Úspěch české operní tvorby ve světě jsme v poslední době zaznamenali z několika stran. V malém i velkém měřítku. Úspěch Smetanovy Prodané nevěsty v Paříži, nesnadného Janáčkova díla Z mrtvého domu v MET nebo opět Smetana a Dvě vdovy ve švýcarském Winterthuru. Nadšení zahraničních kritiků provází nadšená odezva tuzemských žurnalistů a uspokojení čtenářů. Přináší nám to radost, nemůžeme se zbavit jakéhosi hřejivého pocitu nad tím, že jsme, jaksi my všichni, uspěli. Jásáme, že svět objevuje naše poklady. V rodné zemi těchto autorů je to ale, nemohu se ubránit tomuto pocitu, jaksi opačně.
B.Smetana: Prodaná nevěsta (Paříž Opéra national 2008)
L.Janáček: Z mrtvého domu (New York MET 2009)
Zamyslíme-li se nad tím, jaké české tituly a jak často i v jakém provedení se objevují na tuzemských jevištích, není ta bilance příliš potěšující. Jako by česká opera vedle světových titulů v očích mnohých dramaturgů šedla, jako bychom ji ani neměli. Jestliže se objeví český titul, je to Prodaná nevěsta či Dvořákova Rusalka. Občas opatrně probleskne něco z Janáčka, v souvislosti s jubileem Bohuslava Martinů nově Hry o Marii. Ale ostatní tituly jsou spíše raritou. A platí to i pro taková díla, jakými jsou opery Smetanovy nebo Dvořákův Jakobín. Objeví se, ano, ale sporadicky a v podstatně menší míře, než by si zasloužila. Po Zdeňku Fibichovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi jako by se slehla zem. Blodkova aktovka V studni by si také zasloužila renesanci a není zdaleka sama.
A.Dvořák: Rusalka (Glyndebourne 2009)
B.Smetana: Dvě vdovy (Glasgow 2008)
Je tu ještě jeden problém související s uváděním těchto děl – někdy se mi zdá, jako bychom svoji vlastní tvorbu nedokázali uchopit. Jako bychom se za ni tajně styděli a chtěli ji jaksi zjinačovat, aby nám byla bližší. Usuzuji tak z toho, že inscenování českých děl z poslední doby se mi v mnoha případech zdá přinejmenším rozpačité (Prodaná nevěsta v Ústí nad Labem i v Národním divadle v Praze, nejnovější Rusalka téže scény, podoba Tajemství opět v pražském Národním divadle či Hubičky se scénou složenou z puzzlí atd.).
Přitom tato díla jsou hudebními skvosty, které si naše přehlížení nezaslouží. Dokáží snadno oslovit dospělého a z vlastních zkušeností vím, že zcela bezpečně i dětského diváka. Kvalitně realizovaný časový posun jim může v některých případech, kdy dílo není zakotveno v historických souvislostech, prospět (Tajemství v režii Tomáše Šimerdy v DJKT Plzeň nebo – byť s výhradou k interpretaci Anežky – Dvě vdovy opět Plzeň). Pro české opery mluví ještě další fakt. V současnosti, kdy se zahraniční tituly uvádějí v devadesáti procentech v originále, čeština na jevišti chybí. České opery kromě krásné hudby přinášejí i rodný jazyk, při vnímání opery dětským divákem považuji tuto skutečnost za zásadní. Rozumí-li publikum textu (a to už platí pro publikum obecně), žije s dílem inscenovaným na jevišti. Pro děti to platí dvojnásob. A není pravda, že zpívanému slovu nikdo nerozumí. Při dobré artikulaci pěvců tomu tak není a unikne-li něco, není to na závadu vnímání celku. Důkaz? Česky uváděné opery Lazebník sevillský (v současnosti na repertoáru DJKT Plzeň) či Ravelova Španělská hodinka (v roce 2008 tamtéž).
Přitom tato díla jsou hudebními skvosty, které si naše přehlížení nezaslouží. Dokáží snadno oslovit dospělého a z vlastních zkušeností vím, že zcela bezpečně i dětského diváka. Kvalitně realizovaný časový posun jim může v některých případech, kdy dílo není zakotveno v historických souvislostech, prospět (Tajemství v režii Tomáše Šimerdy v DJKT Plzeň nebo – byť s výhradou k interpretaci Anežky – Dvě vdovy opět Plzeň). Pro české opery mluví ještě další fakt. V současnosti, kdy se zahraniční tituly uvádějí v devadesáti procentech v originále, čeština na jevišti chybí. České opery kromě krásné hudby přinášejí i rodný jazyk, při vnímání opery dětským divákem považuji tuto skutečnost za zásadní. Rozumí-li publikum textu (a to už platí pro publikum obecně), žije s dílem inscenovaným na jevišti. Pro děti to platí dvojnásob. A není pravda, že zpívanému slovu nikdo nerozumí. Při dobré artikulaci pěvců tomu tak není a unikne-li něco, není to na závadu vnímání celku. Důkaz? Česky uváděné opery Lazebník sevillský (v současnosti na repertoáru DJKT Plzeň) či Ravelova Španělská hodinka (v roce 2008 tamtéž).
B.Martinů: Mirandolina (Garsington 2009)
Domnívám se, že české opery a cesta k opeře jako takové spolu úzce souvisí. Chceme-li si vychovat operní publikum, nesmíme na děti zapomínat. A neměli bychom zapomínat proto na české opery. Naopak je začlenit do repertoáru mnohem více, než tomu je v současnosti. Abychom totiž v touze po světovosti a objevování zahraničních titulů nezapomněli na ty vlastní.
L.Janáček: Výlety páně Broučkovy (Ženeva 2008)