Splněný sen. Netrebko a spol na Prague Proms

Někdy má recenzent v určitých ohledech snadnou práci. Stačí napsat jen Anna Netrebko, Ekaterina Gubanova, Aleksandrs Antonenko, Ildar Abdarazakov a Marco Armiliato, a čtenářům serveru, věnovaného primárně opeře, není třeba kohokoliv ze jmenovaných nijak obšírně představovat. Zmíněná sestava prvotřídních pěvců a jednoho prominentního dirigenta, která se v pátek 10. července 2015 objevila v pražském Obecním domě v rámci festivalu Prague Proms, byla v médiích dlouho předem označována za hvězdy Metropolitní opery v New Yorku a jejích přímých přenosů do kin. Ne že by to nebyla pravda, ale stejně tak můžeme každého z uvedených umělců označit za elitu současného klasického hudebního průmyslu jako takového, zahrnujícího divadelní a koncertní produkce, nahrávání či reklamu. Podobně lze považovat Kvarteto velkých hlasů, jak zněl oficiální název koncertu, třeba za hvězdy Salcburského letního festivalu: sopranistka Anna Netrebko je přinejmenším od své Violetty v Traviatě z roku 2005 jeho ikonou, tenor Aleksandrs Antonenko zde zpíval v roce 2008 Otella a basista Ildar Abdarazakov o rok později první z titulních rolí v Rossiniho Mojžíšovi a faraonovi (oba pod taktovkou Riccarda Mutiho), mezzosopranistka Ekaterina Gubanova se na něm pravidelně objevuje zejména v projektech Daniela Barenboima například jako Olga v Evženu Oněginovi (2007) nebo Brangäne v Tristanovi a Isoldě (2014). Už jen samostatné vystoupení kteréhokoliv z těchto pěvců by pro Prahu znamenalo prvořadý hudební svátek… Jak tedy potom označit skutečnost, že bylo možné je v rámci exkluzívního evropského turné vidět všechny pohromadě? Myslím, že slovní spojení „splněný sen“ možná skutečně nebude daleko od pravdy.

Hned na úvod je nutno uvést, že nálada ve zcela zaplněné Smetanově síni byla toho večera nebývale slavnostní a ve vzduchu se vznášelo skoro hmatatelné očekávání něčeho výjimečného. Diváci působili dojmem, že jsou rozhodnuti si koncert maximálně užít bez ohledu na momentální rozpoložení účinkujících či jejich repertoár (který se koneckonců v týdnech před vystoupením několikrát měnil a od poslední verze, publikované na stránkách spolupořádající agentury Nachtigall Artists, se konečná podoba programu také dosti lišila). Pěvci i hudebníci se ovšem publiku představili v tak vynikající formě, že se na tento koncert může podle mého názoru vzpomínat nejen jako na exkluzívní společenskou událost, ale že snese i ta nejpřísnější umělecká kritéria.Český národní symfonický orchestr na mě svou vyladěností ve všech nástrojových skupinách, maximální připraveností a doslova nakažlivým elánem silně zapůsobil už při úterním festivalovém koncertu se sopranistkou Marií Luigí Borsi (recenzi jsme uveřejnili zde). I na něm zazněly dvě slavné Verdiho předehry, které otevřely i obě poloviny aktuálního večera, tedy ouvertury k Sicilským nešporám a k Síle osudu. Troufám si tvrdit, že tentokrát vyzněly snad ještě lépe, a určitě má na tom nemalou zásluhu energický dirigent Marco Armiliato se svou zálibou v překvapivých tempech, dynamice a především s léty prověřeným citem pro Verdiho kompoziční styl. Nebylo tedy divu, že první volání „Bravo“ zaznělo ze sálu už po doznění prvního z obou orchestrálních čísel.Z netrpělivě očekávaných pěvců vystoupil nejprve Aleksandrs Antonenko s árií, s níž by se odvážil otevřít program operního galakoncertu jen málokdo, totiž s obtížnou „Dio! Mi potevi scagliar“ z Verdiho Otella. Antonenko patří už řadu let k poměrně úzké skupině tenoristů, která je zvána ke ztvárnění této role na těch nejprestižnějších scénách, a důkazem toho je i oceňovaná nahrávka, jíž umělec natočil pro label Chicago Symphony Orchestra s Riccardem Mutim. V Praze předvedl lotyšský pěvec svůj pevný, kovově znějící hlas s jistými výškami i specifickou barvou v tom nejlepším světle, jen se trochu zdálo, že se možná až příliš zaměřil na překonání všech technických úskalí árie na úkor vyjádření emocí, jimiž jinak tato pasáž doslova překypuje (hrdina se v ní zmítá mezi zoufalstvím a touhou po pomstě). O tom, že „svému“ Otellovi dokonale rozumí, však měl později lotyšský tenorista ještě možnost publikum dokonale přesvědčit…Antonenka vystřídala na pódiu snad nejočekávanější hvězda večera, Anna Netrebko. Světle žlutá jednoduchá říza, výrazné kulaté náušnice i vlasy vyčesané vzhůru působily téměř jako vhodně zvolený divadelní kostým pro roli Verdiho Aidy, jejíž „nilskou“ árií „Qui Radames verra!… O patria mia“ připomněla jednu z dalších rolí, na niž se momentálně připravuje. Z uvedené ukázky bylo zřejmé, že bude na co se těšit. Zpěvaččin hlas zní stále neskutečně atraktivně a jedinečně ve všech polohách a árii má Netrebko mistrně vypracovanou i představitelsky. Nevyhnutelně tedy následovalo další „Bravo“ a první sporadické a patrně zcela spontánní pokusy jednotlivých diváků o standing ovations, jež se v průběhu koncertu objevovaly stále častěji.První ze svých výletů do raného verdiovského belcanta zahájil poté Ildar Abdrazakov velkým výstupem „Infelice!… e tuo credevi… Infin che un brando vindice“ Dona Ruye Gomeze de Sylvy z Ernaniho. Sytý bas s nádherným legatem předvedl už v úvodní části, za níž si vysloužil samostatné ovace. Ty musel opatrně utišovat, aby mohl monolog dokončit závěrečnou rychlou pasáží a zcela zaslouženě si tak poté vychutnat další potlesk.Skvělou pěveckou techniku svého mladistvého mezzosopránu poté představila Ekaterina Gubanova (na níž si možná pražští diváci pamatují jako na hosta koncertu Rotterdamské filharmonie na festivalu Pražský podzim 2007, na němž pod taktovkou Valerije Gergieva zazpívala Isoldinu smrt z lásky Richarda Wagnera). Půvabná pěvkyně učinila první odbočku z verdiovského repertoáru v podobě árie „Acerba volutta“ Kněžny de Bouillon z Cileovy Adriany Lecouvreur. Nedalo se nevzpomenout na zpěvaččinu kolegyni (a mimochodem manželku Ildara Abdrazakova), rovněž ruskou zpěvačku Olgu Borodinu, která patřila k nejrespektovanějším představitelkám této role zejména díky svému objemnému hlasu nevšední krásy. Gubanova nicméně dokázala, že zajímavě a přesvědčivě lze slavnou árii pojmout i se subtilnějším tembrem takřka na hranici sopránového a mezzosopránového oboru.Vrcholem první poloviny večera se stal duet Otella a Desdemony „Gia nella notte densa“ opět z Verdiho Otella v podání Aleksandrse Antonenka a Anny Netrebko. Oba pěvci už spolu celé první dějství opery zpívali dříve koncertně (a o Antonenkových zkušenostech s rolí jako takovou už byla řeč), takže své pojetí měli spolehlivě zažité. Po vokální stránce předvedli protagonisté znovu své přednosti, na něž upozornili v sólových výstupech na začátku večera. Herecky ztvárnila Netrebko Desdemonu jako ženu, jež není s to popřít vlastní touhy a smyslnost, zatímco Antonenko působil jako rozdychtěný nezkušený milenec, který teprve hledá cestu, jak se ke své lásce přiblížit. Kéž by se někdy naskytla možnost vidět a slyšet tyto umělce v inscenaci Otella společně!

Přehlídka výjimečných hlasů, vynikající pěvecké techniky i dechberoucí profesionality pokračovala i ve druhé části. Nezbývalo než litovat, že více částí (snad až na přídavky) už koncert neměl… Po opět skvěle odehrané předehře k Verdiho Síle osudu pozval věčně usměvavý a poněkud rošťácký Marco Armilato na jeviště Annu Netrebko, aby (teď už v rudé róbě s černými květinovými vzory) připomněla další z rolí, v níž ji publikum na scéně dosud nevidělo. Jako Pucciniho Madama Butterfly by možná měla sopranistka vizuálně ke křehké Japonce Cio­Cio­San poměrně daleko, nicméně její dramatická interpretace „Un bel dí vedremo“ vyzněla i díky chytrému rozvržení sil naprosto oslnivým dojmem.Nervní strunu svého pěveckého projevu a schopnost účinně budovat napětí na malé ploše poté předvedl v „Recitar!… Vesti la giubba“ z Leoncavallových Komediantů Aleksandrs Antonenko. Tanečně laděnou písní princezny Eboli z Verdiho Dona Carlose „Nel giardin del bello saracin ostello“ se podařilo Ekaterině Gubanově jinak dosavadní vážné vyznění hudebních ukázek poněkud odlehčit a zároveň předvést, že jí nečiní problémy se pozoruhodně vypořádat ani s koloraturními pasážemi. Árii snad jen trochu uškodila absence ženských sborových hlasů, které jí v původní verzi dodávají přece jen na větší hudební přitažlivosti. Nu a své pochopení pro hrdiny mladistvých Verdiho děl následně znovu zopakoval Ildar Abdrazakov v Attilově „snovém“ výstupu „Mentre gonfiarsi l anima parea… Oltre quel limite, t attendo, o spettro“.

Gubanova s Antonenkem se pak postarali o další z vrcholů večera, když s úžasným pěveckým nasazením a zjevně i na základě zkušeností z předchozích inscenaci předvedli duet Amneris a Radama z Verdiho Aidy „L aborrita rivale a me sfuggia… Gia i Sacredoti adunansi“. Kdyby byl na jevišti přítomen i sbor, mohlo se celé poslední dějství této opery, pro nějž by byli přítomni vynikající sólisté, odehrát klidně celé… Vyvrcholením celého pěveckého hodokvasu (jemuž by slušel i původní, byť trochu spektakulární název „Vocal extravaganza“) se stala nádherně vypracovaná árie titulní hrdinky Cileovy Adriany Lecouvreur „Ecco: respiro appena… Io son l umile ancella“ v interpretaci Anny Netrebko a Abdarazakovo čtverácky potměšilé a přitom umělecky svrchovaně pojaté ztvárnění Basiliovy árie o pomluvě „La calunnia e un venticello“ z Rossiniho Lazebníka sevillského. Samotný závěr tvořila snad jediná úlitba „letnímu posluchačskému vkusu“ v podobě canzonetty „Non ti scordar di me“ Ernesta de Curtis, v níž si zazpívali (a „povinně“ i zatančili) všichni sólisté večera.Následný aplaus, jásot a tentokrát plně oprávněné ovace publika ve stoje si vyžádaly přídavky. Kdo by však očekával obligátní Brindisi z Traviaty, musel být překvapen, a sám za sebe mohu prohlásit, že více než mile. Pěvci totiž vystoupili každý zvlášť a opět dokázali své přednosti v repertoáru, jaký se – zvláště v přídavcích operního koncertu ­ neslýchá často. Netrebko připomněla svůj smysl pro operetní styl i pro humor ve vstupní árii Sylvy Varescu z Kálmánovy Čardášové princezny „Heia, heia, in den Bergen ist mein Heimatland“ a následné standing ovations si vysloužila i svůdným tancem. Abdrazakov se pustil do temnějších basových hloubek slavnou árií Mefistofela z Gounodova Fausta „Le veau d’or toujours debout“, aby ho vystřídala Gubanova v podobě dalšího výletu do francouzského repertoáru. Pokud bude její Carmen (jíž dosud na jevišti neztvárnila), tak svůdná, jak ji předvedla v Habaneře, jistě se stane ozdobou mnoha budoucích inscenací. A poslední přídavek? Možná stejně netradiční a výjimečný, jako celý koncert. Vypjatou árii Gabriele Adorna z Verdiho Simona Boccanegry „O inferno!… Sento avvampar nell anima“ zazpíval Aleksandrs Antonenko s takovou vervou a představitelskou přesvědčivostí, že byla prvotní vzpomínka na jeho úvodního „chladného“ Otella rázem zapomenuta…

Koncert (mezi jehož nadšenými posluchači nechyběl ani snoubenec Anny Netrebko, tenorista Yusif Eyvazov) skončil a zanechal za sebou vynikající vzpomínku na událost, jaká se patrně už nemusí nikdy opakovat. Až uvidíme Annu Netrebko, Ekaterinu Gubanovu, Aleksandrse Antonenka a Ildara Abdrazakovat třeba právě v dalších přenosech Met, můžeme s potěšením vzpomínat na to, jak skvělí pěvci a v jak výtečné sestavě se v Praze představili osobně. Na to, jak se stal zase jednou sen skutečností…

Hodnocení autora recenze: 90%

Prague Proms 2015
Anna Netrebko – Kvarteto velkých hlasů
Anna Netrebko (soprán)
Ekaterina Gubanova (mezzosoprán)
Aleksandrs Antonenko (tenor)
Ildar Abdrazakov (bas)
Dirigent: Marco Armiliato
Český národní symfonický orchestr
10. července 2015 Smetanova síň – Obecní dům Praha

program:
Giuseppe Verdi:
– Sicilské nešpory – předehra
– Dio! Mi potevi scagliar (Otello), Otello, 3. dějství – Aleksandrs Antonenko
– Qui Radames verra!… O patria mia (Aida), Aida, 3. dějství – Anna Netrebko
– Infelice!… e tuo credevi… Infin che un brando vindice (Don Ruy Gomez de Silva) Ernani, 1. dějství – Ildar Abdrazakov

Francesco Cilea: Acerba volutta (Kněžna de Bouillon), Adriana Lecouvreur, 2. dějství – Ekaterina Gubanova

Giuseppe Verdi: Gia nella notte densa (Desdemona a Otello), Otello, 1. dějství – Anna Netrebko, Aleksandrs Antonenko

= přestávka =

Giuseppe Verdi: Síla osudu – předehra

Giacomo Puccini: Un bel dí vedremo (Cio-Cio-San), Madama Butterfly, 2. dějství – Anna Netrebko

Ruggero Leoncavallo: Recitar!… Vesti la giubba (Canio), Komedianti, 1. dějství – Aleksandrs Antonenko

Giuseppe Verdi:
– Nel giardin del bello saracin ostello, Don Carlos, 2. dějství – Ekaterina Gubanova
– Mentre gonfiarsi l’anima parea…Oltre quel limite, t’attendo, o spettro! (Attila), Attila, 1. dějství – Ildar Abdrazakov
– L’aborrita rivale a me sfuggia… Gia i Sacerdoti adunansi, (Amneris a Radames), Aida, 4. dějství – Ekaterina Gubanova a Aleksandrs Antonenko

Francesco Cilea: Ecco: respiro appena…Io son l’umile ancella (Adriana), Adriana Lecouvreur, 1. dějství – Anna Netrebko

Gioacchino Rossini: La calunnia è un venticello (Basilio), Lazebník sevillský, 1. dějství – Ildar Abdrazakov

Ernesto De Curtis (arr. Julian Reynolds): Non ti scordar di me – Anna Netrebko, Ekaterina Gubanova, Aleksandrs Antonenko, Ildar Abdrazakov 

www.pragueproms.cz

Foto fotomaly.cz/Jan Malý