Spící krasavicie Královského londýnského baletu Covent Garden oslovila české diváky půvabem anglického baletního stylu a dobové taneční pantomimy. Představení jsme sledovali v kině 15. prosince v přímém přenosu se sólisty Lauren Cuthbertsonovou a Sergejem Poluninem a poté 28. prosince v záznamu pod názvem Šípková Růženka na ČT 2 s Alinou Cojacaru a Federicem Bonelli.
Skoupé informace k televiznímu přenosu uvedly pouze, že se jedná o záznam Šípkové Růženky z roku 2007 v choreografické redakci Fredericka Ashtona, Anthonyho Dowella a Christophera Wheeldona. Byla to však inscenace, kterou umělecká ředitelka Královského baletu Monica Mason nastudovala v roce 2006 na oslavu 75. výročí založení baletního souboru. 
Královský balet se po letech vrátil k původní koncepci z roku 1939, kdy Spící krasavici Mariuse Petipy realizoval Nikolaj Sergejev ve spolupráci se zakladatelkou baletního souboru Ninette de Valois a po šesti letech znovu obnovil pro poválečné otevření budovy Royal Opera House v roce 1946, tentokrát s výpravou Olivera Messela. ČT 2 přinesla tutéž inscenaci, kterou společnost Aerofilms nabídla v přímém přenosu z Královské opery Covent Garden u příležitosti letošních oslav 80. výročí souboru.
Český divák si klade otázku: Jak mohou Angličané obnovit živé baletní představení v podobě staré osmdesát let? U nás publikované informace se odvolávají na Ruský balet Sergeje Ďagileva a připomínají působení Fredericka Ashtona, Anthonyho Dowella a Christophera Wheeldona. Nikde jsem se však v mediálních ohlasech nesetkala se jménem Nikolaje Sergejeva, třebaže bez jeho metody umělecké práce by anglická inscenace vůbec nemohla vzniknout. 
Nikolaj Sergejev – v anglickém přepisu Nicholas Sergeyev – je u nás v Česku neznámý. Za minulého režimu byl v celém východním socialistickém bloku tabu. Byl to totiž člověk, který emigroval z Ruska na Západ po společenských otřesech Velké říjnové revoluce a jeho existence měla být zapomenuta.
Absolvent Carské baletní školy v Sankt Petěrsburgu Nikolaj Sergejev (1876 – 1951),.tanečník a záhy baletní mistr, repetitor a režisér Carského baletu Mariinského divadla, zaznamenával baletní inscenace do režijních knih za účelem baletních zkoušek. Pro záznam choreografických textů používal systém taneční notace, který v Rusku vymyslel Vladimír Stěpanov a v Paříži publikoval v roce 1882 jako „ Alphabet des mouvements du corps humain. Essai d´enregistrement des mouvements du corps humain au moyen des signes musicaux.“
V době Mariuse Petipy baletní repertoár zahrnoval inscenace jako Adamova Giselle, Delibesova Coppélia, Čajkovského Spící krasavice, Louskáček a Labutí jezero, Glazunovova Raymonda, Minkusova Bajadérka, Pugniho Esmeralda a mnohá další díla. Nikolaj Sergejev je dokumentoval a při zkouškách zodpovídal za zachování jejich původních koncepcí včetně choreografických textů a tanečních gest pantomimických scén.
Do konce dynastie Romanovců byl Sergejev v Sankt Petěrsburgu ředitelem divadla a instruktorem taneční notace. Proměny uměleckého vkusu po Petipově smrti v roce 1910 a konec Carského ruského baletu po bolševické revolucí roku 1917 ho přiměly, aby si přivlastnil více než dvacet režijních knih Mariinského divadla s partiturami baletů Mariuse Petipy a odjel z Ruska do zahraničí. V Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva inscenoval roku 1921 Spící krasavici, poté působil v Litevské národní opeře v Rize, v Pařížské opeře a dalších souborech. Všude uváděl ruskou baletní klasiku „podle Mariuse Petipy“. V Paříži ho v roce 1932 objevila Ninette de Valois a nabídla mu kariéru baletního mistra ve svém novém anglickém baletním souboru Vic – Wells.
Díky prozíravosti a velkolepé umělecké koncepci Ninette de Valois mohl Nikolaj Sergejev nastudovat Petipův repertoár Mariinského divadla podle originálních partitur v baletním souboru Vic –Wells, později přejmenovaném na Sadler´s Wells a v roce 1956 nazvaném královskou chartou Royal Ballet. V roce 1933 uvedl Delibesovu Coppélii s Lydií Lopokovou v hlavní roli, v lednu 1934 Adamovu Giselle s Alicií Markovou a Antonem Dolinem, v dubnu 1934 Čajkovského Louskáčka, v listopadu 1934 Labutí jezero s Alicií Markovou a Robertem Helpmannem.
Sergejevovu spolupráci s Ninette de Valois při formování klasického baletního souboru završila v roce 1939 Čajkovského Spící krasavice. To již v souboru Sadler´s Wells Ballet působil jako stálý choreograf Frederick Ashton a jako primabalerína Margot Fonteynová. Stala se první legendární představitelkou Aurory a spolu s partnerem Robertem Helpmannem vzorem pro další generace anglických tanečníků.
Studium baletních inscenací podle písemných záznamů v anglickém baletu zakotvilo natrvalo. V roce 1956 manželé Joan a Rudolf Beneshovi uvedli v život nové taneční písmo a Royal Ballet se stal prvním baletním souborem, který zaměstnává profesionální choreology, absolventy Benesh Institute of Choreology. Všechny nové inscenace se zaznamenávají pro účely copyrightu a zkoušek. 
Studenti Královské akademie tance se učí tanec nejen tančit, ale také číst a psát, poznávat jeho struktury a smysl. Znalost taneční notace je vede k přesnému frázování pohybu a rozvíjí cit pro rytmickou a metrickou přesnost. Taneční ansámbly Královského baletu jsou překvapivě přesné v prostorové kresbě pohybu a přitom lahodně muzikální.
Diváci se z tištěného programu dozvídají zasvěcené informace. Při představení této Spící krasavice v Královské opeře Covent Garden jsou v programu uvedeny choreografické dodatky a jejich autoři:: Antony Dowell – v prologu scéna Carabosse a Myší, v 3. dějství Polonéza a Mazurka; Christopher Wheeldon – v 1. dějství Květinový valčík; Frederick Ashton – v 2.dějství variace Aurory a variace Prince, v 3. dějství Florestan a jeho sestry. Ostatní části inscenace, včetně pantomimických scén, by měly být interpretovány podle původní koncepce Mariuse Petipy, ovšem přizpůsobené velikosti souboru, schopnostem a naturelu interpretů. Anglickou specifikou je obsazení zlé víly Carabosse ženskou představitelkou. V původní Petipově verzi pro Mariinské divadlo byly role Carabosse a Modrého ptáka vytvořeny pro dramaticky výrazného Itala Enricca Cecchettiho, později slavného anglického baletního pedagoga.
Historické baletní partitury, psané ruským systémem Vladimira Štěpanova, skončily po smrti Nikolaje Sergejeva roku 1951 v Divadelním muzeu Harvardské univerzity v americkém Bostonu. V anglickém baletu mají pokračování v Beneshově notaci, převedené do mezinárodně srozumitelného počítačového programu a užívané v praxi četných západních baletních těles.
K Sergejevově kolekci v Harvardu se od pádu železné opony vracejí ruští choreografové Sergej Vicharev, Jurij Burlaka a badatel Pavel Geršenzon, kteří se věnují rekonstrukci původních děl Mariuse Petipy. Na základě Sergejevových partitur, doplněných dalšími dobovými dokumenty,vznikly inscenace baletů Coppélia (Sergej Vicharev) a Esmeralda (Jurij Burlaka,Vasilij Medvedev) v moskevském Baletu Bolšoj, které do českých kin uvedla společnost Aerofilms v letošním roce.
+++
===
