Šťastná Charlotta Öfverholm a desetileté VerTeDance

Oslava deseti let existence tanečního souboru VerTeDance se nese nejen ve znamení repríz některých nejúspěšnějších choreografií, které v posledních letech pod hlavičkou tohoto uskupení vznikly, ale přinesla i premiérový večer. Odehrál se 18. listopadu v divadle Ponec a přinesl jednu premiéru a jedno české uvedení choreografie zahraniční – pokud je v oblasti současného tance vůbec možné rozlišovat, protože množství projektů s hostujícími choreografy nebo interprety činí z naší taneční scény prostor spíš mezinárodní. Veronika Kotlíková a Tereza Ondrová, které jsou zakladatelkami a „dušemi“ taneční skupiny přizvaly ke spolupráci u nás dobře známou choreografku a tanečnici Charlottu Öfverholm.

Tato tanečnice švédského původu je trochu světoběžnicí, téměř dvacet let své kariéry strávila ve Spojených státech a v Evropě, s českou taneční scénou se dostala do kontaktu díky seznámení s Janem Kodetem. Jako interpretka účinkovala v jeho úspěšné choreografii Lola a Mr. Talk a od této spolupráce uplynulo již plných deset let. Mezitím spolupracovala jako pedagožka a tanečnice se souborem Farma v jeskyni a v České republice uvedla několik premiér, které proběhly v rámci festivalu Divadelní Flora v Olomouci, který ve své dramaturgii pravidelně dává prostor současnému tanci. Premiéru na něm měl i duet Found & Lost vytvořený právě pro tanečnice VerTeDance, jež se s tímto kusem rozloučily teprve nedávno. Na spolupráci nyní soubor navazuje: ve společném večeru bylo uvedeno sólo Charlotty Öfverholm s názvem Lucky a nová choreografie, v níž si po boku Veroniky a Terezy sama zatančila a zahrála.

One-woman-show Lucky, který měl premiéru v květnu tohoto roku ve Švédsku, se s nadsázkou zabývá vážným tématem, o touze po štěstí, o tom, co znamená být šťastný, a o tom, zda hlavním štěstím není život sám o sobě. Charlotta Öfverholm se nikdy nevyhýbá tématu smrti, v jejích fyzických a až surových choreografiích není místo pro zástěrky, život z nich prýští se vším všudy a k životu patří i smrt. Inscenace Lucky je plná fyzicky náročného pohybového materiálu, herecké akce a nevypočitatelné interakce s diváky, celý tento koktejl zaujme pozornost a udrží návštěvníky představení v přítomnosti tady a teď. Není přitom příliš mnoho času a prostoru zamýšlet se nad filosofickou stránkou a podtextem, ačkoli je zřejmé, že jde o téma propracované a ne o nahodilou směs jevištních prostředků.Choreografii uvádí projekce, na které diváci sledují ubíhající čáru silnice jakoby za noční jízdy automobilem a tichý hlas choreografky je ukolébává do meditativního stavu. Ale tím vlastně idyla a meditace končí. Vzápětí se již tanečnice objeví sama – zavěšená na laně, kteroužto disciplínu před několika lety objevila a hned implementovala do své tvůrčí práce. Několik akrobatických kousků zde není použito na okrasu nebo demonstraci síly, lano symbolizuje křehkou spojnici mezi životem a smrtí, která je všudypřítomná, jen vědomě opomíjená. Charlotta Öfverholm ji ale divákům ráda připomíná. Učinila to tak už před několika lety v Olomouci choreografií Youwilldieandyou2 (Vy zemřete a vy také) a tato slova zazní i v nové inscenaci. Není to jediný prvek, který spojuje novou choreografii s dalšími díly, rukopis choreografky je charakteristický a vidíme spojnice v oblíbených prostředcích.

Charlotta je na jevišti živlem, z náročného vyčerpávajícího tanečního sóla dokáže okamžitě přijít do monologu nebo do zpěvu, je mimo jiné nadána silným a melodickým hlasem. Odkládá oblečení a odhaluje jiné vrstvy, jako kdyby ukazovala tváře své osobnosti. Její tělo je také pomalované a sama se vydává mezi diváky, aby jí nové obrazce nakreslili připravenými fixy, klade přitom otázky, na které diváci těžko hledají odpovědi. Komunikace s diváky, které se snaží přimět k větší interakci, je jednou z nezaměnitelných složek jejího uměleckého rukopisu, stejně jako všudypřítomné lano či hrazda, kreslení na tělo, případně rozhazování cukrovinek obecenstvu, které máme v živé paměti z Found & Lost. Dále je to kolážovitý či kaleidoskopický rámec inscenace, kde se vážné sekvence střídají s humornými, ryze taneční výstupy s hereckými, zpěv na scéně, populární písničky hrané ze záznamu, divoká a jásavá tečka na konci programu…

Je to především osobnost interpretky, která dodává této snadno odhalitelné směsi, jež se skutečně v jejích choreografiích objevuje s železnou pravidelností, originalitu a elektrizující náboj. Tančí, zpívá, vrhá se na zem i do prostoru, křičí i tiše notuje melodii, mění se z kabaretní divy užívající světla ramp ve veselou rozvernou dívku, tu jí cloumá šílenství, tu se vznáší v něžném vytržení. Během vystoupení střídá charaktery s lehkostí chameleóna. Je ženou tisíce tváří, a přesto že je její tanec tak živelný a dynamický, tím, jak obnažuje vlastní nitro a jak v její produkci spolu neoddělitelně splývá tanec jako jazyk, tančící tělo jako prostředek i tančící duch jako jádro, obsah a podstata, má mnoho společného s japonským butó. Kráčí tanečním světem přísně individuální cestou a neslevuje z pravdivosti své výpovědi ani o půl procenta.

Choreografie Traces, které patřila druhá polovina večera, pochází z dílny izraelského autora Josepha Tmima a představuje podívanou neméně zajímavou. Inscenace také stojí na pomezí mezi tancem a pohybovým divadlem, trojice žen se v ní dostává prostřednictvím sól, duetů, trií a různých druhů též spíše herecké interakce do vztahů, jež zanechávají stopy – traces. Ty jsou vytvářeny zcela konkrétně a materiálně – hlavními rekvizitami, jimiž je manipulováno, jsou kameny, cihly a zemina.Výrazným prvkem choreografie a celé koncepce díla je manipulace, ovládání jedné interpretky druhou či druhými. Jsou to němé příkazy, zasahování do ohraničeného prostoru nebo naopak budování bariér z materiálů, které jsou k dispozici. Ať už je to jeden z prvních obrazů, kdy Charlotta Öfverholm sedí za stolem položená trupem na jeho desku a Tereza Ondrová ji zasypává zeminou, stavba zdi nebo dlouhé pasáže, v nichž leží na zemi a druhé dvě se snaží obrys jejího těla ohraničit kameny. Některé pasáže si vyloženě říkají o primitivní příměr, že si tanečnice hrají na svém písečku (hlíně nebo kamení, to je vcelku jedno). Vždy jsou však zlákány k interakci, k silovějším partnerským duetům, demonstraci moci. Tanec má svůj prostor, ale je zřejmé, že hlavním nositelem významu je práce s rekvizitami a určitá divadelnost celého kusu.Inscenaci doprovází konkrétní soudobá hudba, která vytváří znepokojivou zvukovou krajinu, plnou podivných zvuků, třesku předmětů a rozbíjeného skla i zvuků zcela neidentifikovatelných. Interpretky oblečené do starorůžových či hnědých jednoduchých šatů působí křehce, ale pohybový slovník je silně fyzický a dynamický, nedočkáme se výrazněji lyrických pasáží nebo drobnokresby gest. I v této choreografii jsme kdesi u kořenů, jež nejsou subtilní, ale zemité. Motiv přirozenosti a napojení na zdroj zesiluje právě přítomnost rekvizit, jež jsou vesměs přírodního původu. O to více překvapí, a upřímně i zarazí závěr, který celou tuto linku rozruší a přidá skutečně absurdní tečku. Snad exaltovaný výjev souvisí s inspiračním zdrojem, jímž dle programu měly být mimo jiné obrazy Fridy Kahlo, nicméně zavání spíš lacinou teatrálností a dojem z celého díla do jisté míry neguje.Tanečnice jsou si rovnocennými partnerkami, z jejich vystoupení je cítit zápal a jakési sjednocení na přístupu či zaujetí pro společný styl. Můžeme obdivovat některé až akrobatické momenty jejich partnerské práce, lehkost, s níž se poddávají fyzickému tanci. V choreografii Traces se setkaly se stylem, který jim vyhovuje a snadno přejdou i drobná zranění, kterým se nelze vyhnout při manipulaci s tolika předměty. Po pohybové stránce je inscenace příjemným zážitkem, není zdaleka tak provokativní jako práce Charlotty, ačkoli za sebou také zanechává otevřená témata a hádanky. Spojení těchto kusů bylo šťastné i po dramaturgické stránce a je otázkou, kdy se znovu podaří, aby si tento tanečně-choreografický tandem mohl vytvořit společný večer.

Hodnocení autorky recenze:
Lucky: 100 %
Traces: 90 %

Lucky
Koncept, choreografie: Charlotta Öfverholm
Režijní a pohybová spolupráce: Dwight Rhoden
Světelný design a scéna: Tobias Hallgren
Hudba: Alvina Lanselle
Hudební aranž: Lauri Antila
Klavírní aranž: Helen Olofsson
Video: Anders J. Larsson
Choreografie na laně: Linnea Backgård
Premiéra květen 2014 Švédsko
(psáno z reprízy 18. 11. 2014 divadlo Ponec Praha)

Tanec – Charlotta Öfverholm
***

Traces
Režie, choreografie: Joseph Tmim
Kostýmy: Máša Černíková
Světelný design: Tobias Hallgren, David Prokopič
Produkce: VerTeDance o.s.
(koprodukce Tanec Praha)
Premiéra 18. listopadu 2014 divadlo Ponec Praha

Tanec – Charlotta Öfverholm, Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová

www.vertedance.org

Foto archiv, Vojta Brtnický