Stamicovo kvarteto podmanivě uctilo odkaz Jana Václava Stamice

Stamic byl nejen vynikajícím hudebníkem, který ovládal hru na několik nástrojů a v případě houslí dosáhl pověsti virtuóza, ale i – jak se tehdy říkalo – kapelníkem a skladatelem, jenž uprostřed osmnáctého století zásadním způsobem přispěl k vývojovému přelomu hudebního vyjadřování. Pocházel z původně Německého, nyní Havlíčkova Brodu, kde byl jeho otec varhaníkem a kam jeho děd doputoval ze slovinského Mariboru. Jan Václav ve svých čtyřiadvaceti letech odešel do Německa a zakotvil ve službách mannheimského kurfiřta. V tamějším orchestru kromě Stamice působila celá řada českých nebo z Čech pocházejících hudebníků, orchestr měl vynikající pověst a vědělo se o něm v celé tehdejší kulturní Evropě. Mannheimské hudební ohnisko bylo ovšem natolik výrazné a významné, že tvořivě zasáhlo – a to zejména Stamicovou zásluhou – do vyjadřovacích principů samotné hudební kompozice, a to především takzvanou sonátovou formou.

Přímo jako Pocta Stamicovi byl nazván abonentní koncert agentury FOK v kostele sv. Šimona a Judy (7. listopadu), jehož program dramaturgicky i interpretačně celý náležel Stamicovu kvartetu. Tento náš komorní soubor působí již úctyhodných dvaatřicet let a navíc letošního podzimu oslavil své vlastní dílčí jubileum – plných deset let funguje ve složení Jindřich Pazdera (1. housle), Josef Kekula (2. housle), Jan Pěruška (viola) a Petr Hejný (violoncello).

Poctu Stamicovi „stamicovci“ zahájili skladbou svého patrona, třívětým Smyčcovým kvartetem B dur Jana Václava Stamice. Připomeňme, že tento kvartet mimo jiné může sloužit jako doklad „prenatálního“ stadia žánru smyčcového kvartetu, účinkující nástroje se sice kryjí s odpovídajícím obsazením, ale o žánru samotném, závazně existujícím a platném dodneška, uvažujeme teprve v souvislosti s vídeňským klasicismem, najmě s odkazem Josepha Haydna. Interpreti svým výkonem nejen respektovali, ale navíc náležitě, čímž myslíme působivě, vypointovali všechny atributy, které přísluší autorově stylu – melodiku, a to výrazným podílem práce s dynamikou, kulturou tónu i decentním využitím dílčí samostatnosti jednotlivých partů. Vkusně dominantní a stimulačně určující tu byla – opět v souladu s charakterem skladby – úloha primária.

Tuto stručnou charakteristiku možno opakovat v případě provedení každé z kompozic, které následovaly, ovšem s tím, že amplituda vyjadřovacích prostředků se tu náležitě rozšířila a rozklenula. Konkrétně hned v podání Smyčcového kvartetu č. 14 G dur (KV 387) Wolfganga Amadea Mozarta. Mozart jej napsal na sklonku roku 1782, tedy brzy poté, co vyměnil Salcburk za Vídeň. Bývá označován epitetem Jarní a také s určitou dávkou symboliky otevírá šestici Mozartových smyčcových kvartetů nazývaných „haydnovské“, jimiž chtěl autor uctít vpravdě průkopnický Haydnův počin ve vývoji daného žánru. Obraz, jaký tentokrát přítomná interpretace vykreslila, mohl utvrdit v domněnce, že Mozart tu měl potřebu sdělit cosi zvláštního, ryze osobního jako výraz neklidné mysli a zároveň Haydnovi lišácky ukázat, že hranice kvartetního žánru skýtají daleko více možností. Ovšem právě interpretace – a vyniklo to zejména v poslední větě – navíc poodhalila skrytější polohy díla, jimiž jsou vtip a optimismus.

Naopak po přestávce Smyčcový kvartet Es dur, op. 30, č. 5 Antonína Stamice, druhorozeného Stamicova syna, znamenal kompozičně-stylový návrat k haydnovskému východisku. Uvítali jsme, jak interpretační výkon u „tohoto“ Stamice v detailech výrazově podtrhl relativně osobité stylové rysy. Individualizovaně prohloubená profilace jednotlivých vět nakonec příslušela uvedení Smyčcového kvartetu č. 11 f moll, op. 95 „Serioso“ Ludwiga van Beethovena, komponovaného někdy na přelomu prvního a druhého decenia devatenáctého století. Tento kvartet, který ani neměl být podle Beethovenova přání veřejně provozován, ovšem stylově značně přesahuje hranice doby, v níž vznikl. Stamicovci už v první větě odvážně exponovali vypjatou vřelost a stupňovanou expresivitu, kterou po pečlivě propracovaném, plastickém podání polyfonního pletiva introvertní věty druhé attacca vygradovali, aby v překvapivé výpovědi finále, které je v kontextu celé skladby jakýmsi obrazem o sobě, vedle vnitřních kontrastů uplatnili též náznaky prchavé nálady.

Dramaturgie vřazení Mozarta a Beethovena vedle „Stamiců“ do programu pojednávaného koncertu je naprosto opodstatněná, vždyť kdo jiný než právě Mozart a zejména Beethoven podstatněji „pohnul“ se sonátovou formou, u jejíchž počátků Stamic stál? K celkové charakteristice výkonu Stamicova kvarteta, jakkoli je evidentní, připočítejme záviděníhodnou kompaktnost zvukového spektra, neafektovaný perfekcionismus souhry a intonace, celkovou vytříbenost technickou i výrazovou, naplňující a osobitě aktualizující styl skladeb, které jsou se zaujetím a bezprostředně interpretovány. Dodejme, že právě Stamicovo kvarteto zřejmě bude ve stávající sezoně rozhodujícím činitelem z těch, kdož odkaz velkého českého klasicisty připomenou a zhodnotí zvláště v zahraničí. Skutečná tečka za koncertem v podobě přidané úvodní věty z Haydnova Smyčcového kvartetu D dur zvaného Skřivánčí vyzněla jako malá perla. Byla to svého druhu pocta ad hoc zakladateli žánru smyčcového kvartetu, jemuž se členové Stamicova kvarteta s příkladnou angažovaností věnují.

Hodnocení autora recenze: 100%

Pocta Stamicovi
Stamicovo kvarteto
–Jindřich Pazdera (1. housle)
–Josef Kekula (2. housle)
–Jan Pěruška (viola)
–Petr Hejný (violoncello)
7. listopadu 2017 kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Jan Václav Stamic: Smyčcový kvartet B dur
Wolfgang Amadeus Mozart: Smyčcový kvartet č. 14 G dur KV 387 „Jarní“
=přestávka=
Antonín Stamic: Smyčcový kvartet Es dur op. 30 č. 5
Ludwig van Beethoven: Smyčcový kvartet č. 11 f moll op. 95

www.fok.cz