Stále živé téma historie: Rocc nastudoval Deník Anny Frankové
Rok 2015, pomalu spějící ke svému závěru, dal vzpomenout na některé neveselé události minulého století. Od skončení druhé světové války uplynulo sedmdesát let a právě toto jubileum ovlivnilo volbu dalšího kusu vhodného ke zpracování spolkem opera povera (doslova „chudé dílo“). Tým, v jehož čele stojí operní režisér a umělecký vedoucí spolku Rocc, se rozhodl pro zinscenování opery Deník Anny Frankové ruského umělce Grigorije Frida, od jehož narození navíc letos uplynulo rovných sto let.
Pro podtržení atmosféry byla inscenace zasazena do prostor bývalé kaple Kaunicových studentských kolejí v Brně, kterou během nacistické okupace prošlo několik desítek tisíc vězňů z celé Evropy. Na duchovní minulost místa již dává vzpomenout pouze rozplývavá akustika místnosti, jež dnes funguje jako studovna. Genius loci ale zapracoval, a střídmost prostoru konvenovala estetickým ideálům organizujícího spolku, tedy zejména nalézání podstaty ve skromnosti a jednoduchosti.
Příběh dívky, která místo problémů s dospíváním musela od svých třinácti let řešit problémy naprosto esenciální a ve své podstatě nespravedlivé a zrůdné, zaujal ruského skladatele a malíře hned po prvním přečtení v šedesátých letech. Byla to právě autentičnost Annina příběhu, která jej dovedla až k myšlence dílko zhudebnit a posílit tak odkaz minulosti, k němuž je třeba se neustále vracet. Ensemble opera povera si pro toto výjimečné nastudování vybral komorní verzi pro klavír, kontrabas a bicí. Syrová partitura, jíž dominovala práce s rytmem, využívala rozšířené tonality a bez známky zbytečné citové nadnesenosti nechávala vyniknout textovou složku, zde v českém překladu Petra Štědroně.
Síla příběhu se zde protnula s umírněnou realizací monoopery. Roccova režie těžila z duševních pochodů dítěte, jež bylo okolnostmi donuceno předčasně dospět, a svým zbytečně nepatetizovaným pojetím přispívala k zacílení pozornosti směrem k hlavní hrdince. Tu ztvárnila excelující slovenská sopranistka Michaela Jančaříková.
S bravurou se zhostila náročného, téměř nepřetržitě plynoucího partu, přičemž se jí zároveň dařilo za pomoci mimiky či střídmého pohybu po malém jevišti vystihnout přechod od bezstarostného dítěte k bytosti zahalené strachem a tmou plynoucí z nutnosti ukrývat se. Společnost jí dělaly pouze stůl a židle, spolu s deníkem, od nějž se celá dějová linka odvíjí.
Prosté scéně dominovala světelná akce; práce se stíny, kontrast světla a temnoty, to vše dodávalo ději ráz „prostého“ boje o život, tedy o jakousi možnost žít „na světle“, bez nutnosti skrývat se v temných útrobách krytů. Mezi nejsilnější momenty patřilo Annino schovávání se pod či za stolem, stejně jako chvíle her či vzpomínání na život před vpadnutím války a temnoty do jejího života. Okamžiky reminiscencí na dobu, kdy život měl hodnotu a smysl a kdy v něm měly prostor světlo a radost, ještě umocňovaly závažnost tématu.
Instrumentálních partů se pod taktovkou norské dirigentky Anne Randine Øverby ujaly Jitka Houfová (klavír), Anežka Moravčíková (kontrabas) a Hana Pavelková (bicí nástroje). Jednalo se o precizní provedení mající spád a odvíjející se bez slyšitelných zaváhání. Znovu zdůrazním vynikající výkon sólistky, která si vyhrála i s různými hlasovými rejstříky a přitom dokázala udržet svůj výkon na nejvyšší úrovni, bez zakolísání. Ocenila bych snad jen možnost mít při ruce libreto, neboť – snad právě díky místy příliš znělé akustice – občas bylo těžké zachytit proud slov.
S minimem prostředků se inscenátorům podařilo ztvárnit tento opus na výbornou, právě díky tomu, že nechali bez větších zásahů vyznít základní ideu díla. Dramatický účinek byl o to silnější, a divák se mohl nechat pohltit intenzitou příběhu jedince, v níž se však odráží rovněž naše kolektivní historie. Nadšená a vnímavá reakce publika svědčila o tom, že téma (ne)svobody je v nás stále živé, mimo jiné právě díky neustálému a nutnému připomínání si významu a nesamozřejmosti této zcela zásadní hodnoty.
Hodnocení autorky glosy: 95 %
Grigorij Frid:
Deník Anny Frankové
Režie: Rocc
Dirigentka: Anne Randine Øverby
opera povera
Michaela Jančaříková (soprán)
Jitka Houfová (klavír)
Anežka Moravčíková (kontrabas)
Hana Pavelková (bicí nástroje)
(koprodukce opera povera / Opera Bergen)
Česká premiéra 5. a 6. prosince 2015 Kaunicovy studentské koleje Brno
(psáno z představení 6. 12. 2015)
www.operapovera.eu
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]