Stradivárky: krádeže, katastrofy, rekordy a ceny

Ve třetí, poslední části našeho článku o nástrojích slavného italského mistra houslaře Antonia Stradivariho (asi 1644–1737) se po umělcích, kteří na ně hrají dnes a těch, kteří na ně hráli v minulosti, zaměříme na několik zajímavostí, krádeží, katastrof či rekordů a také na ceny, za něž se stradivárky prodávají či prodávaly. A máme také nějaké stradivárky nyní u nás?

Americký houslista Gil Shaham, který byl jednou z hvězd a také kurátorem komorní řady letošního festivalu Dvořákova Praha, řekl v rozhovoru pro mimořádnou přílohu časopisu Reportér k festivalu o svých stradivárkách – a zda potřebují nějakou zvláštní péči – toto: „Hraju na stradivárky z roku 1699 a jsem velmi šťastný, že je mám. Zvláštní péči určitě potřebují. Dávám je každý druhý měsíc na prohlídku ke skvělému houslaři v New Yorku. Když to srovnám se sebou, tak já jsem nebyl u doktora už dlouhé roky. Mám je už 30 let. A teprve teď se učím, co s nimi dělat. Je to jako s mým chytrým telefonem, ten taky dokáže spoustu věcí, o kterých nevím. S houslemi je to podobné.“ Shahamovy stradivárky, jež má v zápůjčce, se jmenují „Countess Polignac“ po hraběnce, která byla velmi vlivnou patronkou umění na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. a v benátských hudebních kruzích. Shahamovi je k dlouhodobému zapůjčení nabídla v roce 1989 Stradivarius Society of Chicago.

Takové cenné a věhlasné nástroje, jakými jsou Stradivariho housle či violoncella, samozřejmě přitahují i zloděje. Například housle z roku 1734, zvané původně „Herkules“, na které hrál Eugène Ysaÿe, mu byly ukradeny v roce 1908, když koncertoval v Petrohradě a nechal je bez dohledu v šatně. Objevily se až v roce 1925 v jednom pařížském obchodě. Pak na ně hrál Henryk Szeryng, který je věnoval městu Jeruzalému a podle jeho přání na ně hraje koncertní mistr Izraelské filharmonie (dnes tyto housle nesou název „Herkules; Ysaÿe; ex-Szeryng; Kinor David“ – to poslední je po králi Davidovi, jak je pojmenoval Szeryng). Housle „Duke of Alcantara“ z roku 1732 věnovala Genevieve Vedder hudebnímu oddělení University of California v Los Angeles v šedesátých letech. V roce 1967 je měl zapůjčené David Margetts. Není jisté, zda je omylem nechal na střeše auta a tak je ztratil, nebo zda byly ukradeny, každopádně se objevily až o sedmadvacet let později, kdy je zrestauroval jeden amatérský houslista, který tvrdil, že je našel. V roce 1995 byly vráceny univerzitě.

Housle „Davidoff-Morini“ z roku 1727 jsou nezvěstné od roku 1995, kdy byly ukradeny. V roce 1924 je vlastnila Erica Morini; koupil jí je otec v Paříži za deset tisíc dolarů. Housle „Colossus“ z roku 1716 byly ukradeny v roce 1998 a od té doby jsou nezvěstné. Stejně jsou na tom od roku 2002 housle „Le Maurien“ z roku 1714. Housle „Lipiński“ z roku 1715, na něž kdysi hrával Giuseppe Tartini, měl zapůjčené koncertní mistr Milwaukee Symphony Orchestra Frank Almond; ukradeny mu byly 27. ledna 2014 při ozbrojené loupeži. Později byly vráceny a zrestaurovány. Bronisław Huberman hrával na nástroj z roku 1713, který mu byl ukraden dokonce dvakrát, ale pokaždé byl vrácen (dnes na tyto housle „Gibson; ex-Huberman“ hraje Joshua Bell). Harry Solloway hrál na housle „Karpilowsky“ z roku 1712; ukradli mu je v roce 1953 z jeho rezidence v Los Angeles. Housle „King Maximilian; Unico“ z roku 1709 vlastnila nadace Axel Springer Foundation a zapůjčené je měl v letech 1966–1986 koncertní mistr Berlínských filharmoniků Michel Schwalbé; ukradeny byly v roce 1999.

Katastrofy se nevyhýbají ani hudebním nástrojům, o něž je třeba pečovat nejen jako o cenné, ale i křehké nádoby, takže je může poničit i zloděj či kdokoliv nešetrným zacházením. A samozřejmě dochází k jejich zničení i z jiných příčin. Například předčasně tragicky zesnulá francouzská houslistka Ginette Neveu zakoupila v roce 1935 stradivárky z roku 1730, dnes zvané „ex-Neveu“, s nimiž pak vyhrála první ročník Houslové soutěže Henryka Wieniawského v polské Poznani (1935). S těmito houslemi cestovala i 28. října 1949 letadlem z Paříže do New Yorku na sérii koncertů, letadlo se však zřítilo nad Azorskými ostrovy a všech 48 lidí na palubě zahynulo, a to včetně Ginettina bratra, klavíristy Jeana-Paula; zničen byl i její vzácný nástroj. Při letecké havárii zemřel také francouzský houslista Jacques Thibaud – 1. září 1953 letěl letadlem Air France (let č. 178) z Paříže do Nice a letadlo se zřítilo nad francouzskými Alpami; zahynulo více než čtyřicet lidí a zničeny byly i Thibaudovy vzácné housle z roku 1720.

Housle „Brancaccio“ z roku 1725 vlastnil do roku 1928 houslista a pedagog maďarského původu Carl Flesch. Později je zakoupil bankéř a amatérský houslista Franz von Mendelssohn. Zničeny byly při spojeneckém náletu na Berlín za druhé světové války. Violoncello „Mara“ z roku 1711 se ztratilo v červenci 1963, když trajekt Montevideo – Buenos Aires vzplál a potopil se; později byly části nástroje zrestaurovány díky specializované londýnské firmě W. E. Hill & Sons a hrál na něj rakouský violoncellista a dirigent Heinrich Schiff.

Ceny, za které se dnes stradivárky prodávají, jdou do milionů dolarů. Proto je také často vlastní bohaté nadace či banky nebo jsou vlastněné státem a hudebníkům jsou dlouhodobě zapůjčovány. Například violoncello „Cholmondeley Cello“ z roku 1968 bylo v roce 1988 zakoupeno anonymním sběratelem za 1,2 milionu dolarů. Housle „Hammer“ z roku 1707 se prodaly v newyorské aukční síni Christie’s 16. května 2006 za částku 3 544 000 dolarů, a to po pěti minutách od zahájení aukce. Housle „Lady Tennant; Lafont“ z roku 1699 byly v téže aukční síni prodány o rok dříve za 2 032 000 dolarů. Housle „Molitor“ z roku 1697, které kdysi patřily císaři Napoleonu Bonapartovi, se v roce 2011 prodaly za 3 600 000 dolarů. Téhož roku vznikl také dosavadní rekord: housle „Lady Blunt“ z roku 1721 byly v Londýně prodány za 15,9 milionu dolarů! Na jaře 2014 byla dána do aukce viola „MacDonald“ z roku 1701 za vyvolávací částku 45 milionů dolarů, za niž ale violu nikdo nekoupil.

Sbírku Stradivariho nástrojů má například americká Kongresová knihovna ve Washingtonu (troje housle, viola a violoncello) či španělská národní památková agentura (dvoje housle, viola a violoncello). Londýnská Královská hudební společnost má ve sbírce mnoho stradivárek: housle „Joachim“ (1698), „Rutson“ (1694), „Crespi“ (1699), „Viotti ex-Bruce“ (1709), „Kustendyke“ (1699), „Maurin“ (1718) a „Ex Back“ (1666), violy „Ex Kux“ (1714) a „Archinto“ (1696) a violoncella „Marquis de Corberon“ (1726) a „Markevitch“ (1709). V pařížském Muzeu hudby vystavují řadu krásných Stradivariho nástrojů, které dříve patřily pařížské konzervatoři. Nejvíce Stradivariho nástrojů ve smyčcové skupině míval americký The New Jersey Symphony Orchestra, který je zakoupil v roce 2003 ze sbírky Herberta R. Axelroda, ale později jich většinu prodal. Ve Vídeňské filharmonii mají čtvery housle a jedno violoncello ze Stradivariho dílny. Metropolitní muzeum v New Yorku má Stradivariho housle z let 1693, 1694 a 1717.

V české Státní sbírce hudebních nástrojů se nacházejí jedny stradivárky z roku 1729 zvané „Libon“ po houslistovi Felipe Libonovi, který je vlastnil a hrál na ně na konci 18. století. Dnes na ně hraje houslista Jan Talich, který je má od státu dlouhodobě zapůjčené. V české sbírce je asi deset opravdu špičkových houslí, vedle stradivárek patří k nejlepším housle od Giuseppa Guarneriho del Gesù pojmenované „Princ Oranžský“ z roku 1743 (odhadní cena 100 milionů korun). V minulosti na ně hrál Josef Suk, Václav Snítil a Ivan Ženatý.