Strážný anděl Jakuba Hrůši aneb Sukův Asrael v Clevelandu

  1. 1
  2. 2
V Clevelandu, v místní Severance Hall, dirigoval Jakub Hrůša už popáté a jeho zkušenost s jedním z pěti nejexkluzivnějších orchestrů ve Spojených státech je nejlepší možná: „Myslím, že mě tady mají rádi, zvou mě do každé sezony. V rámci amerického hudebního života se v Clevelandu cítím nejvíce doma,“ uvedl na úvod rozhovoru několik minut před koncertem 7. dubna Jakub Hrůša.
Severance Hall Cleveland (zdroj flickr.com / foto Matt Shiffler)

 

V Clevelandu jsem na americkém kontinentě nejvíce doma
Hudebním ředitelem legendární filharmonie, která sídlí snad v nejmalebnějším koncertním sále USA, je už šestnáct let Franz Welser-Möst, a právě za jeho působení k orchestru přijíždí Jakub Hrůša. „Neznám jeho práci detailně, ale co jsem zaznamenal, rukopis tohoto hudebního ředitele do určité míry odpovídá predispozicím orchestru – jeho kvalitou je na prvním místě úžasná schopnost transparentnosti a přehlednosti zvuku, takového až zjemnělého vypracování partitur.“

Žádná hrubá malta
Clevelandský orchestr je proslulý „vybraným“ zvukem, až vycizelovaným, pro některé uši možná až příliš jemným, což se na koncertě projevilo v provedení Houslového koncertu Johannesa Brahmse. Maestro Hrůša nechal arménského „neglobalizovaného“ houslistu Sergeje Khachatryana (vysloveno Chačatrjan) jeho osobitému pojetí Brahmse a do jeho intimního, autenticky zpomaleného a oduševnělého světa bez nároku na primární efekt téměř vůbec nezasahoval. Jednoduše nechal Khachatryana hrát a věřil mu. Orchestr byl v tomto křehkém světě vyleštěného zvuku zjevně jako doma.

Reklama




„Hluboce zakořeněné návyky orchestru není jednoduché v několika málo zkouškových dnech změnit a taky není na místě, abych předělával z gruntu charakteristiky tohoto orchestru, ale těší mě, že si dají říci a že vyhoví mé žádosti o jakousi větší sytost, opulentnost, byť akustika sálu, opravdu překrásného, vede spíše k analytickému zvuku,“ svěřil se se svými zkušenostmi Jakub Hrůša.

Jakub Hrůša (foto archiv umělce)

A skutečně, jako mávnutím kouzelného proutku rozptýlil po přestávce mé obavy o tom, že Sukův Asrael, bude umírněný, změkčilý anděl smrti, který se jen zlehka dotkne podstaty osudových momentů a zvratů Sukova nanejvýš moderního díla z roku 1906. Orchestr se hlubokým ponorem do subjektivního obsahu díla s představami Jakuba Hrůši naprosto ztotožnil (hodinové dílo dirigoval zpaměti!). Hrůša naprosto ovládl hráče, kteří byli zjevně fascinovaní, až hypnotizovaní Sukovou hudbou a vášnivým vedením dirigenta, který si z orchestru, s mimořádnou lehkostí, vytahoval  jednotlivé hlasy (zvláště v dechové sekci a houslovém sólu fascinující) a leitmotivy díla, plného smutku a bolesti, ale také pocty a vděku. Hodinová meditace skončila v doslovném Agnus Dei, formálně v partituře nepředepsaném, ale hluboce přítomném. Na chvíli se v Severance Hall otevřela nebesa.

Dirigent dramaturgem
Není běžnou záležitostí, že když chcete tzv. naplnit kasu, zařadíte na program Symfonii č. 2 Asrael Josefa Suka, zvlášť v USA, kde jeho jméno téměř nikdo nezná. Jenže Jakub Hrůša, díky svému renomé, má na všech programech, které diriguje, stoprocentní podíl:

„Sukova Asraela jsem si přál v Clevelandu provést a orchestr měl vůči mé osobě otevřenou náruč. Stejně tak už vedeme debaty o tom, co spolu provedeme za dva roky, kdy tady budu pracovat dva týdny. Málokdo z hráčů si pamatoval provedení této symfonie s Karlem Ančerlem, tuším v roce 1971, a Liborem Peškem v roce 1992. Asrael, to je mistrovský kus, velmi hudebně závažná skladba a hráči jí věnovali velkou péči předem, jinak bychom to za tak krátkou dobu nemohli dát dohromady.“

„It’s weird“ (To je podivné, bizarní), slyšela jsem za sebou s despektem hlas po několika taktech Asraela. Mírně jsem se orosila, byl to teprve začátek. Po hodinovém provedení ta dotyčná posluchačka zářila a nadšeně ve stoje tleskala. Ohlas byl vskutku velký. Pravda, pár sedadel po Brahmsově koncertě zelo kolem mě prázdnotou, ale chyba byla na straně těch, kteří přišli „na Brahmse“ a před neznámým Sukem prchli. A američtí recenzenti? Ti často spekulují nad tím, že na tom díle přece musí být něco „nedostatečného“, když ho neznají, a tudíž neslaví takový úspěch jako Brahms. U publika na obou koncertech (5. a 7. dubna) v Clevelandu Suk jednoznačně zvítězil.

Jakub Hrůša (foto Petra Hajská)


Asrael je pro mě kultovní skladba
„Poprvé jsem tuto Sukovu symfonii slyšel, když jsem byl na gymnáziu, a okamžitě mě oslovila, vybral jsem si ji také pro svůj absolventský koncert na HAMU v roce 2004. S nadsázkou se dá říct, že mi to dílo otevřelo kariéru. Asraelovi vděčím za jeden z nejsilnějších osobních zážitků na počátku profesionální dráhy na pódiu a ten zážitek se přetavil i ve velký zájem veřejnosti a agentur. Je to má kultovní skladba a má úspěch, kamkoli ji přivezu. Zajímavé je, že i při hodinové délce a jisté komplexnosti a složitosti partitury se v díle vyzná i laik, stačí se jen k té hudbě přimknout, být při věci, základně se soustředit, a pak to funguje pro každého. Dílo je to úchvatné!“, těsně před odchodem na pódium dodal Jakub Hrůša.

Nejhezčí možné odmítnutí
Největší průkopnickou práci na poli uvádění Sukovy hudby ve světě udělal dirigent Libor Pešek, Jakub Hrůša pokračuje v jeho linii a úctu k Sukovu vrcholnému dílu mají i „nečeští“ dirigenti.

„Když jsem zvažoval s vedením Berlínské filharmonie program v souvislosti s mým debutem u tohoto orchestru, dostal jsem na Suka stopku. Bylo mi řečeno, že veškeré Sukovo dílo je vyhrazeno pro nového šéfa Berlínské filharmonie Kirilla Petrenka. To bylo nejhezčí možné odmítnutí, protože jsem měl radost, že se Sukovo dílo dostává tak vysoko na žebříček priorit.“

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na