Spartakus v Plzni – působivé taneční divadlo v atraktivní výpravě

Vůbec poprvé v historii Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl baletní soubor 15. listopadu na scéně Velkého divadla balet světově proslulého arménského skladatele Arama Chačaturjana Spartakus. Dílo pojednávající o největší vzpouře gladiátorů v Římské říši v letech 73–71 před Kristem mělo světovou premiéru v Leningradě v roce 1956. Chačaturjan v něm plně uplatnil svůj osobitý styl, těžící ze spojení arménských folklorních prvků s tradicí ruské symfonické hudby devatenáctého století a s podněty impresionistické instrumentace. Dílo láká tvůrce i publikum hudbou a samotným tématem, které je z historie dobře známé, nese v sobě napětí, syrovost i romantiku. A pro tanečníky je mimořádnou příležitostí a v mnoha směrech výzvou. Díky přenosu do kinosálů má tuzemské publikum v živé paměti Spartaka v provedení Velkého divadla v Moskvě, DVD s Carlosem Acostou v titulní roli patří proto k vyhledávaným titulům v hudebních prodejnách.

Na území České republiky byl Spartakus uveden za uplynulých šedesát let pouze pětkrát: dvakrát v Národním divadle v Praze (choreografie Jiří Blažek – 1957, 1976), dvakrát v Brně a jednou v Ostravě. Nyní se jej chopila Plzeň. Spartakus je třetí dílo Arama Chačaturjana, které se na zdejší scéně objevilo. Z autorova baletního díla tu byla v roce 1975 nastudována Gajané, dvakrát pak tančil soubor na jeho symfonickou suitu Maškaráda – 1965 a 1994.

Spartaka uvedlo Divadlo J. K Tyla v režii a choreografii šéfa souboru Jiřího Pokorného a v hudebním nastudování Jiřího Štrunce. Dobře hrající orchestr podal pod dirigentovou taktovkou soustředěný, kvalitní výkon.Výše zmiňovanou jevištní podobu Spartaka v plzeňské inscenaci ale nehledejte. Spartakus se v Plzni hraje ve zkrácené verzi, představení začínající v obvyklých devatenáct hodin končí po jednadvacáté hodině. Plzeňská inscenace se celkově ubírá jiným směrem. Spíše než ryzí balet s tanečními scénami, sóly i duety je koncipována jako výrazové taneční divadlo. A řekněme hned – velmi působivé, náročné, s řadou zajímavých choreografických momentů. A s výbornými tanečními výkony hlavních mužských představitelů. Richarda Ševčíka v titulní roli a Martina Šintáka jako jeho protivníka Crassa.

Vše je umocněno efektním výtvarným rámcem. Originálně řešená scéna Tomáše Moravce s mohutnými variabilními stěnami navozuje jak drtivou atmosféru arény, tak vzdušnost venkova i syrovost bojiště. A umožňuje bohatě rozvinout působivě prokomponované světelné efekty (Jakub Sloup). Díky otvorům ve stěnách pronikají na jeviště paprsky a evokují světlo pronikajícím mřížovím. Spartakus sevřen těmito stěnami bolestně touží po svobodě za nimi. Ruce natahující se skrze ně ven jsou jakoby v prosbě, uvězněné za nemilosrdnou zdí. Části stěn se vyklápějí, přicházejí jimi gladiátoři do arény a v horních patrech přihlíží lid bojům na život a na smrt. Povznesený Crassus s Aeginou pozoruje zoufalé boje otroků ze svého vyvýšeného místa. Do působivého výtvarného rámce zapadají velmi dobře efektní kostýmy Tomáše Kypty. Jiří Pokorný pracuje i s otevřeným zadním jevištěm, které střídá uzavřenost arény, soubor posílili externisté a šermíři. A díky promyšlenému koncipování sboru působí davové scény velkolepě. V takto zdařile navozené atmosféře vnitřně se rozkládajícího impéria se odehrává Spartakův příběh o touze po svobodě. Škoda jen, že místy se celek jeví zbytečně tmavý a některé výstupy jsou nezřetelné, zanikají v nich detaily. Ale jistě lze snadno při reprízách tento moment upravit.Zkrácení originální partitury samozřejmě znamená, že některá ze známých čísel v inscenaci nenajdete, především sólové výstupy Crassovy konkubíny Aeginy. Ale zhuštěná podoba dramatického příběhu podtrhuje vlastní dějovou linku ozvláštněnou novými postavami, vztahy a dějovými momenty. Jiří Pokorný také jiným pohledem odlišil role Spartaka a Crassa. Spartakus je pojat spíše jako role technická, Crassus především výrazová. A oba představitelé vytěžili z rolí maximum. Richard Ševčík exceloval svými odvážnými a výborně provedenými skoky a celkovým nasazením, takže Spartakus v jeho podání je skutečně odhodlaným, hrdým mužem, který odmítá podrobit se nelidskému systému římské říše. A Crassovi. V Crassovi vytvořil Jiří Pokorný postavu bezskrupulózního samolibého muže opájejícího se mocí svou a bezmocí otroků, jimiž je nakonec málem smeten. V Plzni je finále baletu Crassovou katarzí. Pronásledován výčitkami svědomí se potácí první muž Říma na ztemnělém jevišti mezi tanečníky, které Jiří Pokorný stylizoval do podoby řady křížů, na něž byli otroci skutečně po potlačení povstání v roce 71 před Kristem podél cesty Via Appia přibiti. Martin Šinták se této pro něj nezvyklé role zhostil výtečně. Závěr celé inscenace patří nikoli morálnímu vítězi, přece však na bojišti poraženému Spartakovi a tryzně za něj, ale právě Crassovi. Který sice vyhrál bitvu, ale jak dnes víme, jeho říše prohrála válku. Válku sama se sebou. Závěr baletu je tak díky jeho výkonu nesmírně sugestivní a podtrhuje možná mimoděk nejen psychologii postavy, ale i historické souvislosti.Oba mužští představitelé měli výborné taneční partnerky. Spartakovu ženu Frygii ztvárnila po taneční i výrazové stránce výborná Jarmila Dycková. Její Frygie v sobě pojí dívčí půvab spolu s tragickou předzvěstí konce. Elegantní Michaela Hosová jako Aegina precizně provedla svoji roli, které dodala navíc šarm a grácii. Dráždivé kouzlo měla díky ní i scéna, v níž vyloudí na Hermodiovi, Spartakovu spolubojovníkovi a posléze konkurentovi, tajemství dalšího postupu Spartakovy armády. Jako Hermodius se blýskl Michal Kováč. V roli Spartakova přítele Oinomaia, jehož smrt v aréně je vlastně podnětem pro Spartakův odpor, vystoupil Petr Brettschneider. Kleona ztvárnil Pavel Tručka. Lyrické osvěžení a choreograficky jedno z nejlepších čísel inscenace přinesla nápaditě pojatá scéna pastýřů, která měla být kontrastem ke zhýralému prostředí Říma. Vystoupili v ní s úspěchem i žáci Baletní školy Divadla J. K. Tyla. A na jeviště se ve Spartakovi vrátila i legenda nejen plzeňského baletu – Jiří Žalud jako velitel gladiátorské školy Lentulus Batiatus. Ovace a dlouhý potlesk, který Jiří Žalud sklidil, podaly mimoděk charakteristiku plzeňského baletu. Jeho dlouhodobého srdečného vztahu mezi hledištěm a jevištěm. Plzeňské publikum má rádo své tanečníky a dovede je ocenit. A Spartakus je inscenací, která bude nepochybně lákat diváky několik sezon. Nekončící aplaus a volání bravo, kterým na premiéře publikum všechny umělce zahrnulo, jsou toho nejlepším důkazem.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

Aram Iljič Chačaturjan:
Spartakus
Choreografie a režie: Jiří Pokorný
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigent: Jiří Štrunc (alt. Marek Šedivý)
Scéna: Tomáš Moravec
Kostýmy: Tomáš Kypta
Light design: Jakub Sloup
Bojové scény: Karel Basák
Balet a orchestr Divadla J. K. Tyla v Plzni
Skupina historického šermu Dominik
Premiéra 15. listopadu 2014 Velké divadlo Plzeň

Spartakus – Richard Ševčík (alt. Petr Hos)
Frygie – Jarmila Dycková (alt. Nela Mrázová)
Crassus – Martin Šinták (alt. Miroslav Hradil, Michal Kováč)
Aegina – Michaela Hosová (alt. Martina Diblíková, Kristýna Piechaczková)
Harmodius – Michal Kováč (alt. Martin Šinták)
Oinomaos – Petr Brettschneider
Kleon – Pavel Tručka (alt. Aleš Lindovský)
Batiatus – Jiří Žalud

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek