem chybí hlubší ideový podtext. Dílu ale nelze upřít nápad a vypointovanou tečku, v níž se těla tanečníků před diváky mění ve stále se rozevírající a kolující vějíř.

Z jiného soudku jsou následující kratší opusy. Duet …Eran Casi Las Dos, který vytvořila a zatančila tvůrčí dvojice Carmen Numero a Miquel Ballabriga, je krátkým obrazem začínajícího a nerozvinutého vztahu dvou mladých lidí. Setkání, svádění, pomalé sbližování a pak – konec. Bez vysvětlení. Troufnu si však podotknout, že ačkoli v životě mnoho vztahů končí náhle bez vysvětlení a doslova se vytratí do tmy, jeviště má trochu jiná pravidla a pokud skutečně choreografie skončí bez jasného závěru, zůstavuje diváky v dosti trapné nejistotě, jestli mají čekat na pokračování, nebo zatleskat. Výkony interpretů jsou přesvědčivé, od nejistoty ve vzájemné interakci, vyhýbavosti pohledů a pohybů i lačnosti touhy po sblížení. Nemusíme ani číst program, abychom z ladných pohybů evokujících klasické port de bras odvodili akademické zázemí tanečnice a z energické výbušnosti v práci s prostorem rozklíčovali, že její partner má zkušenosti s break dance. Kontrastní dvojice, jíž nebylo souzeno soužití se tak za zvuků elektronické hudby setkala a rozešla, ale divák skutečně neví proč…

Duet Outline, který tančí choreograf David Guerra spolu s křehkou Inés Narváez je celý postaven na zkoumání rovnováhy a vyvažování těžiště v páru. Interpreti, kteří se pohybují buď v objetí, nebo zaklesnuti jakýmkoli způsobem v oblasti paží a hrudníku, soustředí všechnu svou energii do středu svého spojení. Toto soustředění vytváří v rámci taneční miniatury čítající jen kolem třinácti minut velmi silnou energii.

Ačkoli se mezi tanečníky neodehrává příběh, herecká akce, vývoj vztahu, nic divadelního, přesto je jejich spojení evidentní. Vyvěrá samozřejmě z pohybového principu, ale jeho využití mohlo docela dobře být intuitivní a odrážet třebas nejasný záměr zobrazit ideální a soudržnou dvojici. Právě proto, že choreografii nedominuje tah, obvyklý motiv, kdy se tanečníci odklánějí od společné osy a držíce se za ruce balancují se zapřenýma nohama, jen tak tak se pustit a odlétnout do prostoru… Naopak zde je vše soustředí dovnitř, do bodu mezi těly, do vertikály, kolem které se soustředí veškerá síla. Ačkoli popis choreografie označuje tančící těla za redukovaný „prostorový architektonický element“, je tento kratičký osud daleko spíše symbolem emocionálního splynutí. Doplňuje tak triádu tanečních výstupů, které ve své kontrastnosti zobrazily několik rozdílných inscenačních postupů nakládajících s tělem a pohybem. Ano, tak nějak má taneční festival vypadat. Riskovat banálnost, ale nabízet všechny myslitelné přístupy a názory na pohybové umění v tanci těch, kterým věříme jejich nadšení.

 

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Festival Tanec Praha 2016
Dance NEWs

Time Takes The Time Time Takes
Idea, koncept: Guy Nader, Maria Campos
Režie: Guy Nader
Hudba: Miguel Marin
Světelný design: Israel Quintero, Lidia Ayala
Kostýmy: Viviane Calvitti, GN|MC
Produkce: Raqscene
Koprodukce: Mercat de les Flors
Premiéra 23. října 2015
(psáno z reprízy 14. 6. 2016 Divadlo Ponec Praha)

Tančí – Maria Campos, Thais Hvid, Guy Nader, Roser Tutusaus, Magí Serra 
***

…Eran Casi Las Dos
Choreografie, režie: Miguel Ballabriga, Carmen Fumero
Hudba: This Day In
Premiéra 27. prosince 2014, Tenerife
(psáno z reprízy 14. 6. 2016 Divadlo Ponec Praha)

Tančí – Miguel Ballabriga, Carmen Fumero
***

Outline
Koncept a choreografie: David Guerra
Světelný design: Iván Martín
Hudba: Various
Hudební skladatel: David Guerra
Kostýmy: Lucrecia Martínez
Premiéra 10. října 2014
(psáno z reprízy 14. 6.b2016 Divadlo Ponec Praha)

Tančí – David Guerra, Inés Narváez

www.tanecpraha.cz