Stín J. Baldy v pohybu – úvaha nad karikaturou

Inspirací pro novinku je práce novinářky Ivany Svobodové a příběh seniora Jaromíra Baldy, který se v roce 2017 pokusil vykolejit dva vlaky a incident svést na migranty. Od té doby se přehnal covid a během pandemie a vzápětí na pozadí války na Ukrajině se vyhrotila polarizace společnosti a rozrostla se „dezinfo scéna“, jejíž obětí byl před lety i onen zmanipulovaný senior. Antivaxeři, podporovatelé extrémistických hnutí vlevo i vpravo, náboženští fanatici všeho druhu, lidé, kteří věří na reptiliány, na práškování chemtrails, na genetickou manipulaci RNA očkováním proti covidu a řízené vyhlazování obyvatel, na nový světový řád, ale třeba i návrat socialismu pod taktovkou slovanských bratrů z východu… Možná že lidí věřících skutečně pevně konspiračním teoriím není na počet tolik, protože jsou slyšet hlavně v internetových diskuzích, přesto jde o problém a netýká se jen naší malé zemičky.

Nejde jen o krizi vzdělanosti na úrovni celé společnosti. Snadno zmanipulovatelní občané jsou potravou pro populisty a prospěchářské politiky s diktátorskými sklony, kteří pracují velmi prostě, ale skvěle jim to vychází: vytvořit obraz vnitřního či vnějšího nepřítele, vystrašit tím obrazem voliče, slíbit jim, že je proti nepříteli ochráníme, když nás zvolí a dají nám více pravomocí… že posledním dějstvím je převzetí moci, nastolení nějaké formy diktátu a hození předmětných voličů přes palubu, protože roli užitečných blbců už splnili, tak daleko už nikdo nevidí. Je to téma, které se hodí pro divadelní zpracování všeho druhu, jako tanec, fyzické divadlo, dokudrama, klasická činohra…

Farma zvolila osvědčený styl: shromáždit materiál, vyhrábnout esenci, tu rozvést do pohybových obrazů silného emočního náboje, k tomu i mluvené slovo, aby se divák obsahově neztratil. Každé téma je složité, každé je něčím náročnější než to předchozí. Farma už hrála a tančila o zlovoných praktikách koncernu Nestlé, o sebevraždách vyčerpaných hikikomori, o obětech druhé světové války, radikalizované mládeži, o uprchlících 19. i 20. a 21. století… A teď hraje a tančí o vlastních spoluobčanech, v tom je to asi nejtěžší. V anotaci inscenace o lidech na intelektuálním okraji se píše: „Oni. Vyhýbáme se jim, nechceme v jejich světě žít, střety s nimi dopředu vzdáváme. A navzájem s sebou opovrhujeme.“ Ale – pomáhá Farma svou novou inscenací k opaku?

V něčem se mi zdá problematická, a tím rozhodně nemyslím dokonalost technického provedení, mistrovství pohybových výkonů a její účin per se. Prakticky vzato je skvělá, s vybroušenými akcemi a s dobře zvolenou délkou – všechnu esenci stlačuje do plochy jediné hodiny. Jejími hvězdami jsou Hana Varadzinová v roli novinářky-pozorovatelky, a Andrej Šlepita, jehož můžeme ztotožnit s postavou druhdy odsouzeného penzisty. Příběh tohoto muže zaznívá v konkrétních obrysech skrze některé krátké texty, ačkoliv problém je povýšen na obecnou rovinu. Novinářka, vyzbrojená však malým triedrem a celá v černém, takže vypadá spíš jako agentka, špionka, se pohybuje prostorem až zvířecími přískoky a plížením, jako když lovec číhá na kořist. A její kořistí jsou postavy „z lidu“, třeba hospodyně, která si chce jen v klidu oškrábat brambory, nebo strejc, co zalévá zahrádku.

Andrej Štepita si vykračuje o francouzské holi, s typickou ležérností české módy, tedy ponožkami v sandálech, ale místo neuropatologického šourání rozehrává přímo stepařské kreace. Mnoha jeho setkáním s novinářkou nebo s postavou politika se nemůžeme nezasmát. Je to absurdní a bizarní, pohybově skvělé, obsahově sporné. Muži, který dostal čtyři roky za vlastní strach, bych se radši neposmívala. Mohlo by se to úplně klidně stát i vašemu sousedovi na chalupě nebo kamarádovi dědečka, se kterým se potkáváte v hospodě.

„Muž usiloval o to, aby společnost připsala jeho činy migrantům vyznávajícím islám,“ psaly tehdy Lidovky. „Podle něj by totiž přijímání těchto osob vedlo ke ztrátě tradiční české kultury. Chtěl proto vyprovokovat obyvatelstvo k tomu, aby po politicích vyžadovalo přijetí opatření proti migrační vlně. Důchodce, který byl doposud zcela bezúhonný, se k činům doznal. Už dříve uvedl, že jej pronásledovaly hrůzné sny o migrantech.“ Byl to volič SPD, podporovatel Tomia Okamury, ve volební kampani v roce 2017 hnutí poskytl dar ve výši zhruba 12 000 korun. SPD se od jeho činu samozřejmě veřejně distancovala (jak ostatně zazní i v inscenaci).

Na scéně se dále objevují postavy podobné mladistvým gangsterům, údržbář, který nevybíravě napadne novinářku, a nechybí ani politici v hnědých („náhoda“?) oblecích, pohybující se jako loutky na klíček, o krok před důvěřivými lidmi, ale sami umělí jako figuríny a bez skutečného zájmu o svět. Celou tu plejádu postav dokáží díky umné scénografii, rohovému green boxu s dveřmi, rozehrávat vedle Štepity už jen tři další interpreti, Michaela Králiková, Matúš Szegho a David Králík. A všechny jednotlivé scény a obrazy doprovází živá hudba (Štěpán Janoušek a Miloš Klápště), ať už jde o generovaný rytmus a syntetizovanou elektroniku, nebo zcela naturální kontrabas, trubku a pozoun, s občas přimíchanými zvuky venkova. Melodie burácejí pod kupolí ohromného betonového sálu, postavy jsou bezbranně lapené ve hře. Ve hře, která působí extrémně groteskně. Všechny pohyby jsou buď nepřiměřeně úsečné, zatuhlé, nebo zkřivené a pokroucené. To je signifikantní znak.

Nicméně, co mě vede k úvaze (toto prosím pěkně není recenze): myslím, že navzdory dokonalosti provedení a fyzickým výkonům, inscenace nepojednává „o poutech, která si jeden vůči druhému vytváříme, jakkoli jsme si cizí, ale i o tom, jak jsme vůči sobě bezbranní,“ nebourá bariéry a neusnadňuje nám pochopení pro lidi, které na jevišti vidíme. Ukazuje nám je jako odcizené figurky z jiného světa. Ale oni patří do našeho! I novinářka je vykreslena jako predátorka, která na svoje respondenty číhá a bezmála útočí, schválně se je snaží nachytat, místo aby poslouchala a přemýšlela o jejich motivacích, což byl určitě původně smysl celé investigativy, která je na pozadí. Ve výsledku se nedobereme možného vysvětlení, proč to ten člověk udělal nebo proč jsou jemu podobní lidé tak náchylní k tomu stát se oběťmi konspiračních teorií.

Ti lidé jsou v inscenaci zpodobeni jako karikatury a citlivé to není. Jak je máme přijmout bez souzení, jak s nimi máme soucítit? Jsou degradovaní na hlupáky a omezence, ale upřímně – vždyť ani nemusíme chodit za hranice naší kulturní, a dokonce ani za hranice taneční bubliny, abychom potkali i relativně vzdělané, kultivované a úspěšné lidi, kteří věří dezinformacím nebo se na jejich šíření podílejí. Oběti dezinformátorů nejsou jen pologramotní bezdomovci, problémová mládež nebo lidé ze zapadlých vesniček. A i kdyby to tak nakrásně bylo, tak bychom je neměli zobrazovat tak, abychom ten stereotyp vidláka z Horní Dolní nebo nepřizpůsobivého individua ještě podpořili. Tu dichotomii „my (vzdělanější)“ a „oni (zmanipulovatelní)“ bychom měli naopak utlumovat, a ne ji ještě o to víc ukazovat, nebo ne? Nejsou to zvířata v safari, jsou to někdy i naši přátelé, s nimiž těžko volíme náměty hovoru, abychom se vyhnuli střetu, právě proto, že je nechceme odvrhnout. Elitářství a povýšenectví je úplně stejným ohrožením funkční společnosti, jako je jím nevzdělanost těch, nad něž se povyšujeme. O to horší, že my máme mentální kapacity ukázat se jako velkorysejší a moudřejší, je to naše povinnost. Bojím se, že nadšení (technicky vzato oprávněné) z právě proběhlé premiéry do jisté míry souvisí právě s tím, že nás ujistila v tom, že stojíme na správné straně se svou intelektuální a morální převahou. Jak iluzorní ale ta převaha je…

Jsem výjimečně rozpolcená. Vidím skvělou inscenaci, tradičně skvěle narežírovanou, tradičně skvěle interpretovanou, ale přitom její podobu ani poselství nemohu přijmout, i když vidím, že stojí na obrovském výzkumu a na litrech potu těch nejlepších performerů. Jak to máte vy? Excelence first? Máte teď s „českým hrdinou“ soucit? Co kdyby na místě penzisty JB byla váš kamarád z mládí prožitého na vesnici?

Podobné otázky vlastně vyvolala už inscenace DEKKADANCERS La Dolce Vita pro svou romantizaci života na ulici a také trochu i pro zjednodušené pojetí charakterů, které až na jednu výjimku neprocházejí psychologickým vývojem (což je obecně zajímavé – brání nám v tanečním divadle soustředění na fyzickou excelenci v práci na vývoji postav?). Svým způsobem může být také problematická, protože vyvolává zdánlivý dojem, že všichni lidé bez domova dávají přednost svobodě před střechou nad hlavou. Také tam vlastně převládá většinové nadšení ze skvostných tanečních výkonů a inscenačního umu, byť jde o jiný žánr i jinou cílovou skupinu. Přijetí obou inscenací je bouřlivé, ale neměli bychom se tím nadšením nechat unést bezbřeze, umění je mimo jiné od toho, aby se o něm diskutovalo.

Český hrdina
Vytvořili: Viliam Dočolomanský, Hana Varadzinová, Andrej Štepita, Michaela Králiková, David Králík, Sebastian Jacques, Barbora Ješutová, Markéta Hrehorová, Sodja Lotker, Lucia Škandíková
Režie & choreografie: Viliam Dočolomanský
Asistentky režie a choreografie: Barbora Ješutová, Kamila Mottlová
Dramaturgie: Sodja Lotker, Markéta Hrehorová
Hudba: Štěpán Janoušek
Scénografie: Lucia Škandíková
Kostýmy: Kateřina Jirmanová
Světelný design: Martin Špetlík
Zvukový design: Eva Svobodová
Světla: Vít Škoda, Lukáš Jíra
Zvuk: Adam Veselý
Produkce a technická produkce: Eliška Seveldová
Asistentka produkce: Zuzana Borová
Vizuální identita projektu: Patrik Svoboda
Fundraising: Vendula Kodetová, Ania Obolewicz, Anely Jeromin, Ondřej Wald
PR: Blue Gekko, Alice Škrlantová, Anna Nádvorníková
Poděkování: Erik Bartoš, Lenka Drncová, Hedvika Máchová, Sebastian Jacques, Eliška Vavříková
Účinkují: Hana Varadzinová, Andrej Štepita, Michaela Králiková, Matúš Szegho, David Králík, Štěpán Janoušek, Miloš Klápště
Premiéra: 26. 4. 2024, DOX+

Lidové noviny: 14. 1. 2019, Čtyři roky pro seniora, který se pokusil vykolejit dva vlaky. Čeká ho i psychiatrické léčení. Zdroj ZDE.