Sto padesát let divadla v Plzni (1)

Byl podzim roku 1865. Od smrti Josefa Kajetána Tyla, který zde v naprosté chudobě zemřel jako člen kočovné Zöllnerovy společnosti, uplynulo už více než devět let. Za tu dobu se v Plzni leccos změnilo. V roce 1859 zde otevřel Arnošt hrabě Valdštejn-Wartenberg železárnu. Nový podnik poskytl práci Čechům, kteří se z okolních obcí začali stěhovat v hojné míře do města. Tím se začal výrazně měnit národnostní profil Plzně. Zakládaly se české spolky, jako byl Sokol či pěvecký spolek Hlahol. Dobudování České západní dráhy v roce 1862 zajistilo Plzni kvalitní spojení jak s Prahou, tak přes Domažlice a Furth im Wald s bavorskými městy, což se velmi pozitivně projevilo v prudkém zvýšení výroby piva a jeho expedice. Plzeňské pivo, které dalo pivu jméno, se rychle stalo pojmem známým po celé podunajské monarchii i v zahraničí a je známo, že si je oblíbil i sám František Josef I.

Kdesi v severním Německu si tehdy úspěšně vedl mladý inženýr, syn plzeňského krajského lékaře a zámožného měšťana Františka Škody, Emil, který v roce 1866 bude muset v důsledku rakousko-pruské války Německo opustit a vrátit se do rodného města. Zde byl jmenován hlavním inženýrem valdštejnských závodů a rozhodujícím způsobem změnil život někdejší poněkud ospalé provinční Plzně. Podle oficiálního sčítání lidu o pár let později, v roce 1869, dosáhla Plzeň počtu 23.681 obyvatel.

Plzeňští měšťané začali toužit po tom, aby ve městě, kde byl vždy silný ochotnický divadelní život, bylo provozování Českého právovárečného divadla svěřeno zkušenému divadelníkovi. Ještě před pár lety by bylo nemyslitelné, že by v Plzni mohla vzniknout česká scéna. Ale rychle se měnící situace způsobila, že nakonec bylo rozhodnuto věnovat budovu italského architekta Lorenza Sacchettiho z roku 1832 pořádání českých divadelních představení. Volba padla na zkušeného režiséra pražského Prozatímního divadla Pavla Švandu ze Semčic.

Léta působení divadelních společností 1865–1902
A právě tehdy, v oněch šedesátých letech devatenáctého století, se stalo skutečností to, co velmi trefně vyjádřil ve svém proslulém bonmotu slavný plzeňský rodák Miroslav Horníček, když o svém rodném městě prohlásil, že dalo lidstvu tři metly – kanóny, pivo a herce. Přiznám se, že jsem ten citát dost dlouho hledal v Horníčkových knížkách. Nenašel jsem jej a nechtěl jsem čtveráčkovsky trávit hodiny a dny jeho hledáním. Ať je to, jak chce, bonmot je to velmi trefný. A dlužno říci, že tyto tři metly přinesly městu Plzni bohatství, dobrou pohodu a přirozený vztah ke kultuře.

Vraťme se ale k osobě Pavla Švandy ze Semčic. Protože letos 27. listopadu uplyne sto devadesát let od jeho narození, neuškodí si jej alespoň několika větami přiblížit. Pavel Švanda ze Semčic pocházel z rodu drobných šlechticů, který se v devatenáctém století již cele zapojil do občanského života. Mladý Pavel byl předurčen k tomu stát se knězem, ale ve věku dvaceti let zběhl ze semináře a věnoval se zpočátku úřednickým aktivitám. Ale to byla pouze příprava k proniknutí do sféry, po níž Švanda bytostně toužil – kumšt, divadlo, literatura a žurnalistika. V roce 1848 se aktivně zapojil do vlasteneckých aktivit. V tehdy velmi kvalitním divadle u sv. Mikuláše na Malé Straně hrál divadlo česky i německy, posléze tam působil po deset let jako režisér. Souběžně vedl také divadelní rubriku časopisu Lumír. V roce 1850 se oženil s herečkou Stavovského divadla Eliškou Peškovou a tím bylo o jeho osudu rozhodnuto definitivně. Po otevření Prozatímního divadla v něm několik let působil jako dramaturg a režisér.

Ukázalo se, že povolání Švandy do Plzně bylo velmi pozitivním krokem. Kromě nesporných uměleckých schopností si přinesl nemalé schopnosti organizační a ekonomické, které zúročil při vybudování souboru, který kromě svého působení v Plzni jezdil také po Čechách a postupem času se programově věnoval budování tehdy populárních letních scén – arén.

V Plzni strávil Pavel Švanda s přestávkami celkem šestnáct let. První sezonu zahájil inscenací Shakespearova Romea a Julie v překladu Josefa Douchy. První tři sezony ale soubor provozoval pouze činohru. První operní představení se v Plzni uskutečnilo už v prosinci 1865. Byla jím tehdy velmi populární Flotowova Marta, ale tu nastudovali plzeňští amatéři ve spolupráci se sólisty Prozatímního divadla. Touha Plzeňáků po hudebním divadle byla obrovská, a tak na podzim 1868 se Švandovi konečně podařilo sehnat finanční prostředky k provozování opery. K řízení počtem nevelkého, ale kvalitně složeného orchestru povolal do Plzně houslistu Prozatímního divadla Mořice Angera. Letos jsme si mohli připomenout i jeho výročí. Druhého srpna uplynulo sto deset let od jeho úmrtí.

Do Plzně doporučil tohoto čtyřiadvacetiletého sušického rodáka Švandovi Bedřich Smetana. Anger Smetanovo dílo obdivoval a v orchestru Prozatímního divadla se spřátelil s kolegou violistou Antonínem Dvořákem, s nímž ho poutalo pevné přátelství po celý život. V Prozatímním si to Anger zkusil párkrát i jako kapelník v inscenacích různých operet a frašek. Za dva roky, které v Plzni strávil, položil solidní základ provozování opery. Vrátil se pak do Prozatímního divadla, kterému obětavě sloužil jako pilný, svědomitý a pohotový druhý dirigent.

V plzeňském Městském divadle se opera poprvé provozovala 28. září 1868. První premiérou byl Verdiho Trubadúr. Repertoár, v němž samozřejmě byly, jak to tehdy bylo obvyklé, v hojném počtu zastoupeny operety, sestával vesměs z titulů provozovaných v Prozatímním divadle. Vedly k tomu i důvody ekonomické, protože nový soubor byl de facto závislý na hudebních materiálech pražské scény. A tak se hrály v Plzni opery Donizettiho, Belliniho, Verdiho, ale dokonce se na repertoáru objevil i Meyerbeer. Nechyběl ani Weberův Čarostřelec a významná pařížská novinka, s níž seznámil Prahu rok předtím Bedřich Smetana – Gounodův Faust a Markétka.

Ve druhé sezoně Angerova působení byl uveden mimo jiné Škroupův Dráteník a na podzim 1869 Prodaná nevěsta. Musíme si uvědomit, že Prodanka tehdy nebyla ještě národní klenot, ale zajímavá novinka, která se teprve na jevišti prosazovala. Plzeňská inscenace vešla do historie tím, že v ní byly použity originální plzeňské kroje, které divadlu zapůjčili sedláci z Chrástu a z Dýšiny, z čehož posléze vznikla dlouhodobá tradice inscenování této opery.

Po Angerově odchodu do Prozatímního divadla se opera udržela s určitými přestávkami v Plzni více méně už natrvalo. Opera se sice ve větších divadelních společnostech provozovala, ale jednalo se většinou o pár sólistů, kteří zpívali čelné úlohy. Jinak každý dělal vše, k čemu byl alespoň trochu disponován. K dispozici byl z dnešního hlediska neuvěřitelně skromný orchestr, který byl v případě potřeby doplňován z řad místních hudebníků amatérů či tehdy hojných vojenských kapel. Miniaturní sbor byl složen vesměs z herců, kteří uměli zpívat. A pokud se týče repertoáru, „léta tučná“ se střídala s „léty hubenými“. Pokud se vůbec hudební tituly udržely na repertoáru, šlo namnoze o operety, hudební komedie všeho druhu, sem tam proložené nějakou tou operou, když pro ni principál nalezl vhodné představitele.

Poněkud lepší situace byla v Brně, kde díky tradici Křížkovského a Sušila, přítomnosti Leoše Janáčka a nárůstu českého školství a také blízkosti Vídně byl hudební život přece jenom na jiné úrovni. Plzeňští měšťané podobně jako brněnští toužili po opeře, protože si byli vědomi toho, že opera dodává divadlu lesk. Ne nadarmo si Vendelín Budil častokráte posteskl, že výpravná a tudíž drahá operní (nebo operetní) představení zaplní divadlo, zatímco mnohá vysoce kvalitní činoherní inscenace musí těžce o své diváky bojovat.

Švanda usiloval i nadále v daných možnostech o kvalitní hudební divadlo. Podle svědectví Vendelína Budila uvedl v sezoně 1872/1873 třináct operních inscenací vesměs pod taktovkou nového kapelníka Bohuslava Jaromíra Hřímalého, bratra autora tehdy velmi populární opery Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého.

Právě ale konec sezony přinesl plzeňskému divadlu neblahé zprávy. Podmínky pro provozování opery v Plzni značně ztížily důsledky hospodářské krize, která nastala po krachu na vídeňské burze dne 9. května 1873, jenž výrazně zasáhl rozvíjející se české průmyslové podniky. Družstvo se rozhodlo v roce 1875 vyměnit ředitele a svěřilo divadlo do péče řediteli Kramuelemu. Kramuele byl sice schopný principál, ale jeho společnost provozovala výhradně činohru. Plzeňanům, kteří si zvykli na operu, to nestačilo, a tak se po roce Švanda opět do Plzně vrátil. Ani Švandův návrat neznamenal výraznou změnu k lepšímu, a tak v roce 1877 bylo divadlo svěřeno do rukou mladého, průbojného a ambiciózního operního zpěváka, který v Plzni působil už ve Švandově souboru v sezoně 1872/1873, Janu Pištěkovi, který se rozhodl pořídit si vlastní kvalitní soubor schopný provozovat operu i činohru.

Jednoroční první plzeňské Pištěkovo ředitelování nedopadlo právě nejlépe. Třicetiletý začínající divadelní podnikatel nejspíše přecenil své síly. Neprojevilo se to ani tak ve sféře ekonomické, kde mohl využít provozovacího kapitálu, který mu poskytla jeho tchyně, zámožná pražská kavárnice, ale spíše ve sféře umělecké, kde se zatím ve velké míře ukázala jeho nezkušenost. Do Plzně se opět vrátil po roce Pavel Švanda a podařilo se mu v rámci daných možností stabilizovat operní repertoár. Jeho spolupracovníkem byl v té době dirigent Eugen F. Engelberth, od jehož narození letos v únoru uplynulo sto sedmdesát let. V tomto období se Plzeňané poprvé setkali s operou Antonína Dvořáka, když v roce 1878 byla v Plzni uvedena jeho komická zpěvohra Šelma sedlák, o rok později poprvé uslyšeli Plzeňané kouzelné melodie Smetanovy Hubičky.

Období ředitelování Františka Pokorného v letech 1881/1884 znamenalo vzhledem k opeře opět krok zpět, ale jistá renesance přišla s posledním návratem Pavla Švandy ze Semčic do Plzně. Velkou zásluhu na tom měl muž, který do Plzně přišel v roce 1886 po nepříliš šťastném roce stráveném v Brně, tehdy čtyřiadvacetiletý Karel Kovařovic. Důkladnější pozornost této mimořádné osobnosti v dějinách české opery bychom chtěli věnovat o několik týdnů později, neboť 9. prosince uplyne sto patnáct let od jeho smrti. Svou zásluhu na tom měla nepochybně i skutečnost, že zkušený operní praktik Pištěk měl kvalitněji sestavený soubor a dokázal zabezpečit pro operu lepší ekonomické zázemí.

25. ledna došlo v plzeňském divadle k mimořádné události: poprvé byla mimo Prahu uvedena opera Richarda Wagnera. Na výpravu inscenace poskytl Pištěk velkoryse dva a půl tisíce zlatých a dobová kritika napsala, že pod Kovařovicovou rukou se zpěvohry naší pravé divy vzrůstají. Po roce Kovařovic odešel do Prahy, ale jeho nástupce, kapelník Jindřich Hartl, uvedl v Plzni v následující sezoně Smetanova Dalibora a Wagnerova Tannhäusera, v němž titulní roli zpíval perspektivní tenorista Josef Jelínek.

V roce 1889 bylo provozování divadla svěřeno Vendelínu Budilovi. První Budilova ředitelská éra nepatřila v životě budoucího tvůrce slávy plzeňského divadla právě k nejšťastnějším. Budil, jsa si vědom obtížnosti a náročnosti operních produkcí, se věnoval opeře a hudebnímu divadlu spíše okrajově, byť právě v tomto období sklidil své první úspěchy na plzeňské scéně budoucí představitel vypjatých tenorových rolí na Národním divadle, Bohumil Pták.

V noci z 5. na 6. ledna 1891 nečekaně umírá na své poslední štaci v Brně Pavel Švanda ze Semčic. Společnost přebírá jeho syn Pavel Švanda mladší. Od jeho narození uplynulo letos 3. června sto šedesát let. „Mladý“ Švanda začínal u svého otce jako tenorista, ale příliš se neprosadil. Po rodičích sice zdědil lásku k divadlu i jistou dávku velkorysosti, scházela mu ale jejich systematičnost, pracovitost a smysl pro realitu dané chvíle.

Nicméně opeře se pod jeho vedením začalo dařit lépe. Maximální zásluhu na tom měl dnes bohužel zapomínaný výborný český muzikant, dirigent Antonín Kott. I v jeho případě si letos připomínáme dvojí jubileum. 20. února uplynulo sto pětapadesát let od jeho narození a 5. prosince to bude sto deset let, co příliš předčasně v Plzni zemřel.

Antonín Kott působil v Plzni po odchodu Švandy juniora i v následujících letech, kdy divadlo řídil Vendelín Budil, poté i za ředitele Trnky a konečně opět za Budila už v nové divadelní budově. Byl to on, kdo položil definitivně pevné základy pro skutečně profesionální operní umění v Plzni. Podle názorů současníků „znamenal Kott pro Plzeň totéž co Adolf Čech pro Operu Národního divadla v Praze“.

Měl vedle sebe výborné spolupracovníky. Především to byl koncertní mistr Emanuel Bastl, který záhy rovněž začal dirigovat a později byl výborným šéfem několika českých operních souborů. Ze zpěváků připomeňme sopranistky Marii Chrostíkovou-Poláčkovou a zejména mimořádně talentovanou Marii Wollnerovou, která záhy odešla do Národního divadla. Marie Wollnerová byla zpěvačkou mimořádného rozsahu, bravurně zpívala vypjaté dramatické partie jako například Amneris ve Verdiho Aidě. Ve světové premiéře Dvořákova Dimitrije zpívala Xenii. Z řady příčin její pěvecká kariéra záhy skončila a ona sama zemřela ve třicátých letech v naprosté chudobě ve východočeském Broumově. V pánském souboru to byl barytonista Václav Vodička a všestranně talentovaný basista Robert Polák, výtečný malíř, který později zastával funkci vrchního režiséra Opery Národního divadla v Kovařovicově éře.

Už jedna z jeho prvních premiér, Čajkovského Evžen Oněgin, se setkala s mimořádně pozitivním přijetím. Tehdejší čelný plzeňský hudební kritik Hynek Palla po premiéře napsal: „Neváhám přiznat, že jsem v ten večer zažil chvíli nepohnutí z dojímavé krásy díla i pýchu ze statečnosti našeho divadelního ansámblu.“ K Čajkovskému se potom A. Kott vrátil v Budilově éře, když v Plzni poprvé uvedl Pikovou dámu.

V prvních letech zazněly v plzeňském divadle pod jeho taktovkou například Smetanovo Tajemství, Rossiniho Vilém Tell či Mozartův Don Giovanni, z domácí původní tvorby byly pak tehdy velmi populární Svatojanské proudy Josefa Richarda Rozkošného. Jako určitou kuriozitu můžeme dodat, že uvedl rovněž lidovou operetu Andulka, jejímž autorem byl otec Zdeňka Nejedlého, Roman Nejedlý.

Ve své průkopnické činnosti pokračoval Antonín Kott i po nástupu Vendelína Budila a poté Františka Trnky do ředitelské funkce. Uváděl novinky místních autorů, jako například operu Švanda dudák Vojtěcha Hřímalého anebo U božích muk Stanislava Sudy. Poprvé měli v té době plzeňští milovníci opery možnost vidět a slyšet Smetanovy Branibory v Čechách a Kovařovicovy Psohlavce. Ze světové operní tvorby znovu uvedl Wagnerova Lohengrina a Tannhäusera, na plzeňské jeviště dorazily i Mozartova Kouzelná flétna a Humperdinckova Perníková chaloupka. Ze zahraničních novinek to byla tehdy velmi populární opera Wilhelma Kienzla Evangelista.

Mimořádným Kottovým činem byla premiéra Glinkovy opery Život za cara, u nás poději známé pod názvem Ivan Susanin, a opery českého rodáka, šéfdirigenta sanktpetěrburského Mariinského divadla Eduarda Nápravníka Dubrovskij. Těsně před otevřením nové divadelní budovy byla poprvé v Plzni provedena Smetanova Libuše, kterou poté byla nová divadelní budova slavnostně otevřena, a Fibichova Šárka.

Bylo by velmi žádoucí, kdyby se toto „pionýrské“ období souboru, který u nás vznikl v pořadí jako druhý profesionální operní soubor, dočkalo důkladného odborného zpracování, jakého se díky věhlasu a významu Vendelína Budila dostalo činohře. Dostupné materiály z šedesátých let jsou až příliš poznamenané v té době sice již pohasínající, ale jak vidno, někde ještě živou estetikou padesátých let.

(Pokračování)