Strhující Piková dáma v berlínské Komische Oper
Nabídku na zkomponování nové opery dostal Petr Iljič Čajkovskij od Mariinského divadla v Petrohradě již v roce 1888 – tedy krátce před tím, než v Praze, v prosinci téhož roku, osobně dirigoval českou premiéru svého Evžena Oněgina. I když tuto nabídku skladatel nejdřív odmítnul, o rok později přece jen na novou operu kývnul a vzápětí vedení divadla v Petrohradě představil hrubý náčrt děje. Puškinovu povídku přepsal do libreta Čajkovského bratr Modest, některé části ale vycházejí z děl jiných básníků, slova árie Jeleckého pak dokonce z pera samotného skladatele. Partitura vznikla během rekordního půldruhého měsíce, při Čajkovského pobytu ve Florencii. Premiéru Pikové dámy řídil v prosinci 1890 český dirigent a skladatel Eduard Nápravník, tehdy v Petrohradě působící. Prvním provedením Pikové dámy mimo hranice Ruska pak byla její pražská premiéra v říjnu 1892, opět v Národním divadle, při příležitosti opětovné návštěvy Petra Iljiče Čajkovského v Praze. Od té doby se Piková dáma na naší první scéně dočkala dalších jedenácti nastudování, tím posledním ale byla rozhodně ne nezdařilá inscenace pražské Státní opery v listopadu 2004.
Berlínská Komická opera i ve své nynější produkci druhé nejhranější Čajkovského opery, která měla premiéru loni v lednu, rozhodně dostála renomé moderního operního domu. Jistě, některé z tamních inscenací jsou hodně provokativní. Zpravidla ale u jejich režijní koncepce nemáte pocit samoúčelnosti za každou cenu, a tak mnohdy stokrát obehraný příběh sledujete s takovým napětím, jako byste jej dosud neznali. Podobně tomu je právě i u této Pikové dámy.
Pěveckým esem této inscenace je rozhodně Heřman a v něm stále žádanější holandský tenorista Kor-Jan Dusseljee, který právě touto rolí v Komische Oper při loňské premiéře Pikové dámy debutoval (ve svém repertoáru má i Prince z Dvořákovy Rusalky). Dusseljee má sice o něco lyričtější zabarvení hlasu, než bývá u představitelů Heřmana zvykem, což ale rozhodně není na škodu. Hlavně zaujme pěveckou suverenitou, schopností skvěle výrazově vyjádřit rozpadající se osobnost hlavního hrdiny, ale i pro tuto náročnou roli nezbytnou hlasovou výdrží. Vcelku úspěšně se předvedla i Ekaterina Isachenko jako Líza, byť by její soprán mohl mít v klíčových dramatických momentech neméně obtížného partu přece jen o trochu větší hlasový objem. Velkým zklamaním ovšem byla Eva Gilhofer coby Hraběnka, která při letošních reprízách vystřídala premiérovou Anju Silju, která je pěvecky už dávno za zenitem, a která by zpívat nejspíš už vůbec neměla. Jen sugestivní režie dokázala tento nejslabší výkon večera přece jen aspoň trochu zamaskovat. Solidní výkon naopak odvedli Levi Hernandez jako Tomský a Tom Erik Lie v roli Jeleckého. Překvapivě tak trochu ledabylým dojmem působil náš Jan Martiník coby Surin. Pochválit je ovšem třeba skvělý orchestr v čele s Patrickem Langem (při premiéře Alexander Vedernikov), naopak hodně velké přemáhání dalo alespoň mým uším zvyknout si namísto ruštiny na němčinu.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
