Studentské provedení Glucka, které bralo dech

Nebývá obvyklé, aby se v jednom dni uskutečnila premiéra operního představení a ve dni následujícím derniéra. Takovou anomálii zažili návštěvníci brněnského Divadla na Orlí o tomto víkendu, nicméně snad se ještě najde příležitost k dodatečným reprízám: inscenace Gluckova Orfea a Eurydiky by za to totiž určitě stála.

U jejího zrodu byl nápad na mezinárodní studentskou spolupráci, který se však postupně stával stále méně uskutečnitelným, až se jej iniciativně chopili posluchači obou fakult JAMU, hudební a divadelní, a v neuvěřitelně krátké době jej přetvořili s euforií studentům vlastní na „domácí“ studentské představení, které bylo nejen po všech stránkách profesionálně zvládnuté, ale navíc doslova bralo dech intenzitou výpovědi.

Spiritus agens byl režisér Marek Mokoš, který pojal Glucka jako divadlo emocí. Pěvečtí představitelé Orfea a Eurydiky jsou v jeho inscenaci znásobeni pěti páry hereckými, předvádějícími myšlenky a pocity hlavních hrdinů pohybově. Určitá emoce je tedy vícekrát tlumočena v nejrůznějších variantách a časových rozestupech a nabývá díky obrovskému nasazení účinkujících na intenzitě a přesvědčivosti. Toto dění bylo psychologicky velmi vhodně připraveno už před vlastním započetím představení, v době příchodu obecenstva a ladění orchestru: oněch pět hereckých párů procházelo hledištěm i jevištěm a předvádělo zamilovanost i rozmíšky, které v průběhu doby nabývaly na intenzitě. Vynikající herecké výkony podali Adam Mašura, Svetlana Hruškociová, Barbora Bezáková, Magdalena Straková, Mark Kristián Hochman, Zuzana Fischerová, Libor Matouš, Lukáš Hlavatý, Patrik Földeši a Alžbeta Trembecká. K jevištně nejúčinnějším scénám pravděpodobně patřil kruh fúrií a démonů, který v podsvětí svíral Orfea a nedovolil mu jít dál, nebo příchod a odchod Eurydiky prodírající se překážkou vytvořenou z lidských těl a určitě pak definitivní ustrnutí pohybu na temnící se scéně v závěru. Toto přesvědčivé, sdělné režijní pojetí osvětlilo Gluckovu reformu a dokázalo její význam mnohem zřetelněji, nežli činí obvykle suchopárné historické popisy!

Sebelépe připravený režijní rozklad by ovšem nebyl nic platný, kdyby nebyl k dispozici adekvátní orchestr, dirigent a zpěváci. A také v tomto ohledu se našli studenti, kteří se v neuvěřitelně krátké době naučili své party a předvedli je na vysoké profesionální úrovni. V prvé řadě jmenujeme Tadeáše Hozu.

To proto, že tříaktová Gluckova opera je vlastně nepřetržitým pěveckým vystoupením představitele Orfea, který kromě meziher z jeviště nesestoupí. Part Orfea byl Gluckem psán pro kastráta, v Paříži byla role upravena pro tenora a nakonec Hector Berlioz jej přepsal pro barytonovou polohu, která je Tadeáši Hozovi vlastní. Hoza je všestranný pěvec orientující se v mnoha slozích a žánrech (včetně vlastní pop-rockové kapely). Vysoké ocenění zaslouží jeho hlasová průprava, díky níž vynikly sice střídmé, ale náročné a dokonale vyzpívané koloratury, výslovnost italštiny, při níž bylo textu dokonale rozumět, a v neposlední řadě jeho pohybové schopnosti, v jejichž obtížnosti si nezadal s herci, aby na rozdíl od nich hned poté zpíval!

Vynikající byly i obě účinkující sopranistky, Zdislava Bočková v roli Eurydiky i Tereza Maličkayová v úloze Amora, které zaujaly krásnou barvou hlasu a kultivovaným projevem pěveckým i hereckým.

Dirigent Jiří Habart má hudbu osmnáctého století ve zvláštní oblibě, což dokázaly už jeho minulé dirigentské výkony, a v tomto představení výstižná volba temp a obsazení orchestru složeného z jedenácti (!) ochotných a výborných instrumentalistů.

Jednou z výrazných opor představení byl také sbor Vox Iuvenalis se sbormistrem Jiřím Najvarem, složený převážně ze studentů a absolventů brněnských vysokých škol. Zpíval na balkoně nad hledištěm a jeho projev působil jako hlasy z nebe, zaznívající vždy v klíčových momentech děje.

Je toho ještě hodně, co by si zasloužilo zmínku v souvislosti s brněnským nastudování Glucka. V každém případě je třeba připomenout výrazné kostýmy a působivou scénografii hostujícího Davida Janoška, smysluplně pracující s barvami (první část v modré, scéna fúrií v červené, Elysium v bílé), s působivými symboly (zelený pruh uprostřed scény jako barva naděje) i s rychlou změnou atmosféry (převlek dívek z černé do bílé). Představení výrazně prospěla také časová zhuštěnost: hrálo se bez přestávek půldruhé hodiny a inscenace tím získávala stoupající napětí a intenzitu výrazu. Konstatujeme-li, že potlesk při otevřené scéně v poměrně novém Divadle na Orlí snad dosud během operního představení nezazněl – až při sobotní premiéře Glucka, je i to svědectvím skutečnosti, že inscenace Orfea a Eurydiky, nastudovaná a provedená studenty obou fakult JAMU, se stala pozoruhodnou událostí, která by mohla sloužit jako příklad hodný následování.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Christoph Willibald Gluck:
Orfeus a Eurydika
(Orfeo ed Euridice)
Hudební nastudování a dirigent: Jiří Habart
Režie: Marek Mokoš
Scénografie: David Janošek
Sbormistr: Jiří Najvar
Korepetitor: Martin Vydra, Jiří Najvart
Produkce: Richard Malovaný
Orchestr (I. housle – Dennis Schneiderka; I. hoboj – Yelyzaveta Sukhyna; II. housle – Štěpán Blinka; II. hoboj – Pavel Korbička; Viola – Jakub Janečka; Fagot – Martin Strakoš; Cello – Michaela Vitáková; I. corno – Patricie Šmídová; Flétna – Maria Mikhailová; II. corno – Radek Vavřín; Cemballo – Jiří Havrlant; Kontrabas – Petr Keller)
Vox Iuvenalis
Premiéra 4. června 2016 Divadlo na Orlí Brno

Orfeus – Tadeáš Hoza
Eurydika – Zdislava Bočková
Amor – Tereza Maličkayová
Herecké role studentů divadelní fakulty – Adam Mašura, Barbora Bezáková, Magdalena Straková, Mark Kristián Hochman, Zuzana Fischerová, Libor Matouš, Lukáš Hlavatý, Svetlana Hruškociová, Patrik Földeši, Alžběta Trembecká

www.divadlonaorli.jamu.cz