Střípky, ze kterých se skládá pestrý hudební svět

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s dirigentem Opery Národního divadla a klavíristou Davidem Švecem 


Mám u vás už delší dobu pocit, že se o vás oba vaše profesní obory tak trochu přetahují: na jedné straně výtečný klavírista, na straně druhé nemálo vytížený dirigent. Jak vy to cítíte? Nemáte pocit jisté dvojkolejnosti?

Myslím, že nejsem úplně pravověrný klavírista, určitě ne v tom smyslu, že bych se věnoval jen tomuto oboru. A to i přesto, že má řadu obrovských výhod: jste sám svým pánem, za případné chyby si můžete jen a jen sám, můžete si vše zahrát, jak vás napadne a jak vám vaše prsty umožní, není tam žádný mezičlánek… Na druhou stranu, samotný klavír má velikou nevýhodu právě v té samostatnosti, možná až osamocenosti, v omezeném počtu barevně výrazových prostředků. A právě to mě už na konzervatoři v mých začátcích vedlo k tomu, že jsem chtěl hrát komořinu, že jsem chtěl pracovat s ostatními instrumentalisty i se zpěváky. A vlastně to mě časem přivedlo i k dirigentskému povolání.

Dnes ale mohu s odstupem času říci, že ve chvíli, kdy jsem se ve vztahu k pianu trochu uvolnil, když nemusím hrát obrovský repertoár a udržovat jej zpaměti, jsem si k němu vytvořil ještě jiný, možná i hezčí vztah. Dívám se na něj také dnes trochu komplexněji, z pohledu jakoby z partitury, třeba co se týče celkové stavby, tempového rozvržení, agogiky…  A naopak zase u dirigentské profese mi klavír hodně pomáhá v tom, že si mohu se sólisty vše rovnou zahrát, což je mnohem přirozenější než jen debatovat nad partiturou nebo svolávat ansámblovku… A moc milým spojením těchto dvou světů byla pro mne loňská Purcellova Fairy Queen na Smetanově Litomyšli, kterou jsem si dirigoval jak za starých časů od cembala…Na druhou stranu – ona profese typického klavíristy vám nechybí, nestýská se vám po ní? Po tom mít jako klavírista trochu větší sebeuplatnění, možnost se prezentovat sólově?

Já myslím, že takových těch opravdu poctivých, stoprocentních a hodně dobrých klavíristů je hodně moc! (smích) Mě vždycky lákalo něco víc, být součástí nějakého celku, pracovat s jinými kumštýři… To ale neznamená, že bych si někdy nechtěl zahrát sólově na recitálu, snažím se zařazovat do koncertů, které mám převážně s pěvci, takové sólové klavírní vstupy, které by byly zajímavé pro posluchače a mne donutily dál se klavírně vyvíjet… A čas od času přijde také pozvání od různých orchestrů (třeba od Pražského komorního orchestru) na Sinfoniettu La Jollu Bohuslava Martinů nebo podobné skladby pro klavír s orchestrem, které hraji moc rád…

Ještě k doprovázení zpěváků na koncertním pódiu: takoví klavíristé, pokud jsou opravdu dobří, jsou u zpěváků opravdu velmi, velmi ceněni. U nás je ale takových klavíristů hodně málo, a zdá se, že i tradice takovýchto vystoupení umírá. Že v porovnání se zahraničím je pěveckých recitálů s klavírem u nás žalostně málo. Čím myslíte, že to je? Nebyl by snad o takové koncerty u nás zájem?

Ještě před několika měsíci bych vám odpověděl, že se obávám, že příliš velký zájem není. V březnu jsme ale uspořádali v Národním divadle sobotní dopolední koncert s klavírem u příležitosti výročí narození Bedřicha Smetany a byli jsme překvapeni počtem diváků i pozitivním ohlasem, tak se začala občerstvovat myšlenka alespoň malé řady komorních koncertů v našem divadle. Nemohu zatím ještě odhadnout, kdy se podaří tento záměr uskutečnit a zda o něj bude patřičný divácký zájem. Nicméně tato myšlenka byla přijata s nadšením jak u mnoha našich pěveckých sólistů, tak i u členů orchestru, kteří mají také touhu po komorní hudbě i značný potenciál (za všechny mohu zmínit třeba čerstvého vítěze soutěže Pražského jara fagotistu Jana Hudečka, ale je zde i řada dalších výborných muzikantů). I to, jak naši pěvci nadšeně vítají jakýkoli písňový koncert, svědčí o tom, že by se měly pořádat častěji – písňový recitál je pro sólisty řekl bych až hygienickou záležitostí. I já v sobě občas cítím touhu se od velkého divadelního prostoru odpoutat, tvořit malé detaily…Obraťme se teď ale k divadlu: Zdá se mně, že jste v Národním jedním z nejvytíženějších dirigentů, co se repríz týče. Máte na starosti hned několik nejhranějších titulů, navíc vás pověřují i hudebně náročnějšími balety. Nevadí vám hrozící rutina repríz?

Já myslím, že je to hodně o vztahu k divadlu, ke kumštu vůbec. Nerad bych se kdykoli v životě dostal do vnitřního stavu, že z představení bude rutina, že ve čtvrtek večer mám jednu čárku. Nevím, jestli bych byl schopný divadlo dělat ve chvíli, kdyby to pro mě nějakým způsobem ustrnulo, kdyby měla smysl jenom premiéra… Samozřejmě, že když máte možnost nastudovat nový titul, je to velká výzva, přemýšlení o různých interpretačních cestách, možná i trochu adrenalin. Už několikátý rok za sebou jsem mohl studovat některé baletní premiéry, mezi kterými byly tak krásné tituly jako Prokofjevova Popelka, Bernsteinův balet Fancy Free nebo Polní mše Bohuslava Martinů v rámci před několika týdny čerstvě uvedené České baletní symfonie… Ale já myslím, že jsou neméně důležitá i ta každodenní představení, na které chodí běžní diváci, nejenom premiéry. Myslím, že je hrozně důležité, aby i tam se povedlo udržet úroveň takovou, jaká byla nebo by měla být na premiéře.

Vy děláte hodně český repertoár, ale děláte také Mozarta. Co je vám jako dirigentovi bližší?

Jsou to dvě hodně odlišné věci. Český romantický repertoár mám někde hodně hluboko v srdci, je to něco, co je mi bytostně blízké. Třeba u Prodané nevěsty se nikdy rutiny nebojím, při každém představení vás znova a znova dostane svým živým muzikantským nábojem, ale i třeba jímavostí Mařenčiny árie… Ale asi nejblíže mi je ovšem můj milovaný Janáček…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat