Špatní vlastenci

  1. 1
  2. 2

V době, kdy je u nás téma peněz pro kulturu více než aktuální a kdy se debatuje (nejen) o budoucnosti nejednoho z našich divadel, přinášíme bez dalšího komentáře pohled k našim sousedům. Sociolog Dieter Haselbach, profesor pro obor kulturní politika v Ludwigsburgu Armin Klein, ředitel švýcarské kulturní nadace Pro Helvetia Pius Knüsel a profesor univerzity v Kielu pro obor kulturního managementu Stephan Opitz přicházejí ve své knize Infarkt kultury, která vychází právě v těchto dnech, s radikálním návrhem: Měla by se zavřít polovina divadel, muzeí a knihoven. André Schmitz, od roku 2006 státní sekretář pro kulturu v Berlíně, se k jejich myšlenkám vyjadřuje.***

Německo svá divadla, opery a muzea potřebuje – a sice všechny

André Schmitz (Der Spiegel 12/2012)

Dosud známé výňatky z knihy Infarkt kultury jsou směsí tržně liberálního chvalozpěvu na kulturní ekonomiku a úvah o veřejně podporované nabídce, z nichž je vidět, že o věci nemají tušení. Především vedou debatu ve stylu sedmdesátých a osmdesátých let. Kulturní skutečnost v metropolích i v provinciích už je dávno jiná. Je možné, že se ve staré kulturní výkladní skříni Spolkové republiky také vířilo hodně pěny, ale to už bylo skutečně před třiceti lety. Výtka, že dnešní kulturní politika podporuje něco, co neodpovídá potřebám, snad platí pro to či ono divadelní nebo operní představení. Z hlediska celku však padá tento argument zcela do prázdna.

V Berlíně musela kultura už v devadesátých letech mnoho obětovat a uzavřením Schillerova divadla vytvořila národní symbol. Co tehdy bylo považováno za fatální, odstartovalo ve skutečnosti proměnu myšlení ve velkém stylu. Divadla a opery, to byl tehdy získaný poznatek, se nedají vést jako oddělení nějakého úřadu. Strnulé účetnictví měla nahradit větší flexibilita v obchodních záležitostech. A ačkoli se opakovaně vyskytovaly nezdary, bylo přece správné, že se muzea proměnila v nadace a divadla v společnosti s ručením omezeným. V těchto podmínkách vyrostla nová generace kulturních manažerů, kteří si takové označení také skutečně zaslouží a snaží se k tomu, co je dáno, přidat to svoje. Nejčerstvějším případem je rozšíření Städelova muzea ve Frankfurtu, kde se výtečnému řediteli Maxi Holleinovi podařilo státem zajištěnou částku na výstavbu díky soukromým darům zdvojnásobit.

Kdo tedy hovoří o tom, že by se mohla klidně polovina našich divadel, oper a muzeí zavřít, prohřešuje se nejen vůči kulturnímu státu, je navrch také špatný vlastenec. Protože naše široká, veřejně podporovaná kulturní nabídka, jakou nám celý svět závidí, vyrostla z hrdosti občanů. Vždycky to byl kulturní čin, který tuto zemi charakterizoval – od reformace až po moderní dobu. Dějiny zanechaly stopy – i na budovách. A jednoduše je zavřít by nejen popřelo historii, ztratili bychom s tím i součást identity.

Krom toho dnes víme, že pokušení nějakou budovu zavřít je sice velké, ale ve skutečnosti se tím málo ušetří a ty peníze nezůstanou v kultuře, nýbrž zmizí v rozpočtové díře. Tak se fiskální problémy neřeší. Jestliže chceme podporovat tvořivost, růst a lidskost (jak řekl Theodor Heuss), pak k tomu potřebujeme stát, který se ke kultuře hlásí a vlastní iniciativy podporuje.

Žasneme, jakého strašáka autoři ve své knize vytvářejí, který, když si na něj posvítíme, okamžitě zmizí. Autoři budí zdání, jako by kultura byla spoluzodpovědná za stále větší státní dluh. V jádru mluvíme o 1,5 až 3 procentech celkového rozpočtu. To jsou příliš malé částky na to, aby mohly mít na celkovou nouzi v rozpočtu vliv. Těm, kdo tak chtějí škrtat, jde vždycky jen o politiku symbolů: kultura prý je luxus, bez něhož se lze obejít. Přitom by měl být a je pravdou opak. Právě v období náprav by se měly kulturní rozpočty anticyklicky zvyšovat. Berlín umí obojí. Redukci pod diktátem úspor, i silné přihlášení se k jeho kultuře se zvyšujícím se rozpočtem – od roku 2008 o 30 milionů eur. Kdo však chce pochopit, co to znamená, že se kultuře ubere, protože se na ni hledí jako na „dobrovolný výdaj“ – a proto má jen jedinou ochranu, politickou –, ten ať se podívá do Mecklenburska-Pomořanska nebo do Saska-Anhaltska. Všude tam čteme o příliš velkých divadlech v malých městech, o odlivu návštěvníků muzeí, za což může úbytek obyvatel, o nouzových opatřeních a insolvenci. V mnoha oblastech se vedou vehementně spory o to, co smí zůstat a co musí zhynout. Kulturní práce však je základní oblast komunálního samozásobování a vinou dramatické situace rozpočtu je v největším ohrožení. Tady „experti“ zatrpkle hovoří o tom, zda by o nějaké to muzeum nebo divadlo nemohlo být méně. Ale v posledku je také ve hře atraktivnost takových měst.

Co se zavře, už se nikdy znovu neotevře. A tak je povzbuzující vidět, že ve venkovských oblastech demonstrují občané za svá divadla nebo muzea, protože vědí, že je také ohrožena identita města. „V tomto městě je divadlo,“ oznamují vzdorovitě a sebevědomě plakáty v Neustrelitz na vrcholu domácí krize, která krátí příspěvky. Kdo říká, že polovina institucí také stačí, měl by si jednou zajet do nějaké východoněmecké provincie. Tady jsou divadla sociálním zařízením a poslední občanskou baštou proti hnědému zloduchu. Doporučená redukce příspěvků na kulturní zařízení by mohla snadno vést ke zdvojnásobení volebních výsledků nacionálnědemokratické strany, která se hlásí k odkazu NSDAP.

Dobrodružstvím zavání také výtka, že se vysoká kultura arogantně zabývá jen sama sebou. Tím se ohřívá prastará debata, kterou už by dnes nechtěli vést ani penzisté kulturního rezortu: vážná kultura vůči zábavné, vysoká kultura vůči nízké. To jsou zákopové boje z předvčerejška, s pomocí včerejších neoliberálních argumentů. Berlínská kulturní zařízení například v minulých letech opakovaně prokázala, že se na společenských debatách aktivně podílejí.

  1. 1
  2. 2

1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Janci

Zajimavé, velezajímavé. Evokuje možná paralelu s likvidací Státní opery. Ale nenechme se mýlit, co vede v Německu k vzpruze zájmu, vede v Česku k úpadku a zapomnění. Čili myslí-li si někdo, že paralela Prahy a Berlína před 30 lety může vést k tomu, že za 30 let bude Praha tím, čím je dnes Berlín, asi bude zklamán. My Češi nejsme Němci – ani v kulturním managementu a ani v politice.