Strhující Piková dáma v berlínské Komische Oper

Nabídku na zkomponování nové opery dostal Petr Iljič Čajkovskij od Mariinského divadla v Petrohradě již v roce 1888 – tedy krátce před tím, než v Praze, v prosinci téhož roku, osobně dirigoval českou premiéru svého Evžena Oněgina. I když tuto nabídku skladatel nejdřív odmítnul, o rok později přece jen na novou operu kývnul a vzápětí vedení divadla v Petrohradě představil hrubý náčrt děje. Puškinovu povídku přepsal do libreta Čajkovského bratr Modest, některé části ale vycházejí z děl jiných básníků, slova árie Jeleckého pak dokonce z pera samotného skladatele. Partitura vznikla během rekordního půldruhého měsíce, při Čajkovského pobytu ve Florencii. Premiéru Pikové dámy řídil v prosinci 1890 český dirigent a skladatel Eduard Nápravník, tehdy v Petrohradě působící. Prvním provedením Pikové dámy mimo hranice Ruska pak byla její pražská premiéra v říjnu 1892, opět v Národním divadle, při příležitosti opětovné návštěvy Petra Iljiče Čajkovského v Praze. Od té doby se Piková dáma na naší první scéně dočkala dalších jedenácti nastudování, tím posledním ale byla rozhodně ne nezdařilá inscenace pražské Státní opery v listopadu 2004.

Berlínská Komická opera i ve své nynější produkci druhé nejhranější Čajkovského opery, která měla premiéru loni v lednu, rozhodně dostála renomé moderního operního domu. Jistě, některé z tamních inscenací jsou hodně provokativní. Zpravidla ale u jejich režijní koncepce nemáte pocit samoúčelnosti za každou cenu, a tak mnohdy stokrát obehraný příběh sledujete s takovým napětím, jako byste jej dosud neznali. Podobně tomu je právě i u této Pikové dámy.

Mladý německý režisér Thilo Reinhardt (v Komische Oper debutoval před dvěma sezonami Offenbachovými Hoffmannovými povídkami) vypráví známý příběh Čajkovského opery sytými tahy, podtrhujícími jeho až deprimující osudovost, dráždivou přitažlivost tajemství, stejně jako i nad zdravým rozumem vítězící a lidskou důstojnost spalující vášeň a chtíč. Hraje se s minimálními škrty, na prakticky jednotné scéně novodobé hotelové haly, s výjimkou jediné pauzy bez jakýchkoli přestávek mezi jednotlivými obrazy. Hlavně právě to dodává inscenaci neuvěřitelný vnitřní tah a sevřený dramatizmus. Velmi působivé jsou přitom především dva Reinhardtovy režijní nápady: Heřmanovu posedlost Hraběnčiným tajemstvím tří karet nechává dojít tak daleko, že do herny nešťastník přichází v její paruce a kožichu. A v herně je závěrečné lidské tragédii Heřmana přítomna i zdrcená Líza, které láska k němu nedovolí i přes všechny rány osudu skončit do Něvy, ale žene ji za Heřmanem dál a přinutí ji tak vypít kalich hořkosti až do úplného dna.

Pěveckým esem této inscenace je rozhodně Heřman a v něm stále žádanější holandský tenorista Kor-Jan Dusseljee, který právě touto rolí v Komische Oper při loňské premiéře Pikové dámy debutoval (ve svém repertoáru má i Prince z Dvořákovy Rusalky). Dusseljee má sice o něco lyričtější zabarvení hlasu, než bývá u představitelů Heřmana zvykem, což ale rozhodně není na škodu. Hlavně zaujme pěveckou suverenitou, schopností skvěle výrazově vyjádřit rozpadající se osobnost hlavního hrdiny, ale i pro tuto náročnou roli nezbytnou hlasovou výdrží. Vcelku úspěšně se předvedla i Ekaterina Isachenko jako Líza, byť by její soprán mohl mít v klíčových dramatických momentech neméně obtížného partu přece jen o trochu větší hlasový objem. Velkým zklamaním ovšem byla Eva Gilhofer coby Hraběnka, která při letošních reprízách vystřídala premiérovou Anju Silju, která je pěvecky už dávno za zenitem, a která by zpívat nejspíš už vůbec neměla. Jen sugestivní režie dokázala tento nejslabší výkon večera přece jen aspoň trochu zamaskovat. Solidní výkon naopak odvedli Levi Hernandez jako Tomský a Tom Erik Lie v roli Jeleckého. Překvapivě tak trochu ledabylým dojmem působil náš Jan Martiník coby Surin. Pochválit je ovšem třeba skvělý orchestr v čele s Patrickem Langem (při premiéře Alexander Vedernikov), naopak hodně velké přemáhání dalo alespoň mým uším zvyknout si namísto ruštiny na němčinu.
Petr Iljič Čajkovskij:
Pikovaja dama
Dirigent: Patrick Lange
Režie: Thilo Reinhardt
Scéna: Paul Zoller
Kostýmy: Katharina Gault
Sbormistr: Robert Heimann
Komische Oper Berlin
premiéra 25.1.2009
(psáno z reprízy 6.3.2010)
Hermann – Kor-Jan Dusseljee
Graf Tomski – Levi Hernandez
Fürst Jeletzki -Tom Erik Lie
Tschekalinski – Thomas Ebenstein
Surin – Jan Martiník
Tschaplitzki – Christoph Schröter
Narumow – Hans – Peter Scheidegger
Der Festordner – Raphael Bütow
Die Gräfin – Eva Gilhofer
Lisa – Ekaterina Isachenko
Polina/Gouvernante – Karolina Gumos
Mascha – Mirka Wagner
Plutus – Ingo Witzke
Chloe – Julia Giebel
Daphnis – Olivia Vermeulen
 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat