Čtenáři Opery Plus blogují
Poslední premiéra sezony 2015/2016, která byla zároveň poslední premiérou inscenovanou v budově Státní opery v Praze před její rekonstrukcí, se konala v závěru první poloviny června. Byla jí opera Elektra – jedno z významných dramat Richarda Strausse – mýtický příběh odehrávající se po skončení trojské války, jehož hrdiny jsou morálně rozvrácení lidé s expresionisticky vystupňovanými vášněmi. Toto dílo znamenalo pro Richarda Strausse počátek spolupráce s Hugo von Hofmansthalem, který jako autor libreta přispěl, přes počáteční nejednoznačné přijetí u publika, k jeho pozdějšímu úspěchu.
Richard Strauss patřil ke kmenovým autorům Nového německého divadla (dnešní Státní opery), a proto lze říci, že nynější pražské nastudování v mezinárodní koprodukci se San Francisco Opera a Badisches Staatstheater v Karlsruhe (je počítáno pouze s pěti představeními) znamená jeden z autorových návratů. Jedná se však o návrat v poněkud zvláštním stylu. Reálie starověkého světa byly postaveny do pozadí – děj se odehrává v jakémsi muzeu starověku (scénograf Boris Kudlička) – ve vitrínách vystavené exponáty se postupně stávají nástroji v rukou jednotlivých postav a scéna se postupně proměňuje.
Problematicky se jeví stylová nejednotnost – poněkud rušivě vyznívá chvilková implantace moderní kuchyňské linky do děje opery a také různorodost kostýmů (kostýmní výtvarník Kaspar Glarner) – postavy jsou oděny v časovém rozpětí antika – moderna, přičemž modely ze současnosti převládají. Hlavní hrdinka je návštěvnicí muzea, která se ukryje v jeho prostorách po zavírací hodině a postupně přestává vnímat hranici mezi realitou a přeludy.
Hudební nastudování této opery je obzvlášť náročné a vyžaduje velkou pečlivost. Dirigent Roland Böer vedl orchestr s velkou precizností a zásluhou jeho přístupu zazněla Straussova hudba do nejmenších detailů i s velkou dávkou emocionality. Skutečný dramatismus straussovské instrumentace přesto nezazněl, čímž utrpěly zejména vrcholné okamžiky večera. Koncepce režiséra Keitha Warnera poskytla jednotlivým pěvcům dostatek prostoru – kromě pěveckých výkonů vyžadují jednotlivé role v této opeře také značné herecké umění, založené na osobním charismatu a herecké přirozenosti. V obsazení zářila významná jména spjatá s účinkováním na světových operních scénách. Sopranistka Susan Bullock (Elektra) vystoupila před pražským publikem poprvé.
Její hlas byl v počátku zastřený. Posléze však její pěvecký projev nabyl na jistotě (herecky byla vynikající v celém představení) a gradoval v závěrečných scénách opery. Přesto však, zejména v dramatických momentech, postrádal tak potřebnou rezonanci a častokrát zanikal pod orchestrem. Mezzosopranistka Rosalind Plowright byla velmi přesvědčivou Klytaimnestrou – skvěle vyzpívala zejména vrchní polohy a sekvence společně zpívané s hlavní hrdinkou patřily k vrcholům večera. Sopranistka Anna Gabler (Chrysothemis) ztvárnila roli s potřebnou lyrikou i naivitou a mimořádně krásně znějící basbarytonista Károly Szemerédy byl skutečným Orestem.
Závěrečná scéna, ve které Elektra ve chvíli triumfu z pomsty umírá a dům, kde se vše odehrávalo, se opět pozvolna proměňuje v muzeum, nabízí mnoho podnětů k zamyšlení. Po zhlédnutí této relativně krátké (představení trvá hodinu a čtyřicet minut) Straussovy opery může diváka napadnout, že emočně absolvoval jízdu na horské dráze. Hudba a jednotliví protagonisté děje mu nedopřáli ani okamžik k oddechu a je pouze na něm, jaké poučení si zvolí. V každé době platí: buď lidé svoje emoce ovládnou, nebo se jimi nechají ovládat – v druhém případě se pak může stát, že zlo zvítězí.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
