Stříbrný soprán se slovanskou slzou. Gabriela Beňačková slaví sedmdesátiny

Byl počátek listopadu roku 1970. Milovníci opery čekali s velkým napětím na první premiéru aktuální sezony operního souboru Národního divadla. Bylo jí monumentální dílo Sergeje Prokofjeva Vojna a mír. V Praze byla tato opera sice jednou již uvedena v červnu 1948 a jednalo se dokonce o první jevištní provedení celé opery (druhý díl byl do té doby proveden pouze koncertně), ale tehdy šlo o první verzi díla. Sergej Prokofjev poté na díle dále pracoval a tentokráte se tedy jednalo o verzi definitivní, ve zdařilé verzi tehdejšího inscenačního týmu.

Inscenace byla svěřena do mimořádně povolaných rukou zkušeného dirigenta Rudolfa Vašaty, který operu již jednou uvedl na svém tehdejším mateřském působišti v Liberci, a vynikajícímu režiséru Georgiji Ansimovovi, který se už několikrát v Praze výborně prezentoval, především svou inscenací Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům. S mimořádným napětím byl především očekáván debut v postavě Nataši Rostovové. Ředitel Národního divadla Přemysl Kočí totiž svěřil tuto roli třiadvacetileté studentce bratislavské Vysoké školy múzických umení Gabriele Beňačkové. Výsledek byl fascinující.

Mladá interpretka měla vše, co role vyžadovala. Technicky i výrazově vyzrálý pěvecký projev, přirozený jevištní projev a půvab mládí. Režisér Ansimov se tehdy vyjádřil, že v ní našel ideální Natašu. Dejme na tomto místě slovo renomované kritičce Jarmile Brožovské: „Beňačková jako hrdinka zhudebněného světoznámého románu překvapila, dojala, strhla. Její Nataša, nezatížená jevištní rutinou, měla upřímnou bezprostřednost, přirozenost, naivitu i půvab spojený s udivující znalostí uměleckého projevu. Měla štěstí, že její první profesionální setkání s operou zprostředkovali znamenití umělci – pedagogové jako výborný praktik operního divadla a odborník na operní zpěv, dirigent Rudolf Vašata a zapálený odborník na současné operní divadlo, režisér Georgij Pavlovič Ansimov. Ta, která vešla do současných dějin Opery Národního divadla jako Nataša, ráda potvrzuje, že hodiny tvrdé práce na roli, ale i dlouhé diskuse o uměleckých i lidských problémech se znakem herecké duše jí odhalily svět divadla a daly jí nové vklady do další práce.“

Ale vraťme se na začátek. Gabriela Beňačková se narodila v Bratislavě 25. března 1947. Ačkoli rodina (otec byl advokát) se na počátku padesátých let musela vystěhovat z Bratislavy na venkov, vzpomíná zpěvačka na své dětství s láskou. Její rodiče ji vychovali i v obtížných podmínkách k úctě k základním životním hodnotám, a protože si byli vědomi, jaký má talent, umožnili jí, aby jej všestranně rozvíjela.

Gabriela navštěvovala hodiny hry na klavír, zpěvu i tance. Zpívala v dětském sboru Československého rozhlasu v Bratislavě. Od roku 1962 studovala zpěv na bratislavské konzervatoři u Magdy Móryové, v letech 1966-1967 na konzervatoři v Žilině u Terezy Kresákové a poté v letech 1967-1971 na Vysoké škole múzických umení u Anny Korinské a Jana Blaha.

V roce 1969 zvítězila na pěvecké soutěži Leoše Janáčka v Luhačovicích a stala se absolutní vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Tyto její úspěchy nepochybně sehrály roli v tom, že ji ředitel Národního divadla Přemysl Kočí pozval k hostování a následně nabídl angažmá nejprve sustenantky a posléze řádné sólistky Opery Národního divadla.

Po jednoznačném a mimořádném úspěchu v roli Nataši následoval další úspěch v roli Mimi, do níž byla doobsazena v inscenaci Bohémy. Mimi se stala první z jejích výborných hrdinek italských oper, s nimiž posléze sklízela úspěchy po celém světě.

Dalším hvězdným dnem v jejím životě a umělecké kariéře byl 21. květen 1971. Tehdy se poprvé představila divákům v nové inscenaci Smetanovy Prodané nevěsty, kde ztvárnila titulní roli pod taktovkou Jaroslava Krombholce a v režii Přemysla Kočího. Partnerem v roli Jeníka jí byl Ivo Žídek.

Gabriela Beňačková sklidila v nejčeštější ze všech českých operních rolí ještě větší úspěch nežli v postavě Nataši. Ohlasy nešetřily superlativy. Podle kritik: „Její Mařenka jiskrným temperamentem, šarmem, souladem vokálního a hereckého výrazu a ženstvím připomněla do té doby nedostižený vzor v podání talichovské pěvkyně Oty Horákové…. Zpívá tak nadzemsky krásně, že se tají dech, derou se slzy do očí a mráz běhá po celém těle, protože nelze snést tolik dojmů najednou… nejkouzelnější Mařenka a nejkrásnější pianissima na scéně, jaká si lze představit.”

Po Mařence už bylo jasné, že v Národním divadle zazářila nová hvězda. Následovaly další role: Rusalka, Hedvika ve Smetanově Čertově stěně., Taťána v Čajkovského Evženu Oněginovi, Katrena v Suchoňově Krútňavě. A po nich dvě osudové role, které způsobily, že Gabriela Beňačková si vydobyla pozici dokonalé interpretky – titulní hrdinky Její pastorkyně a Káti Kabanové.

Dalším důležitým mezníkem byl rok 1974, kdy Gabriela Beňačková poprvé zpívala rolí Leonory ve Fideliovi. Zpěvačka se poprvé setkala s vysoce dramatickou partií a prokázala, že je schopná se s ní plnohodnotně vyrovnat, což posléze dokazovala na mnohých proslulých zahraničních scénách.

Krátce po prvních úspěších doma se s vytříbeným uměním Gabriely Beňačkové mohli setkat operní diváci v zahraničí. Po irském Dublinu ji obdivovali diváci v italské Bologni, Reggio Emilia a Parmě. A poté už následovaly v rychlém sledu špičkové renomované evropské operní domy. Postupně krásu a působivost jejího zářivého sopránu ve spojení s její schopností přirozeného jevištního projevu s hlubokou niterností výrazu oceňovali diváci ve Státní i v Německé opeře v Berlíně, v Hamburku, Kolíně nad Rýnem, Stuttgartu, Drážďanech a dalších německých městech, v londýnské Covent Garden, v Edinburghu, v Paříži, stejně jako v Curychu anebo v Ženevě, v Římě anebo v Benátkách, v barcelonském Gran Teatre del Liceu anebo v madridském Teatro Real, v milánské Scale, v Moskvě, kde se výtečně prosadila jako Taťána v Oněginovi, a v dalších evropských operních divadlech.

Ke stálé spolupráci ji v sedmdesátých letech přizvaly Nizozemská státní opera v Amsterdamu, Bavorská státní opera v Mnichově, a především Státní opera ve Vídni.

Byla oslavována jako Mařenka, Rusalka, Jenůfa a Káťa, ale stejně tak v řadě vypjatých partií v italských operách. Z verdiovských hrdinek se mnohokráte zaskvěla v roli Amélie v Maškarním plesu, v titulní roli Aidy, v Leonoře v Síle osudu, a především se do paměti diváků a posluchačů vepsala jako mimořádně citlivá interpretka Desdemony v Otellovi. Z pucciniovských postav byla její velmi oblíbenou rolí Mimi v Bohémě, jež svým typem dokonale souzněla se zpěvaččinými uměleckými i osobnostními dispozicemi. Byla rovněž výbornou Toskou a Manon Lescaut, kterou si koncem sedmdesátých let zazpívala i v Praze, a jedna z jejích nejdokonaleji propracovaných rolí byla Madeleine de Coigny v Giordanově André Chénierovi.

Excelovala v roli Markétky v Gounodově Faustovi a Markétce. I v této roli ji mohli koncem sedmdesátých let obdivovat pražští diváci, připomeňme také Lízu v Čajkovského Pikové dámě.

I když její nejvlastnější doménou byly především role lyrického a mladodramatického charakteru, byla rovněž vynikající představitelkou dvou wagnerovských hrdinek, Senty v Bludném Holanďanovi a Alžběty v Tannhäuserovi, stejně jako titulní hrdinky ve Straussově Ariadně na Naxu.

Specifické postavení má v kariéře Gabriely Beňačkové Vídeňská státní opera, která se stala na čas jejím druhý uměleckým domovem. Za léta svého působení zde zpívala a hrála celkem ve sto čtyřiceti osmi představeních ve třinácti různých titulech. S mimořádným ohlasem se ve Vídni setkala její již zmíněná Madeleine v André Chénierovi, kterou zpívala po boku Plácida Dominga v titulní roli a Piera Cappuccilliho v postavě Gérarda. Z dalších vídeňských rolí připomeňme především Sentu v Bludném Holanďanovi, Leonoru v Beethovenově Fideliovi, Straussovu Ariadnu, Desdemonu v Otellovi a samozřejmě Jenůfu, kterou ztvárnila v šestadvaceti představeních, a titulní roli v legendární Neumannově a Schenkově Rusalce, kde jejími partery byli Peter Dvorský v roli Prince, Eva Randová v postavách Ježibaby a Cizí kněžny a Jevgenij Něstěrenko jako Vodník.

V roce 1986 poprvé účinkovala v opeře v San Franciscu, kde sklidila ovace v roli Jenůfy pod taktovkou nadšeného propagátora české hudby Sira Charlese Mackerrase, s nímž ji pojilo dlouholeté přátelství. V roce 1986 se znovu v San Franciscu proslavila, když v inscenaci Boitova Mefistofela ztvárnila jak postavu Markétky, tak i Helenu Trojskou.

Při tomto hostování byla nucena narychlo, prakticky bez zkoušky zaskočit v roli Desdemony v Los Angeles, když jejím partnerem v titulní roli byl Plácido Domingo. Její výkon se setkal s doslova triumfálním přijetím u publika i u kritiky. Na jihoamerickém kontinentu zpívala Taťánu v Teatro Colón v Buenos Aires, několikrát navštívila rovněž Japonsko.

V New Yorku poprvé vystoupila v Carnegie Hall v koncertním provedení Smetanovy Libuše, posléze také v rolích Rusalky, Jenůfy a Káti Kabanové. Už v roce 1979 byla pozvaná do Mekky operních pěvců, newyorské Met. K jejímu prvnímu účinkování ale došlo až 2. února 1991 v prvním uvedení Káti Kabanové na této scéně, které dirigoval Charles Mackerras. V roli Kabanichy vystoupila Leonie Rysanek, Kudrjášem byl Peter Straka. Kritici pěli na výkon Beňačkové ódy. Recenzent Martin Mayer ohodnotil její čistý působivý hlas bez vibrata a bez jakýchkoli rušivých prvků, s přesvědčivými vrchními tóny a také to, že je rovněž výborná herečka.

Poté následovala s nemenším úspěchem Mimi v Bohémě, Leonora ve Fideliovi a dvě role, kterými se velmi výrazně zapsala do historie Met. V Jenůfě, v níž partnerkami v roli Kostelničky byly Leonie Rysanek a Anja Silja, si zopakovala svůj mimořádný úspěch z Káti a v roce 1993 se pod taktovkou Johna Fioreho představila jako první Rusalka v Met v inscenaci, jejíž autorem byl stejně jako ve Vídni Otto Schenk. Roli Prince zpíval tenorista Neil Rosenshein, se kterým se setkala již několikrát v různých inscenacích, a Vodníka Sergej Kopčák. Dlouholetá představitelka Rusalky v Met Renée Fleming, která od Gabriely Beňačkové převzala pomyslnou štafetu, ji v této roli považuje za svůj velký vzor.

S Met se rozloučila Gabriela Beňačková v roce 1999 v roli Desdemony. Na své účinkování v operní budově v Lincoln Centre vzpomíná jako na jeden z vrcholů své kariéry, stejně jako na premiéru Libuše, v níž 17. listopadu 1983 zpívala titulní roli u příležitosti stého výročí otevření Národního divadla. Mimořádným zážitkem pro Gabrielu Beňačkovou také bylo, když zpívala v Římě před Svatým otcem Janem Pavlem II.

V roce 2001 se dočkala vytoužené role Eliny Makropulos v inscenaci, kterou v brněnské opeře tehdy u příležitosti pětasedmdesátého výročí prvního uvedení Věci Makropulos nastudovali tehdejší šéf Janáčkovy opery Tomáš Šmerda a dirigent Oliver Dohnányi.

Nové století nezačalo pro Gabrielu Beňačkovou právě šťastně. Po těžké nemoci zemřel její manžel, herec Josef Čáp, a velmi vážně onemocněla také její matka. Gabriela Beňačková se rozhodla věnovat maximum svých sil právě jí a po léta o ni mimořádně obětavě pečovala. Z toho důvodu radikálně začala omezovat a postupně rušit své umělecké aktivity. Oficiálně ukončila svou uměleckou kariéru v roce 2008 koncertním turné, které vyvrcholilo jejím recitálem v Rudolfinu s Českou filharmonií pod taktovkou Vladimíra Válka.

Od té doby se věnuje pedagogické činnosti a dalším aktivitám, jimiž se podílí na organizaci hudebních festivalů v Rychnově nad Kněžnou, Janáčkova máje a Festivalu Gustava Mahlera v Jihlavě. Je čestnou prezidentkou Společnosti Gustava Mahlera. Velmi aktivně pracuje také v porotách pěveckých soutěží.

V roce 2012 se ale znovu vrátila na jeviště, když byla po létech pozvána na Salcburský festival. V inscenaci opery Bernda Aloise Zimmermanna Vojáci, která byla nastudována v koprodukci s milánskou Scalou, ztvárnila roli Madame de Roche. V roce 2015 se v této roli vrátila na prkna milánské Scaly. V roce 2014 dostala znovu pozvání do Salcburku. V inscenaci Arabelly Richarda Strausse, v níž titulní roli vytvořila její newyorská nástupkyně v roli Rusalky Renée Fleming, ztvárnila roli její matky hraběnky Adelaidy Waldner.

Na jevištích světových scén se Gabriela Beňačková setkala s mnohými významnými kolegy. Velice ráda vzpomíná především na Plácida Dominga, Luciana Pavarottiho, José Carrerase, Francesca Araizu, Petera Dvorského či Thomase Hampsona. Z desítek dirigentských hvězd s mimořádným obdivem hovoří o Jamesu Levineovi a Siru Charlesu Mackerrasovi.

I když Gabriela Beňačková do obecného povědomí vešla především jako jedna z desítky nejvýznamnějších operních pěvkyň své generace, věnovala se vždy velmi intenzivně také koncertní činnosti, ať se jednalo o kantáty či oratoria anebo tvorbu písňovou. Velmi bohatá je diskografie Gabriely Beňačkové. A mohla by být ještě bohatší, kdyby v letech před rokem 1989 nebyly umělcům v tomto směru stavěny do cesty překážky, když o nahrávky s nimi projevily zájem západní firmy.

Z operních nahrávek připomeňme vídeňského André Chéniera a Rusalku pod taktovkou Václava Neumanna, nahrávku koncertního provedení Její pastorkyně v New Yorku, Káťu Kabanovou s Českou filharmonií a Sirem Charlesem Mackerrasem, nahrávku premiéry Libuše z roku 1983, Pucciniho Bohému, v níž za doprovodu Vídeňských filharmoniků zpívá Mimi a jejím partnerem v roli Rudolfa je Luciano Pavarotti, Beethovenova Fidelia pod taktovkou Christopha von Dohnányiho anebo nahrávku představení Boitova Mefistofela ze San Francisca.

Z koncertní tvorby je to například Beethovenova Devátá symfonie, kterou nahráli Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Claudia Abbada, Dvořákovo Rekviem a Stabat mater, v nichž Českou filharmonii řídí Wolfgang Sawallisch, Janáčkovu Glagolskou mši, kterou hraje Filharmonie Brno za řízení Sira Charlese Mackerrase, Mahlerovu Druhou symfonii a Osmou symfonii (Symfonii tisíců) s Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna a oratorium Juda Makabejský skladatelky Sylvie Bodorové.

Hlas Gabriely Beňačkové je rovněž zachycen na zvukových záznamech českých a slovenských oper (Beatrice ve Fibichově Nevěstě messinské, Marina ve Dvořákově Dimitrijovi, Lišák Zlatohřbítek v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, titulní role v Pauerově Zuzaně Vojířové, Katrena v Suchoňově Krútňavě anebo role Kateřiny v Cikkerově Vzkříšení).

Gabrielu Beňačkovou můžeme také slyšet v několika filmech. Především je to v Krejčíkově Božské Emě pojednávající o osudech Emy Destinové, kde svůj hlas propůjčila představitelce titulní role Božidaře Turzonovové, dále ve filmu Oldřicha Lipského Tajemný hrad v Karpatech anebo ve filmu Řidič slečny Daisy.

Gabriela Beňačková obdržela celou řadu významných ocenění u nás i v zahraničí. Sama si nejvíce cení titulu komorní pěvkyně (Kammersängerin), který jí udělila v roce 1985 rakouská vláda. O dva roky později jí byl stejný titul udělen i v bavorském Mnichově. Byl jí udělen titul zasloužilé i národní umělkyně, v roce 2008 jí Václav Klaus propůjčil Medaili za zásluhy. V roce 2001 po ní byla pojmenována planetka číslo 15.897.

Byla jí udělena Cena Artura Toscaniniho, Zlatá medaile Giuseppe Verdiho, Cannes Clasical Awards Midem a další. Obdržela rovněž Zlatou medaili Leoše Janáčka. V roce 1995 byla spolu s Rudolfem Firkušným nominována za nahrávku písní Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů na vysoce prestižní Grammy Award.

Gabriela Beňačková je nejen velká umělkyně, ale je také velká lidská osobnost. V jednom rozhovoru na otázku: „Narozena na Slovensku, žijící v Čechách. Vystupovala jste po celém světě. Cítíte se světovou občankou?“ umělkyně odpověděla: „Určitě, ale mou vlastí je stále Československo.“

A na další otázku: „Co pro vás, světovou hvězdu, znamená matka?“ řekla: „Matce jste vděčni za to, že jste přišli na svět. Matka vás z lásky zplodí, naplní váš život, postaví vás na nohy – a vy pak jedete dál. Matka je grunt rodiny.“

Popřejme Gabriele Beňačkové, velké československé a světové umělkyni a velké osobnosti, do dalších mnoha let hodně pevného zdraví, štěstí, úspěchů a požehnaných dní.