Studio ALTA a zahájení libeňské epopeje

Ne že by prostory Invalidovny neměly svůj genius loci, bylo to zvláštní místo s pohnutou historií, ale svědčilo spíš komunitnímu životu jako takovému než experimentům v oblasti divadla. Studio ALTA je víc než produkční jednotka pro současný tanec, přesto v Holešovicích bývalo důležitou stagionou, která pro tanec začala velmi chybět, jakkoli se týmu dařilo v Invalidovně i nemožné. Ale pořád se jednalo o historickou památku s architekturou, která přinášela mnoho omezení. Teď svítá na lepší zítřky. A co signalizuje ALTA po stránce dramaturgie?

První seznámení se čtvrtí, která je na kulturní mapě důležitým bodem především díky Divadlu pod Palmovkou, proběhlo v artovém prostoru Světova 1 prostřednictvím dvoudenního programu se zastřešujícím názvem How We Are, tedy „Jak se máme“. Navštívili jsme první večer, kterým se ALTA oficiálně představila novým návštěvníkům a uvítala staré přátele. Program koncipovaný jako beseda spojená s performancí a koncertem, navazoval na pomyslnou „karlínskou linii“ přátelských sousedských posezení a společné trávení volného času.

„Mapujeme vlastní situovanost, jak a na koho působíme, a hledáme cesty k novým spojenectvím,“ psali k události organizátoři. „Zajímá nás, kde se nacházíme, jak se nám daří, v jakých vztazích a přátelstvích působíme, s jakými emocemi přicházíme do sdíleného prostoru událostí, jaké jsou naše potřeby tady a teď…“ Pozvání k setkání nad netradičními tarotovými kartami, ze kterých se nevykládá, nýbrž mají rozproudit až surrealistické asociace, přijala Sára Arnstein z dua Ufftenživot a Ewan McLaren, mimo jiné ředitel festivalu Bazaar, který vypukne na konci března. Spolu s nimi se publikum, v neformálním prostoru prozářeném uklidňujícím levandulovým světlem a připomínajícím hernu či dětský koutek, mohlo zamyslet nad otázkami vztahujícími se k tady teď i nad tím, co vlastně skýtá nový začátek, na kterém nyní Studio ALTA s kolektivem spřátelených umělců stojí. Jakkoli jsem ke společenským hrám chladná a nepovažuji je právě za studnici inspirace pro rozvoj experimentálního umění a objevování silných témat, vytváření asociací a jejich vztahování na současný stav nebylo tak docela bez zajímavosti…

Přišli jsme se však podívat především na performance. Na programu bylo jedno z proměnlivých vystoupení Under the Surface, jehož mnohotvárnost je někdy matoucí. Jde o multižánrovou událost, která vypadá vždy naprosto jinak, ať už pod širým nebem nebo v ne/divadelním prostoru, jiná performance čekala diváky na loňském Bazaaru, jiná v programu Trans Europe Halls a jiná zase na Nultém bodě… Hlavními autorkami a protagonistkami performativních událostí jsou Kateřina Szymanski a Kristýna Svobodová, jejichž vystoupení tentokrát doplnili hudebníci z uskupení Fertilizer, kteří se svou elektronickou hudbou navázali ještě improvizovaným koncertem. Projekt Under the Surface zkoumá problematiku dopadu povrchové těžby na život zainteresovaných lidí i dotčené biotopy, inspiruje se různými dílčími problémy – jednou se soustředí na frustrace těch, kteří přicházejí o práci, jindy hledají pohybové analogie s vrstvením hornin a ložisek a zapojují moderní vědu a techniku (jak tomu bylo na vzpomínaném festivalu Nultý bod). Tentokrát bylo téma těžko rozklíčovatelné, protože k vlastní interpretaci sváděla událost samotná a její lokace: objevování a zabydlování nového prostoru, nový začátek, přesun. Navíc v komorním galerijním prostoru, za jehož okny pulzoval večerní život periferie.

Performance tedy působila především jako metafora vytváření nového prostoru pro budoucí fungování, vytyčování hranic, formování a přizpůsobování prostoru, navíc se jednalo tentokrát o tvar, který akcentoval výtvarnou stránku události. Performerky si pomyslné hranice teritoria vytyčily doslovně, prostřednictvím mobilní konstrukce dřevěných rámů s jemnou sítí světýlek, která evokovala spolu s ledovým větrem zuřícím venku v ulicích zimní atmosféru. Fyzická a taneční akce vně i uvnitř byla neodmyslitelně spjata i s přímým kontaktem s diváky pohybujícími se bezprostřední blízkosti. Ohraničený prostor může být současně pevným bodem a útočištěm, ale zároveň i vězením, jde však o úhel pohledu – kdo je za mřížemi, kdo je zavřený za oknem – my, nebo oni? Ačkoli performerky četly také úryvky textů vztahujících se k životnímu prostředí a endemickým společenstvím biotopů, dominantní a významotvorná byla scénografie, její konstruování a dekonstruování, pomyslné rozplétání a zaplétání zářících sítí. Došlo i na rituál… Kombinace elektrické kytary a syntetizátoru vytvořila hudební kulisu, která chvílemi připomínala výbojné experimenty Zdeňka Lišky z doby, kdy psal muziku k Ikarii XB1, a chvílemi Pražský výběr…

V libeňském pivovaru pak v rámci Malé inventury došlo ke znovuobjevení potenciálu velkého divadelního prostoru a „tradičního“ divadelního představení. Tedy tradičního do té míry, do jaké divákům performeři vůbec dovolili být nerušeně si hovícím publikem, které přišlo za zábavou a poučením. Byli jsme mírně manipulováni k aktivitě, nicméně stále ještě s citem. Tandem Peter Šavel a Jiří Šimek uvedli ve formě předpremiéry inscenaci (jkkoli vágní teto termín je, když se bavíme o divadelních událostech v současném performing arts) o mužích a mužství – Whoman. Tepají v něm stereotypy prostřednictvím stereotypů. Oficiální premiéra proběhne, až se nová ALTA otevře v květnu široké veřejnosti (do tvorby premiéry je zapojena také dramaturgyně Marta Ljubková). Představení má už teď zřetelnou gradaci a vnitřní vývoj. To, co se zprvu jeví jako lehký stand up a pokračuje interakcí s publikem, se postupně rozvine do silné fyzické pohybové výpovědi, vtahující diváka do osidel fascinace a přinášející tolik potřebné znejistění. Navíc i divákova pozornost je tvůrci úmyslně narušována. Střih v okamžiku nejvyššího napětí a na půl úst zasyknutá civilní hláška jako komentář, který v jedné sekundě zboří celou divadelní iluzi. Tvar je rozvolněný a jistě tak i zůstane. Zásadní prostor má (zcela nepřekvapivě) slovo – ale nemuselo by, slouží spíš v okamžicích humorného odlehčení – a pak čistá scénografie, ve které si performeři vystačí s bílým baletizolem zdviženým vysoko na horizont (prostor to dovoluje – konečně!) a kouřostrojem, jinak vše stojí jen na jejich tělech a interakci. Uspořádání auditoria dovolilo performerům doslova se mezi ně vklínit a využít pro vlastní pohyb sbíhající se diagonály.

Performeři zkoumají „stereotypy, normy a očekávání, které jsme se naučili, které jsme si nechali vnutit, které jsme si vytvořili, které jsme si zautomatizovali a snažíme se je odlupovat,“ nechtějí diváky a priori šokovat a vyprovokovat k reakci, spíše sdílet postoj k základnímu tématu. Skrze konfrontaci se stereotypy, které na jednu stranu drží společnost pohromadě, protože jsou to právě struktury a pravidla, která umožňují, aby vůbec nějaká forma společenství fungovala, ale na straně druhé omezují ve svobodě jednotlivého člověka. Společnost je ostatně struktura nikoliv statická, ale dynamická a stále se proměňuje, sociální role se svými charakteristikami vznikají a zase zanikají. Zde je hlavním tématem obraz a projev mužství: očekávání, normy, požadavky. „Můžou se i muži stát lidmi? Jsem muž? Co smím? Co nesmím? Co musím? Kdo mi to řekne? Co ze mě může být vidět? Můžu to, co cítím uvnitř, cítit i navenek?“

Diváckou pozornost a někdy i nervy zaměstnávají obrazy, ale i zvuky, hlasové projevy. Co s vámi udělá, když slyšíte mužský pláč? Do jaké míry váš mozek přesvědčí vaše instinkty, že jde o nacvičenou etudu, a ne o autentický stav, a do jaké míry hraje roli to, že víte, že v divadle je všechno jen jako? Divák může sám u sebe sledovat míru racionalizace, míru potlačování instinktu či pudu vyrazit do akce a může si klást otázku, zda v případě, že sám pohnutí necítí, jde jen o projev sdílené konvence, nebo vlastní citovou okoralost?

Většina inscenace akcentuje motiv souboje, ale nejde tu o přímočarý realismus. Větší část výbojů se odehrává nekontaktně, s důrazem na ústup. Později evokuje stop motion momenty, jaké by mohly vzniknout při sledování západu ve stylu řecko-římském, který je dnes už archaickým zjevem, ale kdysi byl ozdobou letních olympijských her. Tanečníci se pohybují většinou se zpomalenou dynamikou a nikdo nezasadí ani nepřijme opravdu tvrdou ránu. Urputnost se střídá se zranitelností. Zpochybňují rvavost a dravost svého plemene, která je možná instinktivní, ale možná také jen vyžadovaná – protože který „chlap“ by se nepopral, když je vyzván. Probleskuje tedy ženský postoj a reakce, ale je opravdu nutné je pojmenovávat, nebo je to všechno jinak? A jde to jinak? Je skutečně možné boj odmítnout?

Muži využívají mimiku i pohledy, drobné narážky svědčí o souhře vypěstované dlouhou dobou strávenou výzkumem nejen tématu, ale i sladěním vlastních reakcí a těl. Lehce přecházejí od vyzývavých maskulinních gest a výrazů k posturám a reakcím, které většinově máme spojené s femininitou, a přece se oběma performerům daří nesklouznout do laciné karikatury. Pokud si tuto hranici ve své ostražitosti udrží, bude výsledek opravdu zajímavý. Rovněž je hodné ocenění, že mají zájem o názor publika a že se nevymezují ve smyslu „já jsem umělec a vy mě musíte respektovat“, ale že je opravdu zajímá, jak diváci jejich interpretaci námětu a dílčí výjevy vnímají a přijímají a zda se sdělení setkává s pochopením. (Ne vždy je záměrem předat konkrétní sdělení, ale pokud ano, je vcelku opodstatněné, když se tvůrce o recipientův stav zajímá.)

Tím, že představení volně přechází do diskuse s publikem, zaniká však možnost uvědomit si z pozice diváka pointu celého procesu a dramaturgický vrchol divadelní události. Snaha tvůrčího týmu oprostit se od konvenčního průběhu představení je však zřetelná od samého počátku. Připusťme tedy, že fragmentace a všudypřítomné zcizování, které ústí do rozbití soustředěného zážitku, jsou úmyslem sledujícím svůj vlastní cíl. Alespoň bude při příštím uvedení, o čem si s tvůrci promluvit…

Zařazení tématu do kontextu tvorby celé komunity tanečního a pohybového divadla si můžeme odložit až na premiéru. Faktem je, že zapadá do současného diskurzu, aniž by se autoři nutně snažili jít s proudem. Důvodem, proč se obdobná témata začnou objevovat nezávisle a paralelně, bývá spíše to, že každá doba skutečně má své převládající téma. A že nyní v éře, kdy rychle po sobě přišla pandemie, bezpečnostní krize a ekonomické recese, vyvěrají některá přirozeně, v tvorbě je mnoho intuitivního sblížení, jež působí náhodně, ale ve skutečnosti náhodné není, neboť umění zrcadlí to, co rozechvívá společnost.

A nová ALTA? Zatím postrádá některé civilizační vymoženosti typu ústředního vytápění a dalších, ale to není nejpodstatnější. Hlavní sál vypadá už teď skvěle a slibuje návrat velkých událostí.

How We Are
Reality check-in s Sára Arnstein & Ewan McLaren
Kateřina Szymanski (Collective Waves) & Fertilizer: Under the Surface
17. 2. 2023, Studio ALTA a Světova 1

Whoman
(předpremiéra)
Performeři: Peter Šavel, Jiří Šimek
Dramaturgická a kreativní spolupráce: Marta Ljubková
Technický support a light design: Zuzana Režná a Štěpán Hejzlar
Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová
Produkce: Tereza Tomášová, Ludmila Vacková a Jiří Šimek
Producenti: Studio ALTA (ALT@RT z.ú. ) a Ufftenživot, koproducent: Moving Station Plzeň
Rezidenční pobyty (chronologicky): Velvarská kostka, Rezi.dance v lese, Sprang Scene /Äl, Norsko/, Baerum Kulturhus / Sandvika, Norsko /, Studio ALTA, Moving Station Plzeň
Podpořili: Magistrat hl. m. Prahy, MKCR, Státni fond kultury, EEA grants
24. 2. 2023, Studio ALTA – Libeň