Stokowski. Dirigent se smyslem pro reklamu i pro poctivé, vnitřně pravdivé umění

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (24)

Portrét Leopolda Stokowského psal Ivan Medek v roce 1967. Šlo o pořad s ukázkami pro Divadlo hudby v Ostravě. Medkův styl netřeba znovu komentovat: táž výstižnost, táž přímočarost, schopnost vyvážit obdiv i kritičnost, a přitom velká živost. A taky schopnost trefit na hlavičku otázky i pro nás, dnešní čtenáře: na reklamu ve světě vážné hudby už jsme si zvykli, ale nebereme ji už moc automaticky? A hlavně: dovedou umělci a slovutné hudební instituce, které se na vlně reklamy (PR, marketingu…) chtějí vézt, myslet na tu – Medkem u Stokowského zmiňovanou – poctivost a pravdivost? Není zrovna snadné si ji uchovat.

Připojme pro zajímavost Medkovu vzpomínku na Stokowského z pozdější doby, z dopisu Karlu Ančerlovi do Toronta o Stokowského hostování s Českou filharmonií v září 1972. Dirigentovi bylo tehdy devadesát let: „Je to skvělý starý pán, jeho elán je obdivuhodný, jenže ČF /jak víte/ potřebuje přesnou a systematickou práci. Není to listařský orchestr a inspirativní setkání s velkým umělcem bez tvrdé práce ve zkouškách pak přinese jen trochu neklidný výkon, plný nepřesností v základních věcech čtení, souhry atd. Ale přesto to byl svým způsobem krásný a dojemný večer.“
***

Leopold Stokowski
Kdybychom měli za úkol jmenovat z žijících reprodukčních umělců jednoho, který první pochopil, co znamená pro moderního umělce reklama, byl by to Leopold Stokowski. O málokterém ze světových dirigentů se toho tolik vědělo už v dobách před třiceti čtyřiceti lety jako o něm. Narodil se roku 1882 v Londýně v polsko-italské rodině, ze které si kromě eminentního hudebního nadání přinesl do života zvláštní spojení smyslu pro fantasii a něco jako přirozenou aristokracii, s velkým, živelným temperamentem. Ten se projevuje vlastně ještě dnes, v době, kdy je Stokowskému 85 let a nepřestává být kamarádem svých vnoučat a vůbec mladých lidí. Možná že si ještě někdo z posluchačů pamatuje, jak přijel před několika lety na Pražské jaro po úrazu, který si způsobil hraním fotbalu v Americe na ulici se svými vnoučaty. Důležité je však také to – a tím se poprvé a ne naposledy dostáváme k úvodní otázce o reklamě – že se totiž tento fotbalový úraz rázem dostal do všech novin, vryl se do paměti lidí, ostatně o něm hovoříme se zpožděním ještě dnes.Leopold Stokowski hrál jako chlapec na klavír a na varhany. Jako varhaník začínal na Piccadilly a tehdy také přijal své umělecké jméno. Říkává se, že zážitky z mládí poznamenávají člověka na celý život. Posloucháme-li zvuk Stokowského orchestrů – a on skutečně dovede každému orchestru, se kterým pracuje, vnutit „svůj“ zvuk – máme opravdu často dojem, že hrají obrovské varhany, dokonale poslouchající stroj, ovládaný varhaníkem, který nejen okouzluje posluchače, ale opájí i sám sebe nekonečnými možnostmi rejstříkových kombinací. A nalezneme pak možná i vysvětlení Stokowského zvláštní záliby v gramofonové technice, jejíž zásluhou jsou Stokowského desky nezbytnou součástí sbírky každého diskofila na celém světě a jsou zároveň vždy dokladem vynikající technické úrovně gramofonového průmyslu. Stokowski dovede kouzlit totiž nejen rukama – taktovku nepotřebuje – ale i knoflíky zvukových aparatur. Těžko bychom pro to hledali lepší doklad než některou z jeho nahrávek impresionistických autorů. Jsou jich desítky. Vynikající snímky staršího data, které nás okouzlovaly v době kolem druhé války, ale i snímky nejnovější, jako je například z posledních let nahrávka Ravelovy Španělské rapsodie, kde se Stokowskému podařilo zachytit zvláštní zvukový opar partitury i její průhlednost, která působí dojmem zvukového zachycení prostoru krajiny, která tuto hudbu inspirovala.
(Hudba: Maurice Ravel: Španělská rapsodie)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na