Laura Aikin: Nejsme povinni dělat to, co se očekává

  1. 1
  2. 2

Americká sopranistka Laura Aikin je další z dlouhé řady po celém světě uznávaných operních umělců, o kterých se toho u nás bohužel moc neví. Laura Aikin je přitom pravidelným hostem operních domů v Berlíně, Vídni či Paříži, neworské Metropolitní opery či Opery v San Franciscu, stejně jako i festivalů v Glyndebourne a Salcburku, a také většiny významných koncertních sálů. Její soprán má rozsah přesahující tři oktávy, její repertoár je nezvykle široký – zahrnuje díla barokních mistrů, role belcantové, ale i dost postav z oper soudobých. Laura Aikin má řadu nahrávek – asi nejznámější je přitom její Konstance v Mozartově Únosu ze serailu, v kontroverzní úpravě režiséra Stefana Herheima, uváděné v rámci salcburského výročního mozartovského projektu M22 před třemi lety. Mimo jiné právě i o moderních režiích, ale pochopitelně taky o vánočních svátcích byl náš rozhovor s Laurou Aikin.

G.F.Händel: Giulio Cesare in Egitto (Drážďany – Cleopatra)
 
Zastihli jsme vás v Drážďanech při zkouškách na novou produkci Händlova Julia Cesara, kde máte roli Kleopatry. Semperova opera – podobně jako i další německá divadla – je přitom známa svými odvážnými, hodně moderními režiemi. V Metropolitní opeře, kde také docela často zpíváte, vystupujete přitom většinou v tradičních, klasických režiích. Co vám je bližší? Čemu osobně dáváte přenost?

Ať už jde o o moderní interpretaci nebo tradiční výklad, důležitý je dobrý režisér, který je hlavním tvůrcem charakteru postav. Jestliže vám nastudování nic vizuálně neříká nebo jsou předváděny jen statické obrazy, pak to vlastně není divadlo. Můžete poslouchat dobrou nahrávku na CD a vše si představovat sami. Emocionální vývoj postav se v inscenaci musí odrážet, stejně jako se odráží v hudbě. Emoce, vyjádřené hlasem, dokonce i syrové nebo nedokonale zazpívané, to všechno má své místo v ucelené interpretaci dramatu. Mně nezáleží na tom, podle jakého vkusu je dílo interpretováno. Příběhy jsou nadčasové.
 
V Salcburku před třemi lety při souborném provedení Mozartových oper snad nejvíc překvapil Únos ze serailu, kdy režisér Herheim přepsal i samotné libreto a byl za to dost kitizován. Vy jste zpívala Konstanci – nevadí vám podobné zásahy?
 
Věřím, že všechno na naší planetě je a mělo by být materiálem pro umělecké vyjádření. Ale pojem „dobrý vkus“ je podle mého názoru absurdní. To, co každý den vnímáte kolem sebe a bez velkého přemýšlení akceptujete, je často horší, než si vůbec dokážete představit. Žádný umělec není povinen dělat něco „tak, jak se očekává“, předvádět to tak. Možná mnohem později, po jakési reflexi, vám neobvyklý umělecký zážitek začne dávat smysl. Já osobně se vždy snažím přijít na to, co se režisér prostřednictvím jednotlivých postav snaží sdělit. To by přece byla ohromná škoda chodit na operu a vidět představení, které je snadno pochopitelné a lehce stravitelné. Problém salcburských nastudování není v samotných režiích, ale v tom, jak jsou propagovány. Možná, kdyby byl zvolen jiný název …. „Die Entführung aus dem Serail/Manželství vám nevoní“? Myslím, že to byla velmi inteligentní show, která vám předhodila spoustu věcí k přemýšlení. Pro některé příliš cynická, pro ostatní hloupá. Pro pár lidí ale určitě brilantní!

Pro nás účinkující to bylo v mnoha ohledech náročné nastudování, jak fyzicky, tak emočně. A naším největším problémem bylo, jak tuhle režii prodat tomu od samého začátku nepřátelsky naladěnému publiku. Je těžké být za takových okolností uvolněný a přesvědčivý. Upřímně řečeno, nemyslím si, že s divadlem by se mělo zacházet jako se svatou relikvií. Ta se časem zapráší, ztratí glanc a je nezajímavá. Hudba je hudba. Musíte zpívat správné noty. Ale dramaticky… Myslím, že Mozartovi by se tahle produkce nejenom líbila, ale že by ho nadmíru pobavila i reakce publika.
H.W.Henze: L’Upupa (Salcburk – Badi’at el-Hosn wal Dschamal)
O.Messiaen: Saint Francois d’Assise (San Francisco – L’Ange)
 
Vedle Händla a Mozarta zpíváte i v moderních operách, třeba Henzeho nebo Messiaena. Jak se vám taková hudba zpívá? Některé vaše kolegyně ji zpívat nechtějí, bojí se, že by si zničily hlas.
 
Vždycky jsem zpívala různorodý repertoár. Používám stejnou techniku a stejný hlas na všechno, co zpívám. O něco více času mi zabere studium soudobých skladeb, ale jinak v tom není žádný rozdíl. Je to otázka nosnosti vašeho hlasu a zvládání dechu. A také toho, že jste si jistý, že když se opřete do svého hlasu ze všech sil, abyste zazpíval všechny předepsané noty, nebudou vás potom bolet hlasivky. To platí pro Bacha stejně jako Berga. Když mi na začátku mé kariéry nabídli moji první Lulu, myslela jsem si, že chtějí zničit můj hlas. Ale pak jsem se ji naučila a uvědomila si, že je jednou z nejkrásnějších rolí, která vám umožňuje zpívat v jedné postavě vlastně celý repertoár. Emoce postavy jsou v tak dokonalé shodě hudbou, že je vlastně zpívání snadné. A hudba je blíže Mozartovým velkým koncertním ariím spíš, než jakémukoliv jinému skladateli. Neumím si to bez ní představit. Berg napsal tuto roli přesně pro můj typ hlasu.
A.Berg: Lulu (Curych)
0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments